„Myslím, že chudáček Jaichim má konečně dost kořalky.“ Shiaine se nadšeně zasmála.
Hanlon kývl. Jenom ho napadlo, kdo ten muž asi byl.
Shiaine ještě neskončila. Na její pokyn hromotluk vytrhl řemen, držící roubík Aes Sedai, z hřebíku. Hanlon měl dojem, že jí roubík cestou ven uvolnil pár zubů, ale pokud ano, nevěnovala tomu pozornost. Začala blekotat, ještě než muž roubík pustil.
„Poslechnu tě!“ vyla. „Udělám, co Veliký pán přikáže! Zařídil, aby se můj štít rozplynul, abych mohla poslouchat! Řekl mi to! Dovol mi to dokázat! Budu se plazit! Jsem červ a ty jsi slunce! Ach, prosím! Prosím! Prosím!“
Shiaine ji umlčela, když jí položila ruku na pusu. „Jak mám vědět, že neselžeš znovu, Falion? Už jsi mě jednou zklamala a Moridin nechal tvé potrestání na mně. Dal mi jinou. Ale potřebuji vás dvě? Mohla bych ti dát druhou šanci, abys obhájila svůj případ, Falion - snad - ale jestli to udělám, budeš mě muset přesvědčit. Budu čekat opravdové nadšení.“
Falion začala zase ječet, dávala přehnané sliby, hned jak Shiaine sundala ruku, ale brzy už jen zase kňučela, když se roubík vrátil na místo a do něj trychtýř. Hromotluk postavil na stůl vedle její hlavy další soudek. Aes Sedai se snad zbláznila, koulela očima a házela sebou, až se stůl třásl.
Na Hanlona to udělalo dojem. Zlomit Aes Sedai muselo být těžší než zlomit kupce nebo jeho dceru. Ale zřejmě pomáhala jednomu z Vyvolených. Když si Hanlon uvědomil, že se Shiaine dívá na něj, přestal se usmívat na Falion. Prvním pravidlem v životě bylo neurazit nikoho, koho Vyvolení postavili nad něj.
„Pověz, Hanlone,“ řekla Shiaine, „chtěl bys dostat do rukou královnu?“
Hanlon si proti své vůli olízl rty. Královnu? To ještě nikdy nedělal.
29
Něco na spaní
„Nechovej se jako úplný pitomec, Rande,“ pravila Min. Zůstala sedět, dala si nohu přes nohu a jednou nohou pohupovala, ale nedokázala dostat z hlasu rozčilení. „Jdi za ní! Promluv s ní!“
„Proč?“ odsekl. „Už vím, kterému dopisu mám věřit. Takhle je to určitě lepší. Je v bezpečí. Před každým, kdo chce zasáhnout mě. V bezpečí přede mnou! Je to lepší!“ Ale neustále přecházel sem a tam před Dračím trůnem, pěsti zaťaté, a mračil se víc než obloha za okny, z níž se na Cairhien zase sypal sníh.
Min si vyměnila pohled s Fedwinem Morrem, jenž stál u dveří. Děvy teď vpustily každého, kdo neznamenal otevřenou hrozbu, bez ohlášení, ale ty, které Rand dneska dopoledne nechtěl vidět, odehnal mládenec. Na černém límci měl draka i meč a Min věděla, že již viděl víc bitev - a víc hrůz - než většina mužů třikrát starších než on, přesto to byl ještě chlapec. Dnes vrhal na Randa nejisté pohledy a vypadal mladší než dřív. Meč, který měl u pasu, pořád vypadal nepatřičně.
„Drak Znovuzrozený je muž, Fedwine,“ prohlásila. „A jako každý muž i on trucuje, protože si myslí, že ho nějaká žena už nechce vidět.“
Chlapec vyvalil oči a trhl sebou, jako by ho polechtala. Rand se zastavil a zamračil se na ni. Nezačala se smát jedině proto, že skrýval bolest stejně skutečnou jako rána v boku. A taky proto, že věděla, že by ho to bolelo stejně, kdyby totéž udělala ona. Ne že by někdy dostala příležitost strhávat jeho prapory, ale v podstatě to bylo totéž. Randa zprávy, které Taim přinesl z Caemlynu, nejdřív ohromily, ale jakmile černokabátník odešel, přestal se tvářit jako praštěný pavlačí a začal... Tohle!
Min vstala, upravila si světle zelený kabát, založila si ruce pod prsy a postavila se mu. „Co jiného to může být?“ zeptala se klidně. No, snažila se být klidná a téměř se jí to dařilo. Milovala ho, ale po ránu jako tohle by mu nejradši vrazila pár facek. „O Matovi ses ani nezmínil, a to ani nevíš, jestli je vůbec naživu.“
„Mat žije,“ prskl. „Věděl bych, kdyby byl mrtvý. Co myslíš tím, že -!“ Zaťal zuby, jako by to nedokázal vyslovit.
