Ještě třikrát se musel schovat za jedinou sílu, když kolem klusaly Děvy, a jednou zahlédl Cadsuane, hrnoucí se chodbou v čele ne méně než šesti Aes Sedai, z nichž ani jednu nepoznal. Zřejmě byly na lovu. Šedovlasé sestry se nebál, ne tak úplně. Ne, ovšemže se nebál! Ale počkal, až byla hezky z dohledu, než maskovací tkanivo pustil. Luis Therin se Cadsuane nesmál; dokud nezmizela, mlčel jako mrtvola.
Rand odešel od zdi a vedle něho se otevřely dveře, z nichž vyhlédla Ailil. Ani netušil, že je u jejích komnat. Za jejím ramenem stála tmavá žena se silnými zlatými kruhy v uších a řetízek s medailonky jí vedl přes levou líc ke kroužku v nose. Shalon, hledačka větru Harine din Togara, atha’anmierské vyslankyně, která se se svým doprovodem přestěhovala do paláce, jakmile ho Merana informovala o dohodě. A schází se tu se ženou, která ho možná chce mít mrtvého. Při pohledu na něj obě vykulily oči.
Byl tak jemný, jak jen to šlo, musel si však pospíšit. Vzápětí už cpal poněkud pomačkanou Ailil pod postel vedle Shalon. Možná neměly s tím, co se stalo, nic společného. Možná. Být opatrný bylo lepší než litovat. Obě ženy se na něj mračily s pusou plnou Aililiných šátků a kroutily se v poutech z roztrhaného povlečení. Štít, který zavázal nad Shalon, ji den dva udrží, než se uzel rozváže, ale někdo je najde a ostatní pouta jim přeřízne mnohem dřív.
Ustaraný kvůli tomu štítu pootevřel dveře, aby se ujistil, že je chodba prázdná, než vyběhl ven. Nemohl nechat hledačku větru usměrňovat, ale na to, aby odstínil ženu, potřeboval značné množství jediné síly. Kdyby byl některý z útočníků dost blízko... Ale nikoho neviděl.
Padesát kroků od Aililiných pokojů se chodba otevírala na balkon z modrého mramoru se širokým schodištěm po obou stranách ve čtvercové komnatě s vysokým klenutým stropem a stejným balkonem na druhé straně. Na stěnách visely pět sáhů dlouhé nástěnné koberce, na nichž po obloze poletovali ptáčci v přesných vzorech. Dole se rozhlížel Dashiva a nejistě si olizoval rty. Byli s ním Gedwyn a Rochaid! Luis Therin zase začal o zabíjení.
„...povídám vám, že já nic necítil,“ říkal Gedwyn. „Je mrtvý!“
A Dashiva zahlédl Randa na schodišti.
Jediné varování, jehož se mu dostalo, bylo, jak se Dashivovi náhle zkřivila tvář. Dashiva usměrnil a Rand neměl čas na přemýšlení, takže setkal - jako tak často, nevěděl co, prostě cosi děsivého ze vzpomínek Luise Therina, ale nebyl si ani jistý, zda to celé udělal sám nebo jestli se saidínu zmocnil Luis Therin - vzduch, oheň a zemi, propletené určitým způsobem. Oheň, který vyslal Dashiva, roztříštil mramor a mrštil Randem do chodby, kde se ve své kukle chvíli kutálel.
Ta bariéra by zadržela cokoliv kromě odřivousu. Včetně vzduchu k dýchání. Rand ji propustil a se supěním se vyškrábal na nohy. Hluk výbuchu mu pořád zněl v uších, ve vzduchu visel prach a všude se sypaly kousky mramoru. Pustil kuklu jak proto, aby se mohl nadechnout, tak i proto, že co drželo jedinou sílu venku, drželo ji také uvnitř. Usměrnil oheň a vzduch, ale spletl je jinak než pro složené světlo. Z levé ruky mu vyletěly tenké červené drátky a rozšířily se, jak prorazily kamennou stěnu, míříce k místu, kde předtím stál Dashiva a ostatní. Z levé ruky mu létaly ohnivé koule, oheň propletený vzduchem, rychleji, než stačil sledovat, a propálily se kamenem, než vybuchly v té komnatě. Palác se jen třásl. Prach byl zase zvířený a vzduchem svištělo kamení.
Ale vzápětí už zase utíkal zpátky kolem Aililiných komnat. Muž, který udeřil a zůstal stát, si přímo prosil o smrt. Rand byl připravený zemřít, ale ještě ne. S frkáním se hnal další chodbou, seběhl po úzkých schodech na přízemí.
Opatrně se vracel k místu, kde zahlédl Dashivu, a měl připravená smrtící tkaniva.
