Když Loudova kopyta dutě zaduněla na silných dřevěných prknech, stráže na mostě se mračily a hladily zbraně. Byla to obvyklá sebranka, která šla za prorokem, špinaví muži v hedvábných kabátech, jež jim byly příliš velké, zjizvení pouliční rváči a růžovolící učedníci, bývalí kupci a řemeslníci, vypadající, že ve svých, kdysi ne zrovna laciných šatech spávají už celé měsíce. Ale o své zbraně očividně pečovali. Někteří měli horečnatý výraz v očích, zbytek zachovával ostražitý klid. A vedle špíny z nich byla cítit dychtivost, úzkost, oddanost, obavy, všechno dohromady.
Nesnažili se jim bránit v cestě, jen se dívali. Z toho, co Perrin slyšel, přicházeli za prorokem nejrůznější lidé, od dam v hedvábí po žebráky, a všichni doufali, že když se mu osobně pokloní, získají požehnání navrch. Nebo možná ochranu navrch. Proto přijel tudy a jen s malou družinou. Když bude muset, tak Masemu vyděsí, pokud se nechá vyděsit, ale lepší zřejmě bylo dostat se k němu bez toho, aby musel vybojovat bitvu. Cítil v zádech oči strážných, dokud nebyli všichni hodný kus za mostem v dlážděných ulicích Abily. Ale když to přestalo, žádnou úlevu mu to nepřineslo.
Abila byla celkem slušně velké město s několika hodně vysokými strážními věžemi, a mnoho domů mělo až čtyři poschodí. Všechny střechy byly břidlicové. Občas mezeru mezi dvěma domy vyplňovalo kamení či trámy, jak byl stržen hostinec či dům nějakého kupce. Prorok neschvaloval majetek získaný obchodem, stejně jako nesnášel hýření či to, čemu jeho stoupenci říkali obscénní chování. Neschvaloval hodně věcí a své pocity dával najevo odstrašujícími příklady.
Ulice byly plné lidí, ale Perrin a jeho společníci byli jediní na koních. Sníh byl dávno rozdupaný do zamrzající, po kotníky hluboké břečky. Davem pomalu projížděla spousta vozů tažených voly, ale jenom málo povozů a v dohledu nebyl jediný kočár. Kromě těch, kteří na sobě měli ošoupané šaty, jež někdo zahodil nebo které možná ukradli, všichni nosili bezvýrazné oděvy. Jediní, kdo nespěchal, byli muži se zbraněmi. Na ulicích byla cítit hlavně špína a strach. Perrinovi z toho naskočila husí kůže. Kdyby došlo na nejhorší, tak z města bez hradeb se aspoň dostanou stejně snadno, jako se dostali dovnitř.
„Můj pane,“ zamumlal Balwer, když se dostali k jedné hromadě rumu. Ani nečekal, až Perrin kývne, otočil svého klabonosého koně a zamířil na opačnou stranu. Choulil se v sedle a hnědý plášť si držel u těla. Perrin se o toho vyschlého mužíka nebál, dokonce ani tady ne. Na tajemníka dokázal Balwer na svých výpravách zjistit překvapivě mnoho věcí. Zřejmě věděl, co dělá.
Zahnal pomyšlení na Balwera a zamířil ke svému cíli.
Stačila jedna otázka, položená hubenému mládenci s extatickým světlem v očích, aby zjistil, kde prorok přebývá, a další tři lidem v ulicích, aby našel správný kupecký dům, trojposchoďový, ze šedého kamene s obložením z bílého mramoru. Masema neschvaloval vydělávání peněz, ale byl ochotný přijmout střechu nad hlavou od těch, kteří to dělali. Na druhou stranu Balwer tvrdil, že stejně často spává i v selských chalupách a je stejně spokojený. Masema pil jen vodu a kamkoliv šel, najal si nějakou chudou vdovu a jedl, co mu uvařila, ať to bylo dobré, či odporné, a slůvkem si nepostěžoval. Podle Perrina těch vdov nadělal příliš mnoho, aby taková charita něco znamenala.
Před vysokým domem bylo prázdno, ale počet ozbrojených stráží, podobných těm na mostě, to bohatě vyrovnával. Muži na Perrina mrzutě zírali, pokud vyloženě neohrnovali nos. Obě Aes Sedai schovávaly tváře hluboko v kapucích a skláněly hlavy, takže byla vidět jen pára, která jim šla od úst. Koutkem oka Perrin viděl, jak Elyas hladí svůj tesák. On sám málem sáhl po sekeře.
