Elain se podívala na Birgitte a zjistila, že Birgitte hledí na ni. Nepotřebovala vidět její ustaraný výraz, byl zrcadlovým odrazem jejího v tom malém kousku její mysli, jenž byl Birgitte. Birgitte cítila její starosti a ona cítila Birgittiny, až bylo občas obtížné poznat, které pocity patří komu. Riskovala víc než jen sebe, ale věděla, co dělá. Alespoň víc než ostatní. A i kdyby se neobjevil žádný Zaprodanec, potřebovaly všechny angrialy, které dokáže najít.
„Co se stalo s Martine?“ zeptala se tiše Nyneiva. „Teda potom.“ Když slyšela, že je někdo chorý, většinou ho taky chtěla vyléčit. Chtěla vyléčit všechny.
Vandene se ušklíbla. Sice o Martine začala mluvit sama, ale Aes Sedai nerady mluvily o ženách, které se spálily nebo byly utišeny. Nerady si je připomínaly. „Zmizela, jakmile na tom byla dost dobře, aby se dostala z Věže,“ vyhrkla. „Podstatné je nezapomínat, že byla opatrná. Nikdy jsem se s ní nesetkala, slyšela jsem však, že s každým ter’angrialem zacházela, jako by nevěděla, co by mohl udělat vzápětí, i s těmi, ze kterých se vyrábějí pláště strážců, a ten nikdo nikdy nepřinutil dělat něco jiného. Byla opatrná, ale stejně jí to bylo k ničemu.“
Nyneiva objala rukou téměř prázdný koš. „Možná bys měla,“ začala.
„Ne-e-e-e-e!“ zavřískla Merilille.
Elain se otočila a instinktivně se znovu otevřela skrze angrial. Jenom mimoděk si uvědomovala, že saidar proudí i do Nyneivy a Vandene. Záře jediné síly se objevila kolem všech žen na mýtině, které mohly usměrňovat. Merilille se předkláněla v sedle, oči vytřeštěné, a ukazovala do průchodu. Elain se zamračila. Kromě Aviendhy tam nic nebylo a poslední čtyři strážci, překvapení cestou od průchodu, pátrali po hrozbě se zpola vytaženými meči. Pak si Elain uvědomila, co Aviendha dělá, a šokem málem saidar pustila.
Průchod se chvěl, jak Aviendha pečlivě rozebírala tkanivo, které jej tvořilo. Chvěl se a napínal, okraje se vlnily. Poslední pramen se uvolnil, ale otvor, místo aby zmizel, se zamihotal a výhled na nádvoří se ztrácel, až se vypařil jako mlha na slunci.
„To je nemožné!“ vydechla Renaile nevěřícně. Hledačky větru užasle souhlasily. Rodinka civěla na Aviendhu s otevřenými ústy.
Elain pomalu kývla. Očividně to bylo možné, ale jedna z prvních věcí, jež se jako mladší novicka dozvěděla, bylo, že se nikdy za žádných okolností nemá pokoušet o to, co právě Aviendha udělala. Rozebrat tkanivo, jakékoliv tkanivo, místo aby se prostě nechalo rozplynout, nejde, tvrdily jí, ne bez katastrofálních následků. Katastrofálních.
„Holka hloupá!“ vyjela Vandene s tváří jako bouřkový mrak. Zamířila k Aviendze a valacha vlekla za sebou. „Uvědomuješ si, co jsi málem udělala? Jedno uklouznutí - jediné! - a nedá se říct, do čeho se to tkánivo změní ani co udělá! Mohla jsi úplně zničit všechno na sto kroků kolem! Pět set! Všechno! Mohla ses spálit a -“
„Bylo to nutné,“ přerušila ji Aviendha. Aes Sedai na koních kolem ní a Vandene začaly blekotat, avšak Aviendha se na ně zamračila a zesílila hlas. „Znám nebezpečí, Vandene Namelle, ale bylo to nutné. Je to snad další věc, kterou vy Aes Sedai neumíte? Moudré říkají, že každá žena se to dokáže naučit, pokud ji má kdo učit, některá líp, jiná hůře, ale zvládne to každá žena, která umí vypárat výšivku.“ Neohrnovala nos. Ne úplně.
