Faile rozčileně mlaskla. To byly opravdu špatné zprávy, pokud byly pravdivé. A mohla jenom doufat, že Parelean a ostatní si zachovali natolik chladnou hlavu, aby aspoň předstírali, že ten rozhovor vyslechli čirou náhodou. Přesto se musela ujistit, a to rychle. Perrin už mohl být u Masemy. „Jaký máte důkaz, Pareleane?“
„Mluvili jsme se třemi sedláky, kteří před čtyřmi dny viděli velkého létajícího tvora, má paní. Ten přinesl ženu, již odvedli k Masemovi, a ona s ním zůstala tři hodiny.“
„Dokázali jsme ji vystopovat až k místu, kde Masema přebývá v Abile,“ dodávala Lacile.
„Všichni tři si mysleli, že ten tvor byl zplozenec Stínu,“ přisadila si Arrela, „ale vypadali docela spolehlivě.“ Aby ona řekla, že kterýkoliv muž, jenž nepatřil k Cha Faile, je docela spolehlivý, bylo totéž, jako kdyby kdokoliv jiný řekl, že je naprosto poctivý.
„Myslím, že musím zajet do Abily,“ prohlásila Faile. „Alliandre, vezmi Maighdin a Berelain s sebou.“ Kdykoliv jindy by ji to, jak Berelain stiskla rty, pobavilo. „Parelean, Arrela a Lacile mě doprovodí -“ Kdosi zaječel a všichni sebou trhli.
O padesát kroků dál se jeden z Alliandřiných vojáků v zeleném kabátě hroutil ze sedla a vzápětí šel k zemi okřídlený gardista se šípem v krku. Mezi stromy se objevili Aielové, zahalení a s luky. Padali další vojáci. Bain a Chiad vyskočily a tmavé závoje jim halily obličeje - kromě očí. Oštěpy měly prostrčené řemeny pouzder s luky, které již držely v rukou, ale dívaly se po Faile. Všude kolem byli Aielové, stovky jich byly, a smyčka se stahovala. Vojáci na koních skláněli kopí a stahovali se v kruhu kolem Faile a ostatních, ale aielské šípy je kosily bez ustání.
„Někdo musí doručit tu zprávu o Masemovi urozenému pánu Perrinovi,“ řekla Faile Pareleanovi a oběma ženám. „Jeden z vás se k němu musí dostat! Jeďte jako vítr!“ Podívala se na Alliandre a Maighdin. A Berelain. „Vy všichni, ujíždějte, nebo tady umřete!“ Ani nepočkala, až kývnou, a řídila se svým rozkazem. Pobídla Vlaštovku do slabin a proletěla neužitečným kruhem vojáků. „Jeďte!“ křikla. Někdo musel zpravit Perrina. „Jeďte!“
Sklonila se Vlaštovce nad krk a pobídla vranku do cvalu. Klisně od kopyt odletoval sníh, když se hnala rychle jako její jmenovkyně. Asi sto kroků si Faile myslela, že prorazí. Pak Vlaštovka zařičela, klopýtla a s ostrým křupnutím prasknuté kosti se zřítila do sněhu. Faile proletěla vzduchem, tvrdě dopadla a vyrazila si dech. Lapajíc po dechu se vyškrábala na nohy a vytrhla nůž od pasu. Vlaštovka zařičela dřív, než klopýtla a křupla kost.
Před ní se z čista jasna zjevil zahalený Aiel a hranou ruky ji sekl přes zápěstí. Nůž jí vypadl z náhle ochromených prstů, a než mohla vytáhnout druhý levou, byl u ní.
Bojovala, kopala, bušila do něj, dokonce kousala, ale ten chlapík byl stejně rozložitý jako Perrin a o hlavu vyšší. A taky vypadal stejně tvrdý jako Perrin, aspoň podle toho, co z něj viděla. Byla by brečela, jak byla pokořená, že ji tak snadno zvládl. Nejdřív jí sebral všechny nože a zastrkal si je za opasek, pak jí jedním z jejích vlastních nožů odřezal šaty. Dřív než si to uvědomila, ocitla se nahá na sněhu s lokty svázanými za zády jednou svou punčochou a druhou měla jako vodítko omotanou kolem krku.
Neměla na vybranou, musela jít za ním, třesoucí se a klopýtající ve sněhu. Světlo, jak si vůbec mohla myslet, že tenhle den není ledový? Světlo, kdyby se jen někomu podařilo uniknout se zprávou o Masemovi! A taky aby Perrinovi doručil zprávu o jejím zajetí, ale jí se určitě podaří nějak uniknout. To první bylo mnohem důležitější.
První tělo, které uviděla, patřilo Pareleanovi, ležel na zádech, meč mu vypadl z ruky a kabát se saténovými pruhy na rukávech měl celý od krve. A pak tu byla ještě spousta dalších mrtvol, okřídlení gardisté v rudých kyrysech, Alliandřini vojáci v tmavě zelených přilbách, jeden sokolník, kterému se sokol s čepičkou marně zmítal na řemíncích, které mrtvý svíral v pěsti. Ale držela se naděje.