„Trucuješ,“ pomohla mu. „Už brzo začneš být mrzutý. Některé ženy si myslí, že muži jsou hezčí, když jsou mrzutí. Já k nim nepatřím.“ No, to by stačilo. Tvář mu potemněla a rozhodně se nečervenal. „Copak ses málem nezbláznil, abys zajistil, že dostane andorskej trůn? Kterej jí právem náleží. Neříkal jsi, že chceš, aby měla Andor celej, ne rozervanej jako Cairhien nebo Tear?“
„Ano!“ zařval. „A teď je její a ona mě odtamtud chce vystrnadit! Tak dobrá, říkám já! A nepovídej mně znova, abych nekřičel! Já ne -!“ Uvědomil si, že ano, a zavřel pusu, jen zavrčel. Morr si upřeně prohlížel knoflík na kabátě a kroutil jím. Za dnešní dopoledne si toho užil habaděj.
Min udržela hladkou tvář. Nepraští ho, a byl moc velký, aby mu naplácala na zadek. „Andor je její, právě jak jsi chtěl,“ řekla. Klidně. Téměř. „Teď, když strhla tvoje prapory, tak po ní nepůjdou Zaprodanci.“ V modrošedých očích se mu objevilo nebezpečné světýlko, ale ona pokračovala. „Právě jak jsi chtěl. A určitě nevěříš, že se paktuje s tvými nepřáteli. Andor půjde za Drakem Znovuzrozeným a ty to víš. Vztekáš se jedině proto, že si myslíš, že tě nechce vidět. Jdi za ní, ty troubo!“ Teď přišlo to nejtěžší. „Než řekneš dvě slova, bude tě líbat.“ Světlo, milovala Elain skoro tolik co Randa - možná stejně, i když jiným způsobem - ale jak se žena vyrovná krásné zlatovlasé královně, která za sebou má mocný stát?
„Já se... nehněvám,“ řekl Rand napjatým hlasem. A zase začal přecházet. Min by ho nejradši nakopla do zadku. Tvrdě.
Otevřely se dveře a vstoupila stará Sorilea, která odstrčila Morra, když se ještě ujišťoval, zda ji Rand vůbec hodlá přijmout. Rand otevřel ústa - rozzlobeně, ať tomu chtěl říkat jakkoliv - a za moudrou do místnosti přišlo pět žen s černými šaty zvlhlými tajícím sněhem. Ruce měly sepjaté, oči sklopené a hluboké kapuce jim ne zcela zakrývaly tvář. Nohy měly obalené hadry.
Min zasvědilo. Před očima jí tancovaly obrazy a aury, pak zmizely a objevily se jiné, kolem všech šesti žen i Randa. Doufala, že zapomněl, že těch pět je ještě naživu. Co, ve jménu Světla, ta zlomyslná stařena zase vyvádí?
Sorilea mávla rukou, až jí zlaté a slonovinové náramky zachřestily, a pětice se okamžitě seřadila na zlatém vycházejícím slunci na podlaze. Rand kolem nich prošel, shodil jim kapuce a odhalil tváře, na něž upřel chladné oči.
Všechny ženy v černém byly nemyté, vlasy měly mastné a rozcuchané. Elza Penfell, zelená sestra, se na něho podívala dychtivě se zvláštním, vřelým výrazem. Nesune Bihara, štíhlá hnědá, si ho prohlížela stejně napjatě jako on ji. Sarene Nemdahl, tak krásná i přes tu špínu, až si člověk myslel, že její bezvěkost je přirozená, se svého chladu bílé adžah držela zuby nehty. Beldeine Nyram šátek získala nedávno. Předvedla nejistý úsměv, který se pod jeho upřeným pohledem vytratil. Erian Boroleos, bledá a skoro stejně milá jako Sarene, sebou trhla a pak se přinutila neuhnout pohledem. Poslední dvě byly zelené a všech pět patřilo k sestrám, které ho na Elaidin rozkaz unesly. Některé z nich ho dokonce mučily, když ho vezly do Tar Valonu. Občas se Rand ještě budil, zpocený a supící, a mumlal, že je zavřený, že ho tlučou. Min doufala, že v jeho pohledu nevidí vraždu.
„Tyhle byly jmenovány da’tsang, Rande al’Thore,“ prohlásila Sorilea. „Myslím, že teď už svou hanbu cítí až v kostech. Erian Boroleos jako první požádala, aby dostala výprask stejně jako ty, při východu a západu slunce, ale už to udělaly všechny. Ta prosba jim byla splněna. Každá požádala, aby ti mohla sloužit, jak bude moci. Toh za jejich zradu nemohou vyrovnat,“ a hlas jí zchladl, protože pro Aiely byla zrada únosu mnohem horší než to, co se událo pak, „ale znají svou hanbu a chtějí to zkusit. Rozhodly jsme se nechat volbu na tobě."