Měl jsem je všechny zabít hned na začátku, škytal Luis Therin. Měl jsem je zabít všechny!
Rand ho nechal zuřit.
Velkou komnatou se přehnal oheň. Z nástěnných koberců zůstaly jen ožehnuté útržky, jež ještě olizovaly plameny, a do podlahy a do stěn byly vypálené na krok široké rýhy. Schodiště, po němž chtěl Rand prve sestoupit, končilo asi v polovině své výšky. Po trojici mužů nebylo ani vidu, ani slechu. Úplně by ale neshořeli, něco by bylo zůstalo.
Z malých dveří hned vedle schodiště na druhé straně místnosti opatrně vykoukl sluha v černém kabátě. Zrak mu padl na Randa, a vzápětí vyvrátil oči a zhroutil se na podlahu. Z chodby vyhlédla služka a pak si zvedla sukně a rozběhla se zpátky, přičemž z plna hrdla pronikavě ječela, že Drak Znovuzrozený vraždí všechny v paláci.
Rand s úšklebkem vycouval. Tuze se mu dařilo děsit lidi, kteří mu nemohli ublížit. A velmi dobře uměl ničit.
Zničit, nebo být zničen, smál se Luis Therin. Když máš na vybranou, znamená to nějaký rozdíl?
Někde v paláci usměrnil nějaký muž dost silně na to, aby si udělal průchod. Dashiva a ostatní prchali? Nebo chtěli, aby si to myslel?
Procházel palácem a už se nenamáhal schovávat. Jenže ostatní ano. Těch pár sloužících, které zahlédl, s křikem uteklo. Prohledával jednu chodbu po druhé, k prasknutí naplněný saidínem, naplněný ohněm a ledem, jež se ho snažily zničit stejně jako Dashiva, naplněný špínou prosakující mu do duše. Nepotřeboval šílený smích a blábolení Luise Therina, aby toužil zabíjet.
V chodbě zahlédl černý kabát a zvedl ruku, z které mu vyletěl oheň a urazil roh chodby. Rand nechal tkanivo zeslábnout, ale nepustil ho. Zabil ho?
„Můj pane Draku,“ vykřikl za rohem kdosi, „to jsem já, Narishma! A Flinn!“
„Nepoznal jsem tě,“ zalhal Rand. „Vylezte.“
„Myslím, že máš příliš rozbouřenou krev,“ zavolal Flinn. „Myslím, že raději počkáme, než všichni vychladnou.“
„Ano,“ řekl Rand pomalu. Opravdu se pokusil zabít Narishmu? Usoudil, že tohle nemůže házet na Luise Therina. „Ano, to bude nejlepší. Na chvíli.“ Žádná odpověď. Slyšel kroky, jak odcházeli? Dal ruce dolů a obrátil se.
Celé hodiny prohledával palác, ale po Dashivovi a ostatních nenašel ani stopy. Chodby a sály, dokonce i kuchyně, byly prázdné, nikde ani živáčka. Nenašel nic a nezjistil nic. Ne. Uvědomil si, že jednu věc zjistil. Důvěra byla jako nůž a jílec byl stejně ostrý jako čepel.
Pak našel bolest.
Malý pokojík s kamennými zdmi byl hluboko pod Slunečním palácem. Bylo tu teplo, ale Min byla zima. Tři zlacené lampy na dřevěném stolečku vydávaly dost tepla. Rand říkal, že odsud se dokáže dostat pryč, i kdyby se někdo pokusil vyvrátit palác ze země. A neznělo to, jako by žertoval.
Min měla v klíně illiánskou korunu a pozorovala Randa. Pozorovala Randa pozorujícího Fedwina. Zaťala ruce na koruně a hned ji zase pustila, jak se popíchala o mečíky skryté mezi vavřínovými listy. Zvláštní, že koruna a žezlo přežily, když z Dračího trůnu zůstala jen hromada pozlacených třísek mezi sutí. Vedle jejího křesla ležel velký kožený tlumok, o nějž Rand opřel svůj meč. V tlumoku bylo všechno, co Rand dokázal zachránit. Většina z toho byly podle jejího názoru jen divné krámy.
Ty hňupe, pomyslela si. I když nebudeš myslet na to, co máš přímo pod nosem, tak to stejně nezmizí.
Rand seděl se zkříženýma nohama na kamenné podlaze, stále celý od prachu a poškrábaný, s roztrhaným kabátem. Obličej jako by měl vytesaný z kamene. Fedwina pozoroval bez mrknutí. Chlapec taky seděl na podlaze, nohy natažené a jazyk mezi zuby, jak se soustředil na stavbu věže z dřevěných kostek. Min ztěžka polkla.