Průchod v ní vyvolal nespokojenost. Elain dokázala tohle tkanivo vytvořit jen s poloviční silou, nicméně od Aviendhy vyžadovalo téměř všechnu její sílu. Aviendha si byla jistá, že by ho dokázala splést větší, tak velký, jako ho dělala Elain, s pomocí tkaniva tkaniv, která bez přemýšlení udělala tenkrát, když prchala před Randem al’Thorem, což jí připadalo nesmírně dávno. Jenže ať se snažila sebevíc, vzpomínala si jen na útržky. Necítila závist - spíš pýchu nad tím, co její skoro-sestra dokázala - ale za své selhání se styděla. Sorilea nebo Amys by na ni byly tvrdé, kdyby se to dozvěděly. Kvůli té hanbě. Řekly by, že je moc pyšná. Amys by to měla pochopit. Ona bývala Děvou. Nezvládnout něco, co by měla být schopná udělat, byla hanba. Kdyby nemusela držet tkanivo, byla by utekla, aby ji nikdo neviděl.
Odchod byl pečlivě naplánovaný, a jakmile se průchod vytvořil, na celém dvoře to okamžitě vzkypělo činností. Dvě členky šicího kroužku vytáhly Stínuzvěda, stále s pytlem na hlavě, na nohy a hledačky větru se rychle seřadily za Renaile din Calon. Sloužící vyváděli koně ze stání. Lan, Birgitte a jeden z Careaniných strážců, hubeňour jménem Cieryl Arjuna, okamžitě proskočili průchodem. Jako Far Dareis Mai, i strážci si vždycky dělali nárok na právo jít na výzvědy. Aviendhu svrběly nohy touhou běžet za nimi, ale nemělo to smysl. Na rozdíl od Elain nedokázala ujít pět šest kroků, aby její tkanivo nezačalo slábnout, a totéž se stalo, když se ho pokoušela zavázat. Rozčilovalo ji to.
Tentokrát žádné skutečné nebezpečí nečekali, takže strážce okamžitě následovaly Aes Sedai a Elain s Nyneivou. Zalesněný kraj byl plný statků a mohlo by být nutné diskrétně odvést nějakého zatoulaného ovčáka či mladý párek hledající soukromí dřív, než uvidí příliš, ale žádná Duše Stínu ani Stínuzvěd nemohli o té mýtině vědět. Věděly to jen ona, Elain a Nyneiva, a ony o místě, které vybraly, nemluvily ze strachu, že je někdo vyslechne. Elain se zastavila v průchodu a tázavě se podívala na Aviendhu. Ta jí kývla, ať jde dál. Bylo třeba držet se plánu, pokud by nebyl dobrý důvod ho změnit.
Na mýtinu pomalu procházely hledačky větru, a každá viditelně znervózněla, když se přiblížila k věci, o níž se jim doposud nikdy ani nesnilo, a nadechla se, než prošla. Pak se náhle svrbění vrátilo.
Aviendha zvedla oči k oknům obráceným k nádvoří. Za složitými bílými mřížemi z litiny a vyřezávanými okenicemi se mohl skrývat kdokoliv. Tylin sice sluhům nařídila, ať se od těch oken drží dál, ale kdo by zastavil Teslyn nebo Joline nebo... Něco ji přimělo podívat se výš, na kupole a věže. Některé štíhlé vysoké vížky lemovaly úzké ochozy, a na jednom - hodně vysokém - uviděla černou postavu obklopenou jasnou září slunce, které měla za zády. Byl to muž.
Aviendze se zadrhl dech. Nic v jeho postoji, s rukama na kamenném zábradlí, nemluvilo o nebezpečí, ona však přesto věděla, že kvůli němu má ten divný pocit mezi lopatkami. Duše Stínu by si tu jen tak nestála a nedívala se, ale ten tvor, ten gholam... V břiše se jí vytvořila ledová koule. Mohl to být jen palácový sluha. Mohl, ale ona tomu nevěřila. Mít strach nebyla žádná hanba.
Nejistě se podívala na ženy, které stále příliš pomalu procházely průchodem. Půlka hledaček větru byla pryč a šicí kroužek čekal za nimi se Stínuzvědem pevně v rukou. Neklid z průchodu se u nich svářel s dopalem, že Mořský národ dostal přednost. Kdyby nahlas vyslovila svá podezření, rodinka by určitě utekla - z pouhé zmínky o Duši Stínu jim vysychalo v ústech a vnitřnosti se jim měnily ve vodu - kdežto hledačky větru by mohly chtít Větrnou mísu hned. Pro ně byla mísa důležitější než všechno ostatní. Ale jen slepý hlupák by stál a škrábal se, když se ke stádu, které měl strážit, plíží lev. Chytila za rukáv jednu Atha’an Miere.
