Sorilea vyhnala černě oděné sestry z místnosti, ale ještě se zastavila s rukou na dveřích a ohlédla se na Randa, přecházejícího sem a tam. Zamyšleně našpulila rty. „Ta žena, Cadsuane Melaidhrin, je dnes znovu pod touto střechou,“ sdělila nakonec jeho zádům. „Myslím, že podle ní se jí bojíš, Rande al’Thore, podle toho, jak se jí vyhýbáš.“ A s tím odešla.
Rand tam dlouho jen stál a hleděl na trůn. Nebo možná na něco za ním. Náhle se otřepal a došel si pro Mečovou korunu. Ale než si ji nasadil na hlavu, zaváhal a zase ji odložil. Oblékl si kabát a korunu a žezlo nechal ležet.
„Chci zjistit, co Cadsuane chce,“ prohlásil. „Nepřichází do paláce každý den, protože se ráda prochází ve sněhu. Půjdeš se mnou, Min? Třeba něco uvidíš.“
Vyskočila rychleji než Aes Sedai. Návštěva u Cadsuane bude nejspíš stejně příjemná jako návštěva u Soriley, ale cokoliv bylo lepší než sedět tu sama. Kromě toho by mohla mít vidění. Fedwin se k nim připojil s pozorným výrazem v očích.
Šest Děv na chodbě vstalo, jenže nešly za nimi. Min z nich poznala pouze Somaru, která se na ni usmála a po Randovi vrhla nesouhlasný pohled. Ostatní se mračily. Děvy přijaly jeho vysvětlení, že odešel bez nich, aby si pozorovatelé co nejdéle mysleli, že je stále v Cairhienu, ale stejně chtěly vědět, proč pro ně neposlal později, a na to Rand odpovědět neuměl. Zamumlal si cosi pod fousy a zrychlil, takže Min musela popoběhnout.
„Pozorně Cadsuane sleduj, Min,“ řekl. „A ty taky, Morre. Má něco v plánu, jako každá Aes Sedai, ale ať shořím, jestli vím, o co jde. Nevím. Něco -“
Min jako by zezadu udeřila kamenná stěna. Měla dojem, že slyší řev, náraz. A pak ji Rand obrátil - ležela na podlaze? - a podíval se na ni ustrašeně, poprvé, co si pamatovala. Strach se vytratil, teprve když se s kašláním posadila. Všude byl prach! A pak uviděla tu chodbu.
Děvy přede dveřmi byly pryč, dveře samy byly taky pryč spolu s kusem zdi a v protější stěně zela další zubatá díra. Přes prach a suť jasně viděla do jeho komnat. Všude ležely kusy kamení a cihel a ve stropě byla díra. Do plamenů tančících mezi rumem padal sníh. Jeden sloupek u postele ještě hořel mezi kamením a ona si uvědomila, že vidí až ven na stupňovité věže ve vánici. Jako kdyby do Slunečního paláce udeřilo obrovské kladivo. A kdyby byli tam, místo aby šli navštívit Cadsuane... Min se zachvěla.
„Co to...?“ začala roztřeseně a potom se zarazila. Každý hlupák mohl vidět, co se stalo. „Kdo?“ zeptala se místo toho.
Oba muži, od hlavy k patě pokrytí prachem a s potrhanými kabáty, vypadali, jako by se kutáleli chodbou - což se možná stalo. Min měla dojem, že jsou o dobrých deset kroků dál ode dveří, než se pamatovala. Od místa, kde bývaly dveře. V dálce se ozval úzkostný křik. Nikdo jí neodpověděl.
„Můžu ti věřit, Morre?“ zeptal se Rand.
Fedwin se mu podíval do očí. „Svým životem, můj pane Draku,“ odpověděl prostě.
„Ten ti taky svěřuju,“ opáčil Rand, pohladil Min po tváři a vstal. „Hlídej ji i za cenu svého života, Morre.“ Hlas měl tvrdý jako ocel. Ponurý jako smrt. „Jestli jsou ještě v paláci, ucítí, jak se pokoušíš udělat průchod, a udeří, než to dokončíš. Neusměrňuj, pokud nebudeš muset, ale buď připravený. Odveď ji dolů ke sluhům a zabij každého, kdo by se k ní snažil dostat. Každého!“
Naposledy se na ni podíval - ach, Světlo, kdykoliv jindy by byla štěstím bez sebe, kdyby se na ni takhle podíval! - a odběhl. Pryč od ní. Kdokoliv se ho pokoušel zabít, půjde po něm.
