„Takže to je taky pravda!“ vyštěkl Masema, až mu od úst létala pěna. „S tím, jak se proti svatému jménu pána Draka šíří špinavé drby, ty se opovažuješ jezdit s těmihle... těmihle...!“
„Přísahaly věrnost pánu Drakovi, Masemo,“ přerušil ho Perrin. „Ony mu slouží! Ale sloužíš mu ty? Poslal mě, abych zastavil to zabíjení. A přivedl tě k němu.“ Nikdo mu nenabídl křeslo, tak z jednoho shrnul štos papírů a posadil se. Přál si, aby si ostatní taky sedli, když člověk seděl, bylo těžší křičet.
Hari na něj vyvalil oči a Masema se doslova třásl. Protože se posadil bez dovolení? Aha. Ano.
„Vzdal jsem se lidských jmen,“ pronesl Masema chladně. „Jsem prostě prorok pána Draka, kéž na něj Světlo svítí a svět mu poklekne u nohou.“ Podle jeho tónu budou svět i Světlo litovat stejně, pokud to neudělají. „Je tu ještě spousta práce. Velké práce. Všichni musí poslechnout, když pán Drak zavelí, ale v zimě se cestuje pomalu. Zdržení pár týdnů neznamená žádný rozdíl.“
„Můžu tě ještě dnes dopravit do Cairhienu,“ oznámil mu Perrin. „Jakmile si s tebou pán Drak promluví, můžeš se stejnou cestou vrátit a být tady během několika dní.“ Pokud mu Rand dovolí se vrátit.
Masema se stáhl, vycenil zuby a zamračil se na Aes Sedai. „Nějaká vymyšlenost s jedinou silou? Nedovolím, aby se mě dotkla! Pro smrtelníky je rouháním se jí dotýkat!“
Perrin málem zasupěl. „Drak Znovuzrozený usměrňuje, člověče!“
„Požehnaný pán Drak Znovuzrozený není jako jiní lidé, Aybaro!“ prskl Masema. „On je ztělesněné Světlo! Poslechnu jeho volání, ale nenechám na sebe sáhnout tou špínou, kterou tyhle ženy dělají!“
Perrin si povzdechl. Když se takhle choval kvůli Aes Sedai, co udělá, až zjistí, že Grady a Neald umějí usměrňovat? Napadlo ho praštit prostě Masemu po hlavě a... Chodbou občas procházeli lidé a cestou kolem nahlédli dovnitř. Stačilo, aby jeden spustil povyk, a Abila se mohla změnit v jatka. „Tak pojedeme, proroku,“ řekl kysele. Světlo, Rand říkal, že má tohle udržet v tajnosti, dokud Masema nebude stát před ním! Jak se mu tohle podaří celou cestu na koních až do Cairhienu? „Ale žádné odklady. Pán Drak si s tebou velmi touží pohovořit.“
„Nemohu se dočkat rozhovoru s pánem Drakem, kéž jeho jménu Světlo požehná.“ Zalétl pohledem k Aes Sedai, ale pokoušel se to zakrýt a usmál se na Perrina. Byl však cítit... ponurostí. „Opravdu se nemohu dočkat.“
„Nechce má paní, abych požádala sokolníka, aby jí přinesl dravce?“ zeptala se Maighdin. Jeden z Alliandřiných čtyř sokolníků, již se nápadně podobali svým svěřencům, přetáhl elegantního sokola s péřovou čepičkou z kruhu na svou rukavici a zvedl šedého ptáka k ní. Raroh, s namodralými špičkami křídel, seděl Alliandre na zelené rukavici. Naneštěstí byl tento pták vyhrazen jí. Alliandre znala své místo lenice, ale Faile jí nechtěla sebrat oblíbeného dravce.
Takže jen zavrtěla hlavou a Maighdin se uklonila v sedle a odvedla svou prokvetlou klisnu od Vlaštovky. Dost daleko, aby nerušila, jenomže ne tak, aby nebyla při ruce a Faile na ni musela křičet. Důstojná zlatovlasá žena byla tak dobrou komornou, jak Faile doufala, znalou své věci a schopnou. Přinejmenším od té doby, co zjistila, že ať už bylo jejich postavení u bývalé paní jakékoliv, první Faileinou služkou je Lini a je ochotná svou autoritu použít. Kupodivu bylo skutečně zapotřebí použít proutek, ale Faile předstírala, že o tom nic neví. Jenom úplný hlupák uváděl své služebnictvo do rozpaků. A taky tu stále byl problém s Maighdin a Tallanvorem. Faile si byla jistá, že Maighdin s ním začala spávat, a jestli najde důkaz, sezdá je, i kdyby na ně na oba měla vypustit Lini. Ale byla to jen maličkost, která jí nemohla zkazit dopoledne.