„Řekni Elain -“ Obrátila se k ní tvář jako z hladkého černého kamene. Té ženě se podařilo, že její plné rty vypadaly jako tenká čárka a oči jako černé oblázky, ploché a tvrdé. Jakou zprávu by mohla poslat, aby to nevyvolalo potíže, jichž se obávala? „Řekni Elain a Nyneivě, ať se mají na pozoru. Řekni jim, že nepřítel se vždycky objeví, když to nejmíň potřebuješ. Musíš jim to říct, přesně doslova.“ Hledačka větru kývla se špatně skrývanou netrpělivostí, ale kupodivu počkala, než ji Aviendha pustí, a pak neochotně prošla průchodem.
Ochoz na věži byl prázdný. Aviendha nepocítila úlevu - muž mohl být kdekoliv. Mohl sejít ke stájím. Ať to byl kdokoliv, ať byl cokoliv, byl nebezpečný. Nebyl to jen prašný vír tančící v její představivosti. Poslední čtyři strážci vytvořili čtverec kolem průchodu, stráž, která odejde poslední, a jakkoliv nenáviděla jejich meče, byla Aviendha vděčná, že kromě ní tu někdo ví, jak používat ostrý kov. Ne že by proti gholamovi, či hůř, proti Duši Stínu, měli větší naději než sloužící s koňmi. Nebo ona sama.
Zachmuřeně natáhla jedinou sílu, až sladkost saidaru hraničila s bolestí. Ještě vlásek, a bolest se změní v oslepující agonii na chvíli potřebnou k tomu, aby zemřela nebo navždy ztratila schopnost usměrňovat. Kéž by ty šourající se ženy zrychlily! Mít strach není hanba, ale ona se bála tolik, že jí byl strach vidět ve tváři.
2
Rozplétání
Jakmile Elain prošla průchodem, ihned ustoupila stranou, ale Nyneiva předusala mýtinu, cestou ze suché trávy skopávala hnědé luční kobylky a rozhlížela se na všechny strany, jak hledala strážce. Tedy jednoho strážce. Nad mýtinou přeletěl jasně červený pták a zmizel. Nikde se nic nehýbalo. Kromě sester. Kdesi na stromě téměř bez listí zašvitořila veverka, pak se rozhostilo ticho. Elain považovala za nemožné, aby ti tři prošli, aniž by po sobě nechali stopu stejně širokou jako Nyneiva, a přesto nenašla jedinou stopu ani po tom, že tu byli.
Cítila Birgitte někde nalevo, zhruba na jihozápadě. Byla docela spokojená, nebezpečí očividně nehrozilo. Careane, část ochranného kruhu kolem Sareithy a mísy, naklonila hlavu, skoro jako by poslouchala. Cieryl byl zřejmě na jihovýchodě. Což znamenalo, že Lan je na severu. Zvláštní, poněvadž Nyneiva se rozhodla pozorovat sever, a celou dobu si cosi brumlala. Možná svatba znamenala, že ho teď dokáže taky vycítit. Spíš si ale všimla nějaké stopy, která Elain unikla. Nyneiva byla stejně zkušený zálesák jako kořenářka.
Z místa, kde Elain stála, viděla průchodem Aviendhu, která studovala palácové střechy, jako by čekala útok. Podle postoje mohla docela dobře držet oštěpy a být připravená vrhnout se do boje i v jezdeckých šatech. Elain se usmála, Aviendha zakrývala potíže s průchodem a byla o tolik odvážnější než ona. Ale zároveň si dělala starosti. Aviendha byla kurážná, a nikdo, koho Elain znala, nedokázal lépe zachovávat chladnou hlavu. Mohla by se rozhodnout, že ji’e’toh vyžaduje bojovat i tam, kde kromě útěku nezbývala žádná šance. Světlo kolem ní zářilo tak jasně, že určitě nemohla natáhnout víc saidaru. Kdyby se objevil některý ze Zaprodanců...
Měla jsem s ní zůstat. Elain tu myšlenku okamžitě zavrhla. Ať by se vymluvila na cokoliv, Aviendha by pravdu uhádla, a občas byla stejně nedůtklivá jako muž. Většinou. Zvlášť když se to týkalo její cti. Elain s povzdechem couvla od průchodu, aby měly místo Atha’an Miere, které právě přicházely. Držela se však blízko, aby z druhé strany uslyšela křik. Dost blízko, aby mohla Aviendze okamžitě přispěchat na pomoc. A ještě z jiného důvodu.