Sestry přikyvovaly a Careane řekla: „Zaprodanec by těžko jen stál a díval se. Sama jsi to řekla.“ Poplácávala valacha po šíji a po Nyneivě vrhala obviňující zamračené pohledy - Careane patřila k těm lidem, kteří svému koni věnují náklonnost, již má většina ostatních vyhraženu pro nemluvňata.
„Možná to byl sluha a možná to byl Beslan. Možná.“ Odfrknutí prozrazovalo, že tomu Nyneiva nevěří. Nebo aspoň chtěla, aby si myslely, že tomu nevěří. Byla schopná člověku do obličeje říci, že je slepý pitomec, ale kdyby to o něm řekl někdo jiný, byla ochotná dotyčného bránit až do ochraptění. Samo sebou ještě nebyla rozhodnutá, jestli má Aviendhu ráda, avšak ostatní Aes Sedai rozhodně v lásce neměla. Zatahala za klobouk, až ho téměř narovnala, a přelétla Aes Sedai zamračeným pohledem. „Ať to byl Beslan nebo Temný, nemá smysl tu kvůli tomu prostát celý den. Musíme se připravit a odjet na statek. No? Tak pohyb!“ Zatleskala a dokonce i Vandene sebou trhla.
Když sestry poodjely, nezbývalo už mnoho práce. Jakmile si Lan a ostatní strážci uvědomili, že žádné nebezpečí nehrozí, neseděli na zadku. Někteří sloužící se vrátili průchodem, než ho Aviendha zavřela, ale zbytek stál se třemi tucty nákladních koní, pokukovali po Aes Sedai a očividně si říkali, jaký zázrak by mohly udělat teď. Hledačky větru už všechny seděly na koních, byť neohrabaně, a držely otěže, jako by čekaly, že se koně každou chvíli splaší nebo jim možná narostou křídla a odletí. Stejně tak šicí kroužek, byť jeho členky seděly v sedlech půvabněji a nezáleželo jim na tom, že mají sukně a spodničky vyhrnuté nad kolena. Ispan byla stále svázaná, s pytlem na hlavě, a přivázaná na sedlo jako pytel. Na koni by nejspíš vzpřímeně sedět nedokázala, ale dokonce i Sumeko kulila oči pokaždé, když se jí dotkly.
Nyneiva se kolem sebe zamračila a byla zřejmě připravená dohnat všechny k tomu, aby udělali, co již udělali, ale jen do té doby, než jí Lan předal otěže její bachraté hnědky. Umíněně odmítala přijmout lepšího koně od Tylin. Když se dotkla Lana, ruka se jí trochu třásla a ve tváři měnila barvu, jak spolkla hněv, který hodlala vypustit. Když jí nabídl, že jí pomůže do sedla, chvíli na něj zírala, jako by nevěděla, co má v plánu, a pak zrudla znovu, když ji zvedl. Elain mohla jenom vrtět hlavou. Doufala, že až se vdá, nezmění se v úplnou husu. Pokud se vdá.
Birgitte přivedla její stříbřitě šedou klisnu a žluťáka, na němž měla jet Aviendha, ale zřejmě pochopila, že si Elain chce s Aviendhou promluvit o samotě. Kývla, skoro jako by to Elain řekla, vyhoupla se na svého myšího šedáka a popojela k místu, kde čekali ostatní strážci. Kývli jí na přivítanou a pak se začali potichu bavit. Podle toho, jak se dívali na svou sestru, bavili se o tom, že o Aes Sedai je třeba se starat, ať už chtějí či ne. Včetně jí, všimla si Elain ponuře. Teď na to ale nebyl čas. Aviendha stála a hrála si s otěžemi. Na zvíře koukala jako novicka na kuchyň plnou mastných hrnců. Nejspíš mezi drhnutím hrnců a jízdou na koni viděla jen nepatrný rozdíl.
Elain si natáhla zelené jezdecké rukavičky a navedla Lvici tak, aby přes ni ostatní neviděli, a pak položila Aviendze ruku na rameno. „Možná by pomohlo, kdybys s Adeleas nebo Vandene promluvila,“ navrhla jemně. Musela být velmi opatrná, jako kdyby zacházela s ter’angrialem. „Jsou dost staré, aby věděly víc, než tušíš. Musí tu existovat nějaký důvod, proč máš s cestováním... potíže.“ Mírně řečeno. Aviendze se z počátku téměř nepodařilo tkanivo udělat. Opatrně. Aviendha byla mnohem důležitější než nějaký ter’angrial kdy mohl být. „Mohly by ti pomoct.“
„Jak by mohly?“ Aviendha zírala na sedlo na svém valachovi. „Nedokážou cestovat. Jak by mohly vědět, co dělat?“ Náhle svěsila ramena a podívala se na Elain. Zelené oči se jí leskly zadržovanými slzami. „To není pravda, Elain. Ne celá pravda. Nemůžou mi pomoct, jenže... Ty jsi má skoro-sestra. Máš právo to vědět. Ony si myslí, že jsem zpanikařila kvůli sluhovi. Kdybych je požádala o pomoc, muselo by vyjít všechno na světlo. Že jsem kdysi cestovala, abych utekla před jedním mužem, a v duchu jsem doufala, že mě dohoní. Utíkat jako králík. Utíkat a doufat, že mě dohoní. Jak bych jim mohla prozradit takovou hanbu? I kdyby mi skutečně mohly pomoci, jak bych mohla?"
