Zastavila se pod stupínkem a vzhlédla. „Poslední dva dny pořád slyším, že jsi naživu, ale doteď jsem tomu nevěřila. Přišla jsi tedy přijmout trůn od Draka Znovuzrozeného?“
„Mám na trůn právo, Dyelin, já sama. Lví trůn není tretka, již přijmeš od muže.“ Dyelin kývla, bylo to nasnadě. Pro každého Andořana. „Kde stojíš, Dyelin? S Trakandy, nebo proti nim? Cestou sem jsem tvoje jméno slyšela často.“
„Jelikož žádáš o trůn podle práva, tak s ním.“ Jen málokdo uměl mluvit tak suše jako ona. Elain se posadila na schod a kývla na starší ženu, aby se k ní připojila. „Je tu ale pár překážek,“ pokračovala Dyelin, když usedla. „Už několik žen si na něj dělá nárok, jak zřejmě víš. Naean a Elenii mám zamčené. Za obvinění z velezrady, které je většina lidí ochotná přijmout. Prozatím. Elenii její manžel stále podporuje, i když v tichosti, a Arymilla, ta husa hloupá, rovněž vznesla nárok. Má jistou podporu, jenže nic, s čím by sis musela dělat starosti. Skutečným problémem - kromě toho, že město je plné Aielů, kteří čekají, až se vrátí Drak Znovuzrozený - jsou Aemlyn, Arathelle a Pelivar. Luan a Ellorien tě zatím podpoří, ale mohli by přejít k těm třem.“
Stručný seznam, pronesený tónem vhodným k handlování o koních. O Naean a Elenii už věděla, i když ne to, že si Jarid neustále myslel, že jeho žena má naději trůn získat. Arymilla byla husa, jestli si myslela, že ji lidé přijmou, ať už ji podporoval kdokoliv. Posledních pět jmen jí ale dělalo starosti. Každý z nich podporoval její matku, stejně jako Dyelin, a vedl silný rod.
„Takže Arathelle a Aemlyn chtějí trůn,“ zamumlala Elain. „Nemůžu uvěřit, že je v tom i Ellorien.“ Pelivar mohl jednat za některou ze svých dcer, ale Luan měl jenom vnučky a žádná nebyla dost stará. „Mluvíš, jako kdyby se mohli sjednotit, všech pět rodů. Za kým?“ To by byla velká hrozba.
Dyelin si opřela bradu do dlaně. „Zřejmě si myslí, že bych trůn měla dostat já. Tak co míníš udělat s Drakem Znovuzrozeným? Už nějaký čas tu nebyl, ale zřejmě se může zjevit z ničeho nic.“
Elain zavřela oči, jenže když je zase otevřela, pořád seděla na schodě ve Velkém sále a Dyelin se na ni pořád usmívala. Její bratr bojoval za Elaidu a z jejího polobratra se stal bělokabátník. Naplnila palác ženami, které se na sebe mohly každou chvíli vrhnout, nemluvě o tom, že jedna z nich je temná družka, možná dokonce černá adžah. A nejsilnější hrozba, jíž při získávání trůnu čelila, velmi silná hrozba, stála za ženou, která tvrdila, že ji podporuje. Svět byl docela šílený. Klidně mohla taky něco přidat.
„Chci se s ním spojit jako se svým strážcem,“ řekla a pokračovala, než druhá žena stačila užasle zamrkat. „Taky se za něj hodlám provdat. Ale to nemá nic společného se Lvím trůnem. Nejdřív chci...“
Jak pokračovala, Dyelin se rozesmála. Elain by byla moc ráda věděla, jestli radostí nad jejími plány, nebo proto, že pochopila, že má cestu ke Lvímu trůnu volnou. Aspoň ale věděla, proti čemu stojí.
Daved Hanlon vjel do Caemlynu a nemohl si neuvědomit, jak skvělé by bylo ho vyplenit. Za léta, co strávil jako voják, vyplenil mnoho vesnic a měst a jednou, před dvaceti lety, i velké město, Cairhien, poté co ho opustili Aielové. Zvláštní, že Caemlyn zřejmě nechali nedotčený, ale taky kdyby tenkrát nejvyšší věže Cairhienu nehořely, bylo by těžké poznat, že tam byli. Zůstala po nich spousta zlata a dalších cenností a spousta mužů, kteří je mohli sebrat. Uměl si představit tyto široké ulice plné jezdců a prchajících lidí, tlustí kupci by se vzdali svého zlata v naději, že si zachrání život, a štíhlé dívky i tlusté ženské by byly tak vyděšené, až by je táhli do kouta, že by ani nekřičely, natož se vzpíraly. Už to všechno viděl a dělal a doufal, že na to dojde zas. Ale ne v Caemlynu, přiznal si s povzdechem. Nebýt toho, že nemohl neposlechnout rozkaz, který ho sem poslal, byl by odešel někam, kde by možná kořist nebyla tak bohatá, ale rozhodně by bylo snazší ji získat.
