Soucit se k Nyneivě příliš nehodil. Odkašlala si a ukázala na lístky, aniž by se jich dotkla. „Tohle je kořen rudotrnu,“ pronesla, a i když se snažila mluvit věcně, nedařilo se jí to. „Je sladký, takže ho v čaji přehlídneš, pokud nevíš, co to je, zvlášť když hodně sladíš.“
Vandene kývla, oči upřené na sestru. „Adeleas začala mít v Ebú Daru ráda sladké.“
„Trocha ho utišuje bolest,“ pokračovala Nyneiva. „Tolik... Tolik zabije, ale pomalu. Pár doušků by stačilo.“ Zhluboka se nadechla a dodala: „Mohly být při vědomí celé hodiny. Nemohly se hýbat, ale vnímaly. Buď ten, kdo to udělal, nechtěl, aby někdo přišel včas s protijedem - ne že bych na tak silný odvar nějaký znala – nebo chtěl, aby jedna nebo druhá věděla, kdo je zabil.“ Elain nad tou krutostí zalapala po dechu, ale Vandene jen kývla.
„Ispan, myslím, jelikož s ní zřejmě strávili víc času.“ Bělovlasá zelená zřejmě přemýšlela nahlas, luštila záhadu. Podříznout krk netrvalo tak dlouho jako vrazit někomu kolík do srdce. Z jejího klidu Elain zasvrbělo. „Adeleas by se nikdy nenapila od nikoho, koho neznala, ne, když tu byla s Ispan. Tyto dvě věci označují jistým způsobem jejího vraha. Je to temná družka a je jednou z našeho oddílu. Jednou z nás.“ Elain zamrazilo, jednou ji samotnou, podruhé to cítila od Birgitte.
„Jedna z nás,“ souhlasila nešťastně Nyneiva. Aviendha začala palcem zkoušet ostří nože a Elain pro jednou nic nenamítala.
Vandene požádala, aby mohla se sestrou zůstat chvíli o samotě, sedla si na podlahu a objala Adeleas. Venku čekal Jaem, Vandenin pokroucený starý strážce, s Kirstian.
Náhle se z chýše ozvalo zaječení, výkřik ženy truchlící nad ztrátou všeho. Nyneiva, ze všech lidí, se otočila, ale Lan ji chytil a Jaem se rozkročil přede dveřmi. Nedalo se nic dělat, mohli jenom nechat Vandene ječet bolestí a Jaema ji hlídat. A sdílet její bolest, uvědomila si Elain, jak v hlavě cítila uzlík emocí, které patřily Birgitte. Zachvěla se a Birgitte jí položila ruku kolem ramen. Aviendha ji objala z druhé strany a kývla na Nyneivu, ať se k nim připojí, což ta po krátké chvíli učinila. Vražda, o níž Elain tak klidně uvažovala, přišla a jedna z jejich společnic byla temná družka. Den byl náhle studený, ale blízkost kamarádek ji hřála.
Posledních deset pohřebních mil do Caemlynu zabralo ve sněhu dva dny, i když se hledačky větru chovaly slušněji. Ne že by Merilille otravovaly míň. Ne že by rodinka přestala mluvit, odmlčela se jenom tehdy, když se přiblížila některá ze sester nebo členka šicího kroužku. Vandene, se sestřiným stříbrem vykládaným sedlem na svém koni, vypadala stejně vyrovnaně jako u Adeleasina hrobu, ale Jaem měl v očích tichý příslib smrti, který měla v srdci jistě i Vandene. Když Elain uviděla hradby a věže Caemlynu, nemohla být šťastnější, jako by jí samotný pohled na město dal Růžovou korunu a přivedl zpátky Adeleas.
Dokonce ani Caemlyn, jedno z největších měst na světě, takový oddíl ještě nikdy neviděl, a když byli za pětadvacet sáhů vysokými hradbami ze šedého kamene, upoutali pozornost. V širokých, přeplněných ulicích Nového Města se to jenom hemžilo lidmi, kárami a vozy. Kramáři stáli ve dveřích a civěli. Vozkové zastavovali spřežení a zírali. Vysocí Aielové a Děvy na ně hleděli z každého rohu. Aielů si lidé zřejmě nevšímali, ale Elain ano. Milovala Aviendhu jako sebe samu, víc, ale nelíbilo se jí, když ulicemi Caemlynu pochodovali ozbrojení Aielové.
