Min se zamračila. Nechat volbu na něm? Moudré málokdy nechávaly volbu, kterou mohly udělat samy, na někom jiném. A Sorilea nikdy. Vychrtlá moudrá si upravila tmavou loktuši a pozorovala Randa, jako by na tom vůbec nezáleželo. Avšak vrhla na Min ledový pohled a Min si najednou byla jistá, že kdyby tu řekla něco špatně, ta kostnatá baba by ji stáhla z kůže. To nebylo vidění, prostě už znala Sorileu líp, než by si přála.
Odhodlaně se jala studovat to, co se objevovalo a mizelo kolem žen. Nebylo to snadné, když stály tak blízko u sebe, takže si nebyla jistá, který obraz patří ke které ženě. Aspoň aury byly vždycky jasné. Světlo, ať pochopí aspoň něco z toho, co vidí!
Rand vzal Sorileino prohlášení chladně, navenek chladně. Pomalu si zamnul ruce a pak si zamyšleně prohlédl volavky vypálené do dlaní. Pak si prohlédl tváře Aes Sedai před sebou. Nakonec se soustředil na Erian.
„Proč?“ optal se mírně. „Zabil jsem dva tvé strážce. Proč?“ Min sebou škubla. Rand se uměl chovat různě, ale mírný byl málokdy. A Erian byla jednou z těch mála, které Randa ztloukly víc než jednou.
Bledá illiánská sestra se narovnala. Obrazy zatančily a aury zmizely. Min nedokázala nic z toho přečíst. Erian, ušmudlaná, s dlouhými černými vlasy rozcuchanými, sebrala veškerou autoritu Aes Sedai a podívala se mu do očí. Ale odvětila prostě a přímo. „Bylo špatné tě chytit. Dlouho jsem to zvažovala. Musíš bojovat v Poslední bitvě a my ti musíme pomáhat. Jestli mě nepřijmeš, tak to pochopím, ale budu ti pomáhat, jak si budeš přát, pokud mi to dovolíš.“
Rand na ni jen hleděl.
Stejnou otázku položil i ostatním a jejich odpovědi se různily.
„Zelené je bojové adžah,“ pověděla mu Beldeine pyšně a přes šmouhy na tvářích a tmavé kruhy pod očima vypadala jako královna bitev. Jenže u saldejských žen to zřejmě byla druhá přirozenost. „Až půjdeš do Tarmon Gai’donu, zelené tam musí být taky. Půjdu za tebou, jestli mě přijmeš.“ Světlo, ona že se spojí s asha’manem jako se svým strážcem? Jak...? Ne, to teď nebylo důležité.
„To, co jsme udělaly, bylo tehdy logické.“ Sarenina chladná vyrovnanost se změnila v obavy a ona zavrtěla hlavou. „Říkám to, abych to vysvětlila, ne omluvila. Okolnosti se změnily. Pro tebe by zřejmě logické mohlo být...“ Roztřeseně se nadechla. Obrazy a aury, vášnivá milostná aféra, no tohle! Ta žena byla jako led, i když byla krásná. A vědět, že se do ní nějaký muž zblázní, moc nepomáhalo! „Poslat nás zpátky do zajetí,“ pokračovala, „nebo nás popravit. Mně logika říká, že ti musím sloužit.“
Nesune naklonila hlavu a skoro černýma očima se ho snažila obsáhnout. Jedna rudozelená aura hovořila o poctách a slávě. Nad hlavou se jí objevila obrovská budova a zmizela. Knihovna, kterou založí. „Chci tě studovat,“ pronesla prostě. „To můžu těžko udělat, když budu nosit kamení nebo kopat jámy. Při tom máš spoustu času na přemýšlení, ale sloužit ti mi připadá jako slušná cena za to, co bych mohla zjistit.“ Rand zamrkal nad její přímostí, ale jinak se jeho výraz nezměnil.
Nejpřekvapivější odpověď přišla od Elzy, neboť ta padla na kolena a vzhlédla k němu vřelýma očima. Celá zářila vřelostí. Aury kolem ní plály a obrazy pluly, ale nic neříkaly. „Jsi Drak Znovuzrozený,“ vydechla. „Musíš zde být pro Poslední bitvu. Musím ti pomáhat tam být! Udělám, cokoliv bude potřeba!“ A padla na zem a políbila kámen před jeho nohama. Dokonce i Sorileu to zarazilo a Sarene otevřela pusu. Morr na ni zíral a pak se honem věnoval svému knoflíku. Min měla dojem, že se nervózně hihňá.
Rand se otočil na patě a zamířil k Dračímu trůnu, kde na jeho zlatem vyšívaném rudém kabátě leželo jeho žezlo a illiánská koruna. Tvář měl tak nehybnou, až k němu Min chtěla běžet, ale dál si prohlížela Aes Sedai. A Sorileu. Kolem té bělovlasé babice nikdy neviděla nic užitečného.