Sokolničení byl Alliandřin nápad, ale Faile nic nenamítala proti projížďce řídkým lesem, kde na všem ležel sníh. Stromy, které ještě měly listy, byly jaksi víc zelené. Vzduch byl svěží a voněl svěžestí.
Bain a Chiad trvaly na tom, že je budou doprovázet, ale teď dřepěly opodál se šufami omotanými kolem hlav a rozladěně ji pozorovaly. Sulin chtěla jít taky i se všemi Děvami, ale kvůli stovce příběhů o aielském pustošení stačil pohled na jediného Aiela, aby většina lidí v Amadicii utekla nebo šla hledat meč. V těch příbězích muselo aspoň zrnko pravdy být, jinak by tolik lidí Aiela nepoznalo, i když jen Světlo ví, kdo byli a odkud se tu vzali, nicméně dokonce i Sulin souhlasila, že ať už jsou kdokoliv, přesunuli se na východ, možná do Altary.
V každém případě takhle blízko Abily dvacet Alliandřiných vojáků a stejně tolik členů mayenerské okřídlené gardy jako doprovod stačilo. Fáborky na kopích, červené či zelené, povlávaly jako pentle. Jediným kazem byla Berelain. I když dívat se, jak se ta ženská třese v kožešinou podšitém červeném plášti, dost tlustém i na dvě pokrývky, bylo rozhodně zábavné. V Mayene žádné pořádné zimy nebývaly. Tahle byla jako konec podzimu v Saldeii, kde v srdci zimy zmrzlo odhalené maso stejně jako dřevo na kost. Faile se zhluboka nadechla. Bylo jí do smíchu.
Nějakým zázrakem se její manžel, její milovaný vlk, začal chovat, jak by měl. Místo aby křičel na Berelain nebo před ní utíkal, teď snášel její lichotky, choval se k ní stejně jako k dítěti, které by si mu hrálo kolem nohou. A nejlepší ze všeho bylo, že už nemusela ovládat vztek, když se chtěla vyzuřit. Když křičela, křičel na ni taky. Věděla, že není Saldejec, ale bylo to těžké, myslet si, že ji považuje za příliš slabou, aby se mu postavila. Před pár dny u večeře mu skoro řekla, že Berelain vypadne ze šatů, jestli se ještě trochu víc nakloní nad stůl. No, tak daleko nezašla, ne s Berelain. Ta běhna si pořád myslela, že ho získá. A právě dnes ráno byl velitelský, klidný, nepřipustil žádné námitky, přesně takový druh muže, u jakého žena ví, že musí být silná, aby si ho zasloužila, aby mu byla rovná. Samozřejmě ho kvůli tomu bude muset seřvat. Velitelský muž byl skvělý, jen dokud si nezačal myslet, že může velet pořád. Do smíchu? Mohla by zpívat!
„Maighdin, myslím, že nakonec si...“ Maighdin se okamžitě objevila vedle ní s tázavým úsměvem, avšak Faile se odmlčela, když před sebou spatřila tři jezdce, kteří se hnali sněhem, jak nejrychleji to šlo.
„Aspoň je tu dost zajíců, má paní,“ hlásila Alliandre a zamířila se svým vysokým běloušem vedle Vlaštovky, „ale doufala jsem... Kdo je to?“ Její raroh přešlápl na rukavici, až rolničky na řemíncích zazvonily. „Vypadá to na tvé lidi, má paní.“
Faile ponuře kývla. Už je taky poznala. Parelean, Arrela a Lacile. Ale co dělají tady? Ti tři přitáhli otěže a jejich koním šla od huby pára. Parelean vypadal stejně vykuleně jako jeho grošák. Lacile, s bledou tváří téměř schovanou v kapuci pláště, úzkostně polykala a Arrela byla popelavá. „Má paní,“ vyhrkl Parelean, „špatné zprávy! Prorok Masema se schází se Seanchany!“
„Seanchany!“ vykřikla Alliandre. „Určitě nemůže věřit, že oni půjdou za pánem Drakem!“
„Mohlo by to být prostší,“ ozvala se Berelain a zavedla svou ohnivou klisnu vedle Alliandre z druhé strany. Když tu nebyl Perrin, aby se na něj snažila dělat dojem, měla docela slušné tmavě modré jezdecké šaty s límcem až pod bradou. Stále se třásla. „Masema nemá rád Aes Sedai a Seanchané drží ženy, které dokážou usměrňovat, jako zajatkyně.“