Jeho rozkazy byly jasné. Ustájil koně u Rudého býka v Novém Městě a pěšky došel míli k vysokému kamennému domu v boční ulici, kde bydlela bohatá obchodnice, která se svým zlatem moc nechlubila. Dům označoval malý erb namalovaný na dveřích, rudé srdce na zlaté ruce. Hromotluk, který ho pouštěl dovnitř, rozhodně nebyl sluha kupce, poněvadž měl zapadlé klouby a mrzutý výraz. Beze slova ho vedl hlouběji do domů a dolů do sklepa. Hanlon si uvolnil meč v pochvě. Mezi jinými viděl, jak neúspěšné lidi odvádějí na vlastní vyumělkovanou popravu. Sice si nemyslel, že by v něčem neuspěl, ale úspěchem se taky chlubit nemohl. Nicméně se řídil rozkazy. Což ovšem ne vždy stačilo.
V hrubém kamenném sklepě, osvětleném zlacenými lampami rozestavenými kolem dokola, mu oči padly na hezkou ženu v šarlatovém hedvábí zdobeném krajkou, s vlasy zachycenými v krajkové síťce. Nevěděl, kdo tahle urozená paní Shiaine je, ale dostal rozkaz ji ve všem poslouchat. S úsměvem předvedl svou nejlepší úklonu. Ona se na něj prostě jen dívala, jako by čekala, až si všimne, co všechno ještě ve sklepě je.
Těžko mu to mohlo ujít, poněvadž kromě pár soudků tu byl jen velký těžký, velmi podivně zdobený stůl. Do desky byly vyřezány dva ovály a z jednoho vyčnívala hlava a ramena jakéhosi muže, který měl hlavu vyvrácenou dozadu, kde ji držely kožené řemeny přibité ke stolu a upevněné ke kusu dřeva, jenž měl vražený mezi zuby. Žena, stejně připravená, tvořila druhou ozdobu. Pod stolem oba klečeli se zápěstími připoutanými ke kotníkům. Bezpečně je to drželo pro jakékoliv potěšení. Muž měl prošedivělé vlasy a tvář urozeného pána, ale divoce koulel očima, což nebylo překvapující. Ženiny vlasy, rozhozené po stole, byly tmavé a lesklé, ale obličej měla na Hanlonův vkus trochu moc protažený.
Náhle si uvědomil, nač se vlastně dívá, a ruka mu sjela k meči, než se stačil zarazit. Pustit jílec mu dalo práci, což se snažil zakrýt. Byla to tvář Aes Sedai, ale Aes Sedai, která se nechá takhle spoutat, neznamená žádnou hrozbu.
„Takže nejsi tak úplně hloupý,“ prohodila Shiaine. Podle hlasu asi byla urozeného rodu a rozhodně působila velitelským dojmem, když obešla stůl a zadívala se na spoutaného muže. „Požádala jsem velikého pána Moridina, aby mi poslal chytrého muže. Chudák Jaichim jich tu zrovna moc nemá.“
Hanlon se zamračil a okamžitě toho nechal. Jeho rozkazy pocházely od samotné Moghedien. Kdo, do Jámy smrti, je Moridin? Vlastně na tom nezáleželo, jeho rozkazy pocházely od Moghedien a to stačilo.
Hromotluk podal Shiaine trychtýř a ta ho strčila do díry vyvrtané ve dřevě mezi Jaichimovými zuby. Muži vylézaly oči z důlků. „Chudák Jaichim těžce zklamal,“ pokračovala Shiaine a usmívala se jako liška v kurníku. „Moridin chce, aby byl potrestán. Chudák Jaichim má rád kořalku.“
Couvla, ale jenom kousek, a Hanlon sebou trhl, když hromotluk přinesl ke stolu jeden soudek. Hanlon by ho sám určitě nezvedl, ale druhý muž ho snadno naklonil. Spoutaný vykřikl a pak už mu trychtýřem do krku tekla tmavá tekutina, takže jen chroptěl. Vzduchem se nesl silný pach nekvalitní žitné. Jak byl muž spoutaný, zoufale se zmítal a dokonce se mu podařilo naklonit stůl, kořalka však tekla dál. Trychtýřem stoupaly bubliny, jak se snažil křičet, ale proud byl stále stejně silný. A pak se přestal hýbat a vykulené oči upřel na strop. Kořalka mu vytékala nosem. Hromotluk nepřestal, dokud ze soudku nevytekla poslední kapka.