Mezi Aiely, muži i Děvami, se závoji visícími na prsa, uviděla klečet první zajatce. Bain a Chiad, obě nahé, ale nespoutané. Bain tekla po tváři krev a měla ji i v ohnivě rudých vlasech. Chiad měla levou tvář zarudlou a nateklou a v šedých očích mírně skelný výraz. Klečely tam, s rovnými zády, klidné a nezahanbené, ale když ji velký Aiel drsně přistrčil k nim, probraly se.
„Tohle není správné, Shaido,“ vyjela Chiad rozzlobeně.
„Ona se neřídí ji’e’toh“ štěkla Bain. „Z ní nemůžeš udělat gai’šainku."
„Gai’šainové budou zticha,“ ucedila jedna šedivá Děva nepřítomně. Bain a Chiad se na Faile lítostivě podívaly a dál klidně čekaly. Faile se choulila, jak se snažila v kleče zakrýt svou nahotu, a nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Právě ty dvě ženy, které by si vybrala, aby jí pomohly uniknout, nehnou prstem kvůli ji’e’toh.
„Říkám znovu, Efalin,“ ozval se muž, který ji zajal, „že tohle je hloupost. V tomhle... sněhu... cestujeme velmi pomalu. Je tu spousta ozbrojených mužů. Měli bychom jít na východ, ne chytat další gai’šainy, aby nás ještě víc zdržovali.“
„Sevanna chce víc gai’šainů, Rolane,“ odsekla šedivá Děva, ale mračila se.
Třesoucí se Faile zamrkala, když jí to jméno došlo. Světlo, zima u ní zpomalovala myšlení. Sevanna. Shaido. Ti přece měli být na Rodovrahově Dýce, což bylo hrozně daleko odsud! Ale zřejmě nebyli. Tohle by se měl Perrin taky dozvědět, další důvod, proč musela brzy uprchnout. Ale jak se tak krčila ve sněhu a říkala si, co jí asi umrzne nejdřív, moc velkou šanci na útěk neměla. Kolo teď vyrovnávalo, jak ji bavilo, že se Berelain třese zimou. Skutečně se těšila na tlusté vlněné šaty, které nosili gai’šainové. Ale její věznitelé se zřejmě nechystali hned odejít. Museli přivést ostatní zajatce.
První byla Maighdin, nahá a svázaná jako Faile, vzpírající se na každém kroku. Dokud jí Děva, která ji doprovázela, náhle nepodrazila nohy. Maighdin si sedla do sněhu a vytřeštila oči, až by se byla Faile zasmála, kdyby s ní necítila. Další byla Alliandre, předkloněná, jak se snažila zakrýt svou nahotu, a pak Arrela, kterou její nahota zřejmě ochromovala a dvě Děvy ji musely táhnout. Nakonec se objevil další vysoký Aiel se zuřivě kopající Lacile, kterou měl strčenou pod paží jako balík.
„Ostatní jsou mrtví nebo utekli,“ ohlásil ten muž a hodil malou Cairhieňanku vedle Faile. „Sevanna bude muset být spokojená, Efalin. Přikládá moc velkou váhu chytání lidí v hedvábí.“
Faile se vůbec nevzpírala, když ji zvedli a nechali plahočit sněhem v čele ostatních vězenkyň. Byla příliš ohromená, aby bojovala. Parelean byl mrtvý, Arrela a Lacile zajaté, stejně jako Alliandre a Maighdin. Světlo, někdo musí varovat Perrina před Masemou. Někdo. Byla to poslední rána. Ona se tady třese a skřípe zuby, aby jí necvakaly, a snaží se předstírat, že není nahá a spoutaná, na cestě do nějakého nejistého zajetí, a přes to všechno doufá, že ta slizká kočka - ta špulící se běhna! - Berelain utekla a dostane se k Perrinovi. Vedle všeho ostatního to bylo ze všeho nejhorší.
Egwain vedla Daišara podél zástupu sester, jedoucích na koních mezi povozy, a přijatých i mladších novicek, brodících se pěšky sněhem. Slunce jasně svítilo, na obloze bylo jen pár mráčků a jejímu koni od nozder stoupala pára. Sheriam a Siuan jely za ní a tiše probíraly informace, které zjistily od Siuaniných špehů. Egwain usoudila, že žena s ohnivými vlasy je výkonná kronikářka, jak jednou zjistila, že není amyrlin, ale den za dnem byla Sheriam stále pilnější. Chesa jela za ní pro případ, že by amyrlin něco potřebovala, a na rozdíl od ní zase remcala, že Meri a Selame utekly, ty nevděčné ženské, a nechaly na ní práci za tři. Jely pomalu a Egwain si dávala pozor, aby se nedívala na zástup.