Morr ji poplácal po ruce a chlapecky se zakřenil. „Neboj se, Min. Já se o tebe postarám.“
Ale kdo se postará o Randa? Můžu ti věřit, zeptal se tohohle kluka, který byl mezi prvními, kdo ho přišli požádat o učení. Světlo, kdo bude chránit jeho?
Rand zahnul za roh a zastavil se s rukou opřenou o stěnu, aby uchopil pravý zdroj. Byla to hloupost, že nechtěl, aby ho Min viděla, jak se potácí, když se ho někdo snaží zabít, ale tak to bylo. Ne jen tak někdo. Muž, Demandred, nebo se možná konečně vrátil Asmodean. Možná oba. Ale bylo tu něco divného, jako by tkaniva přišla z různých směrů. Ucítil usměrňování příliš pozdě, aby mohl něco udělat. Byl by zemřel ve svém pokoji. Byl připravený zemřít. Ale ne Min, ne, ne Min. Elain na tom byla lépe, když se takhle obrátila proti němu. Ach, Světlo, to tedy byla!
Popadl pravý zdroj a saidín ho zaplavil roztaveným chladem a mrazivým horkem, životem a sladkostí, špínou a smrtí. Stáhl se mu žaludek a chodba se zdvojila. Na okamžik měl dojem, že vidí obličej. Ne svýma očima, ale ve své hlavě. Muž, mihotavý, neznámý, vzápětí byl pryč. Vznášel se v prázdnotě, plný jediné síly.
Nevyhraješ, řekl Luisi Therinovi. Jestli umřu, umřu jako já!
Měl jsem poslat Ilienu pryč, odpověděl Luis Therin. Byla by jistě žila.
Rand ho zahnal, odstrčil se od zdi a kradl se palácovými chodbami. Zlehka našlapoval a šel těsně u stěn ověšených koberci, kolem zlatem vykládaných truhlic a zlacených skříněk s křehkým zlatým porcelánem a slonovinovými soškami. Pátral po útočnících. Nespokojí se, dokud nenajdou jeho tělo, ale k jeho pokojům se budou přibližovat velmi opatrně pro případ, že nějakým vrtochem osudu ta’veren přežil. Počkají, aby zjistili, jestli se pohne. V prázdnotě byl jedno s jedinou silou, jak jenom to šlo. V prázdnotě, jako s mečem, byl jedno se svým okolím.
Všude se ozýval zoufalý křik a rámus, někdo chtěl vědět, co se stalo, další hulákali, že se Drak Znovuzrozený asi zbláznil. Uzlík zmatku v jeho hlavě patřící Alanně taky nepomáhal. Byla mimo palác, jako každé dopoledne, možná dokonce za městem. Přál si, aby Min byla taky mimo město. Občas na chodbách někoho zahlédl, sloužící v černé livreji většinou utíkali, padali a škrábali se na nohy. Zřejmě ho neviděli. S jedinou silou v sobě slyšel každé šeptnutí. Včetně tichých kroků.
Opřel se zády o stěnu vedle dlouhého stolu s porcelánem, rychle kolem sebe spletl oheň a vzduch a ve složeném světle zůstal nehybně stát.
Objevily se Děvy, zahalené, a proběhly kolem něj, aniž by ho viděly. Směrem k jeho komnatám. Nemohl jim dovolit, aby ho doprovázely. Slíbil jim to, ale že je nechá bojovat, ne že je nechá povraždit. Až se podaří najít Demandreda a Asmodeana, budou moci Děvy jedině umřít, a on už musel ke svému seznamu přidat dalších pět jmen. Somara, Daryne z Ohnutého vršku, už na něm byla. Slib, který musel dát, který musel dodržet. Za samotný ten slib si zasloužil zemřít!
Orlové a ženy můžou být v bezpečí pouze v kleci, řekl Luis Therin, jako by někoho citoval, a pak, když zmizela poslední Děva, se rozplakal.
Rand se vydal dál, procházel palácem sem a tam v obloucích směrem od svých komnat. Na složené světlo bylo třeba jen velmi málo jediné síly - tak málo, že žádný muž nemohl vycítit saidín, pokud nebyl přímo u něj - a on ho používal, kdykoliv ho někdo mohl zahlédnout. Útočníci nezaútočili na jeho komnaty jen proto, že by tam mohl náhodou být. Měli špehy v paláci. Možná ho odtamtud vytáhlo působení ta’veren, pokud ta’veren mohl působit sám na sebe, a možná to byla jen náhoda, ale možná mu to, jak tahal za vzor, mohlo přivést útočníky do spárů, zatímco ho budou považovat za mrtvého či zraněného. Luis Therin se při tom pomyšlení zachechtal. Rand skoro cítil, jak si ten muž nadšeně mne ruce.