Náhle se Rand otočil a vrátil se tak rychle, až Beldeine a Sarene couvly. Sorilea kývla a ony se vrátily.
„Přijaly byste, že máte být zavřené v truhle?“ Hlas mu skřípal, jako když kámen drhne o kámen. „Zavřené v truhle celý den, kdy vás tlučou, než vás strčí zpátky a po tom, kdy vylezete ven?“ Tohle mu udělaly.
„Ano!“ zaúpěla Elza na podlaze. „Udělám, co budu muset!“
„Jestli to budeš chtít,“ vypravila ze sebe Erian značně roztřeseně a ostatní, bílé jako plátno, také kývaly.
Min se užasle dívala a zaťala ruce v kapsách v pěst. Že ho napadlo jim to vrátit bylo více méně přirozené, ale ona to musela nějak zarazit. Znala ho lépe, než se znal sám. Věděla, kde je tvrdý jako nůž a kde je zranitelný, ať to popírá sebevíc. Tohle by si nikdy neodpustil. Ale jak? Randovi se vzteky zkřivil obličej a potřásal hlavou, jako to dělal, když se hádal s tím hlasem, co slýchal. Zamumlal nahlas jediné slovo. Ta’veren. Sorilea s Nesune si ho klidně prohlížely. Hnědou sestrou neotřásla ani taková výhrůžka. Kromě Elzy, kroutící se a líbající podlahu, se ostatní tvářily zoufale, jako by se viděly zkroucené a spoutané jako on.
Mezi jinými obrazy kolem Randa a žen najednou bleskla jedna aura, modrá a žlutá, zabarvená dozelena, a obklopila je všechny. Min znala její význam. Zasupěla zpola překvapením a zpola úlevou.
„Budou ti sloužit, každá svým způsobem, Rande,“ vyhrkla. „Viděla jsem to.“ Sorilea mu sloužit? Náhle Min napadlo, co znamená „svým způsobem". Ta slova přišla sama, ale ona ne vždycky věděla, co slova samotná znamenají. Sloužit ale budou, to bylo jasné.
Vztek zmizel, když Rand mlčky hleděl na Aes Sedai. Několik se jich se zdviženým obočím podívalo na Min a očividně se divilo, ale hlavně se dívaly na Randa a skoro nedýchaly. Dokonce i Elza zvedla hlavu, aby na něj viděla. Sorilea po Min loupla pohledem a slabě kývla. Pochvalně, usoudila Min. Takže stařena předstírá, že jí na tom nezáleží, co?
Konečně Rand promluvil. „Můžete mi složit přísahu jako Kiruna a ostatní. Nebo se můžete vrátit tam, kde vás moudré drží. Nic menšího nepřijmu.“ Přes tvrdost v hlase se taky tvářil, že mu na tom nezáleží, jen zkřížil ruce na prsou a tvářil se netrpělivě. Přísaha, již požadoval, z nich přímo vyletěla.
Min nečekala zdráhání, ne po tom, co viděla, ale stejně ji překvapilo, když si Elza klekla a ostatní ji napodobily. Jednohlasně dalších pět Aes Sedai odpřisáhlo pod Světlem a na svou naději na spasení, že budou věrně sloužit Draku Znovuzrozenému, až dokud nepomine Poslední bitva. Nesune to říkala, jako by zkoumala každé slovo, Sarene jako by sdělovala logický princip, Elza s vítězným úsměvem, ale přísahaly všechny. Kolik Aes Sedai kolem sebe shromáždí?
Pak Rand zřejmě ztratil zájem. „Najdi jim šaty a strč je mezi ty vaše ostatní ‚učednice‘,“ sdělil nepřítomně Sorilei. Mračil se, ale ne na ni ani na Aes Sedai. „Kolik jich podle tebe budu nakonec mít?“ Min málem nadskočila, když vyslovil nahlas to, nač myslela.
„Kolik bude nutné,“ odtušila suše Sorilea. „Myslím, že přijdou další.“ Tleskla a ukázala rukou a všech pět sester vyskočilo. Jen Nesune překvapila rychlost, s níž poslechly. Sorilea se usmála, na Aielanku velmi spokojeně, a Min si nemyslela, že se usmívá kvůli tomu, jak poslouchají.
Rand kývl a otočil se. Už zase začal přecházet a mračit se kvůli Elain. Min se opět uhnízdila v křesle a přála si, aby tu měla ke čtení nějakou knihu mistra Fela. Nebo aby ji mohla hodit po Randovi. No, jednu Felovu ke čtení a nějakou jinou na házení.