Vnitřní Město, obklopené hradbami z bílého kamene se stříbrnými žilkami, bylo potěchou pro oko, a Elain se konečně začala cítit zase jako doma. Ulice sledovaly kopce a všude byly vyhlídky na zasněžené parky a památníky rozložené tak, aby byly vidět shora stejně jako zblízka, a v odpoledním slunci se leskly různobarevné tašky na střechách věží. A potom se ocitli před samotným královským palácem, změtí světlých věží, zlatých kopulí a složitých kružeb. Skoro všude vlály andorské vlajky, stříbrný lev na rudém poli. A taky Dračí praporec a Praporec Světla.
Před vysokou zlacenou bránou do paláce Elain popojela dopředu. Měla na sobě šedé, špinavé jezdecké šaty. Tradice a legenda říkaly, že ženy, které se k paláci poprvé přiblíží v nádheře, neuspějí. Ona dala jasně najevo, že tohle musí zvládnout sama, ale skoro si přála, aby ji Aviendha a Birgitte přehlasovaly. Polovinu ze dvou tuctů gardistu před bránou tvořily aielské Děvy, zbytek byli muži v modrých přilbách a kabátech s rudozlatým drakem na prsou.
„Jsem Elain z Trakandů,“ ohlásila hlasitě a překvapilo ji, jak klidně mluví. Mluvila hodně hlasitě a lidé na velkém náměstí se po ní otáčeli. Z úst jí vyšla starodávná formule. „Ve jménu rodu Trakandů, právem potomka Ishary jsem přišla s nárokem na Lví trůn Andoru, bude-li to vůle Světla.“
Brána se otevřela.
Tak snadné to samozřejmě nebude. Dokonce ani vlastnit palác ještě nestačilo k získání samotného andorského trůnu. Předala své společníky do péče užaslé Reene Harforové - a velmi ji potěšilo, že palác je stále ve schopných rukou šedivé první komorné, kulaté a vznešené jako královna - a kotérie sloužících v červenobílé livreji a spěchala do Velkého sálu, trůnního sálu Andoru. Opět sama. Tohle nepatřilo k rituálu, zatím. Měla by se jít převléknout do rudého hedvábí s perlami vyšívaným živůtkem a stříbrnými lvy na rukávech, ale něco ji pohánělo. Tentokrát se dokonce ani Nyneiva nepokoušela něco namítat.
Ohromný sál lemovaly bílé sloupy deset sáhů vysoké. Byl stále prázdný. To dlouho nepotrvá. Skleněnými tabulkami ve vysokých oknech ve zdech pronikalo jasné odpolední světlo a mísilo se s barevným světlem dopadajícím stropními okny, kde se stříbrní lvi Andoru střídali s výjevy z andorských vítězství a tvářemi nejstarších královen, počínaje samotnou Isharou, tmavou jako Atha’an Miere a autoritativní jako Aes Sedai. Žádná vládkyně Andoru nemohla zapomenout na své předchůdkyně, které tento stát vytvořily a teď na ni zíraly ze stropu.
Jedna věc, jíž se bála - obludný trůn, samý zlacený drak, který viděla stát na stupínku tohoto sálu v Tel’aran’rhiodu - tu nebyla, díky Světlu. Lví trůn už taky nestál na vysokém podstavci, nýbrž tam, kde být měl, na stupínku. Bylo to těžké křeslo, vyřezávané a zlacené, vhodné pro ženu. Stříbrný lev, vyložený měsíčními kameny na rubínovém poli, byl vidět nad hlavou ženy, která na trůn usedla. Žádný muž se na tomto trůně nemohl pohodlně usadit, protože, jak pravila pověst, musel vědět, že si tím zpečetil svůj osud. Elain si myslela, že řemeslníci prostě zajistili, že se do něj žádný muž nevejde.
Vystoupila po schodech z bílého mramoru a položila ruku na trůn. Neměla právo na něj usednout, zatím ne. Ne, dokud nebude prohlášena královnou. Ale skládat přísahy na Lví trůn byl zvyk starý jako Andor sám. Musela odolat touze prostě padnout na kolena a plakat na sedadle. S matčinou smrtí se sice smířila, ale tohle přivedlo zpět všechnu bolest z té ztráty. Teď se nesměla zhroutit.
„Pod světlem budu ctít tvou památku, máti,“ řekla tiše. „Budu ctít jméno Morgasy z Trakandů a snažit se přinášet rodu Trakandů jenom čest.“
„Nařídila jsem strážím, aby držely zvědavce a prosebníky dál. Tušila jsem, že tu budeš chtít být chvíli sama.“
Elain se pomalu otočila k Dyelin Taravin. Zlatovláska přicházela ke stupínku. Patřila k prvním lidem, kteří podpořili Elaininu matku, když usilovala o trůn. Teď měla víc bílých vlasů, než si Elain pamatovala, a víc vrásek v koutcích očí. Stále byla velice krásná. Silná žena, a mocná, ať jako přítel, či jako nepřítel.