„Tohle není výšivka, holka!“ Merilille měla hlas jako led v zimě. „Ať už jsi mezi svými lidmi získala jakýkoliv výcvik, nemůžeš ani tušit, s čím si tu hraješ! Slíbíš mi - odpřisáhneš mi! - že to už nikdy neuděláš!“
„Její jméno by mělo být v knize mladších novicek,“ prohlásila rázně Sareitha a mračila se přes mísu, již si tiskla k hrudi. „Pořád to říkám. Měla by se tam zapsat.“ Careane kývla a přísným pohledem si Aviendhu přeměřovala, jako by jí měřila na bílé šaty.
„To v této chvíli nebude nutné,“ řekla Aviendze Adeleas a předklonila se v sedle, „ale musíš se od nás nechat vést.“ Hnědá sestra mluvila mnohem mírněji než ostatní, ale nebyl to návrh.
Před měsícem by Aviendha pod nesouhlasnými pohledy všech těchto Aes Sedai možná splaskla, ale ne teď. Elain se rychle protlačila mezi koňmi, dřív než její kamarádka vytáhne nůž, který hladila. Nebo udělá něco horšího. „Možná že by se měl někdo zeptat, proč si myslela, že je to nutné,“ prohlásila Elain a objala Aviendhu kolem ramen, jak aby jí udržela ruce u boků, tak aby ji utěšila.
Aviendha se rozčileně dívala po sestrách. „Tohle nenechává žádné zbytky,“ vysvětlovala trpělivě. Příliš trpělivě. „Zbytky tak velkého tkaniva by byly vidět ještě za dva dny.“
Merilille si odfrkla, od tak útlé ženy to byl hodně silný zvuk. „Tohle je vzácné nadání, holka. Nemá ho Teslyn ani Joline. Nebo se to vy aielské divoženky taky učíte?“
„Několik to zvládne,“ přiznala Aviendha klidně. „Já ano.“ Teď se na ni dívaly jinak, i Elain. Bylo to velmi vzácné nadání. Aviendha si toho zřejmě nevšimla. „Tvrdíte snad, že to nedokáže žádná Duše Stínu?“ pokračovala. Napětí svalů pod Elaininou rukou prozrazovalo, že není tak klidná, jak předstírá. „Jste snad tak hloupé, abyste za sebou nechaly stopy, které můžou sledovat vaši nepřátelé? Každý, kdo dokáže najít zbytky, dokáže taky udělat průchod na tohle místo.“
To by chtělo značnou obratnost, hodně velkou, ale už pouhý náznak stačil, aby Merilille zamrkala. Adeleas otevřela ústa a pak je beze slova zavřela. Vandene se zamyšleně mračila. Sareitha se tvářila ustaraně. Kdo věděl, jaká nadání Zaprodanci mají, co znají?
Zvláštní, Aviendhu zcela přešel vztek. Sklopila oči a uvolnila se. „Možná jsem to neměla riskovat,“ zamumlala. „Ale když mě ten muž pozoroval, nemohla jsem jasně myslet, a když zmizel...“ Nálada se jí trochu spravila. „Nemyslím, že by muž dokázal přečíst moje tkanivo,“ řekla Elain, „ale kdyby patřil k Duším Stínu nebo to byl dokonce gholam... Duše Stínu vědí víc než kdokoliv z nás. Jestli jsem se mýlila, mám velké toh. Nemyslím však, že jsem se mýlila. Nemyslím si to.“
„Jaký muž?“ chtěla vědět Nyneiva. Klobouk měla na stranu, jak se tlačila mezi koňmi, a díky tomu, k čemuž se přidával zamračený výraz, vypadala připravená se rvát. Možná byla. Careanin šedý valach přešlápl a šťouchl do ní plecí a ona ho plácla přes nos.
„Sluha,“ prskla Merilille opovržlivě. „I když Tylin vydala rozkazy, altarští sloužící jsou nezávislá cháska. Nebo to možná byl její syn, ten kluk je zvědavý jako veverka.“