„Přijel jsem se zprávou pro proroka od Draka Znovuzrozeného,“ ohlásil. Když se nikdo z mužů nepohnul, dodaclass="underline" „Jmenuju se Perrin Aybara. Prorok mne zná.“ Balwer ho upozornil, jak nebezpečné je používat Masemovo jméno či nazvat Randa jinak než pán Drak Znovuzrozený. Nebyl tu, aby začal pouliční bouře.
Tvrzení, že se s Masemou zná, vzbudilo u strážných malou jiskřičku zájmu. Několik si vyměnilo pohledy a jeden zaběhl do domu. Ostatní na něj civěli, jako kdyby byl kejklíř. Ve chvilce se ve dveřích objevila nějaká žena. Byla hezká, spánky měla prošedivělé a šaty s límcem až pod bradu z dobrého modrého sukna, i když nezdobeného. Mohla být sama obchodnice. Masema nevyhazoval ty, kteří mu poskytli pohostinství, na ulici, ale jejich sloužící nebo čeleď obvykle skončili s nějakou jeho bandou a „šířili slávu pána Draka".
„Pojď laskavě se mnou, pane Aybaro,“ řekla žena klidně, „i se svými přáteli, vezmu vás za prorokem pána Draka, kéž Světlo svítí na jeho jméno.“ Jakkoliv mluvila klidně, byl z ní cítit strach.
Perrin řekl Nealdovi a strážcům, ať dohlédnou na koně, dokud se nevrátí, a vstoupil do domu. Uvnitř bylo šero, hořelo jenom pár lamp, a skoro stejná zima jako venku. Dokonce i moudré se tu chovaly pokrotle. Nebyl z nich cítit vyloženě strach, ale skoro, stejně jako u Aes Sedai, a Grady a Elyas byli cítit ostražitostí, jako by měli zježenou srst a uši přitisknuté k hlavě. Zvláštní, ale z Arama byla cítit dychtivost. Perrin doufal, že se nepokusí vytáhnout ten svůj meč, co nosil na zádech.
Veliká místnost, kam je žena zavedla, měla položený koberec ode zdi ke zdi a v krbech na obou koncích plápolal oheň. Mohla to být generálova pracovna, poněvadž na všech stolech a na polovině křesel ležely mapy a papíry. Bylo tu takové teplo, že si Perrin sundal plášť a litoval, že má pod kabátcem dvě košile. Ale uprostřed stál Masema, který ihned upoutal jeho pozornost, jako magnet přitahuje železo, tmavý, podmračený muž s vyholenou hlavou a světlou trojúhelníkovou jizvou na tváři, v pomačkaném šedém kabátě a se sešlapanými botami. V zapadlých očích mu hořel černý oheň a byl cítit... Jediné, co Perrina u tohoto pachu, ocelově tvrdého a jako břitva ostrého a chvějícího se divokým napětím, napadlo, bylo šílenství. A Rand si myslel, že jemu dokáže nasadit vodítko?
„Takže to jsi ty,“ zavrčel Masema. „Myslel jsem si, že se neodvážíš ukázat. Vím, co máš za lubem! Hari mi to před týdnem pověděl a dostávám další informace.“ V rohu se pohnul muž, chlapík s přimhouřenýma očima a orlím nosem, a Perrin si vynadal, že si ho nevšiml hned. Hari měl zelený hedvábný kabátec, mnohem nákladnější než ten, co nosil, když popíral, že sbírá uši. Mnul si ruce a nenávistně se na Perrina šklebil, ale mlčel, jak Masema pokračoval. Prorokův hlas sílil s každým slovem, ale ne hněvem, spíš jako by chtěl každou slabiku vpálit Perrinovi do těla. „Vím, že jsi zavraždil muže, kteří přišli k pánu Drakovi. Vím, že se snažíš získat vlastní království! Ano, vím o Manetherenu! O tvé ctižádosti! Tvé touze po slávě! Obrátil ses zády k -!“
Najednou Masema vyvalil oči a poprvé byl v jeho pachu znát vztek. Hari přiškrceně zachrčel a snažil se projít zdí. Seonid a Masuri si shrnuly kapuce a stály tu, chladné a klidné, Aes Sedai pro každého, kdo věděl, nač se dívá. Perrina napadlo, jestli drží jedinou sílu. Byl by se vsadil, že moudré ano. Edarra a Carelle dávaly pozor, a jakkoliv se tvářily nezúčastněně, pokud Perrin někdy viděl někoho připraveného k boji, tak to byly ony. A taky Grady byl připravený a možná také držel jedinou sílu. Elyas se opíral o zeď vedle otevřených dveří, navenek se ovládal stejně jako sestry, ale podle pachu byl připravený hryzat. A Aram na Masemu zíral s otevřenou pusou! Světlo!