Elain by to taky ráda věděla. Aspoň to o tom honění. O tom, že ji Rand dohonil. Rychle potlačila žárlivost, která se jí zmocnila. Pak po ní chvíli dupala, jen aby se neřeklo. Když se nějaká žena chová jako hlupačka, hledej za tím muže. To bylo jedno z Lininých oblíbených rčení. A další: Kotě ti zamotá klubko, muž rozum, a pro oba je to snadné jako dýchání. Zhluboka se nadechla. „Ode mě se to nikdo nedozví, Aviendho. Pomůžu ti, jak jen to půjde. Jen jestli přijdu na to jak.“ Ne že by se podle ní dalo něco dělat. Aviendha byla pozoruhodně rychlá, když se dívala, jak se vytváří tkanivo, mnohem rychlejší než ona sama.
Aviendha pouze kývla a neohrabaně se vyškrábala do sedla, jen o málo obratněji než Mořský národ. „Nějaký muž nás pozoroval, Elain, a nebyl to žádný sluha.“ Podívala se Elain do očí a dodala: „Vyděsil mě.“ Něco takového by nejspíš nepřiznala nikomu jinému na světě.
„Teď jsme před ním v bezpečí, ať to byl kdokoliv,“ řekla Elain, obrátila Lvici a za Nyneivou a Lanem vyjela z palouku. Vlastně to nejspíš byl sluha, ale ona by to nikomu neřekla, a už rozhodně ne Aviendze. „Jsme v bezpečí a za pár hodin, až se dostaneme na statek rodinky, použijeme Větrnou mísu a svět bude zase v pořádku.“ No, aspoň trochu. Slunce vypadalo níž než na nádvoří, ale ona věděla, že je to jen její představivost. Pro jednou na Stín získali navrch.
Moridin se zpoza bílé železné mříže díval, jak průchodem mizí poslední koně, pak vysoká mladá žena a čtyři strážci. Bylo možné, že nějak odnášeli předměty, které by mohl využít - třebas angrial vyladěný na muže - ale nebylo to příliš pravděpodobné. Zbytek byly ter’angrialy, a z největší pravděpodobnosti se zabijí samy, až se budou snažit přijít na to, jak je používat. Sammael byl hlupák, když se tolik snažil získat sbírku kdovíčeho. Ale Sammael taky nikdy nebyl ani z poloviny tak chytrý, jak si o sobě myslel. Moridin sám nehodlal přerušit své plány jen kvůli náhodné příležitosti, aby se podíval, jaké vejškrabky civilizace by mohl najít. Sem ho přivedla pouhá zvědavost. Rád věděl, co ostatní považují za důležité. Ale byl to jenom šmejd.
Už se chtěl otočit, když se náhle obrysy průchodu začaly chvět a natahovat. Ohromeně se díval, dokud se otvor prostě - neroztavil. Nikdy neměl rád sprostá slova, ale teď ho pár nadávek napadlo. Co to ta ženská udělala? Tyhle barbarské venkovanky měly schovaných příliš mnoho překvapení. Způsob, jak vyléčit odříznutí, jakkoliv nedokonale. To bylo nemožné! Až na to, že ony to dokázaly. Bezděčné kruhy. Ti strážci a pouto, které měli s Aes Sedai. O tom již věděl hodně dlouho, ale pokaždé, když už si myslel, že je zná, odhalili mu tito primitivové něco nového, něco, o čem se nikomu v jeho vlastním věku ani nesnilo. Něco, co neznal ani vrchol civilizace! Co to ta holka udělala?
„Veliký pane?“
Moridin jen pootočil hlavu od okna. „Ano, Madiku?“ Ať její duše shoří, co to udělala?
Plešatějící muž v zelenobílé, který vstoupil do malé místnosti, se hluboko poklonil, než padl na kolena. Madik byl jedním z vrchních palácových sloužících, měl protáhlý obličej a choval se s nadutou důstojností, kterou se snažil zachovat i nyní. Moridin už viděl lidi, kteří stáli mnohem výš a vedli si mnohem hůř. „Veliký pane, zjistil jsem, co Aes Sedai dopoledne přinesly do paláce. Prý našly veliký poklad, který byl ukrytý za starých časů, zlato, šperky a srdcekámen, artefakty ze Shioty a Eharonu a dokonce z věku pověstí. Prý mezi tím byly věci, které používají jedinou sílu. Jedna prý dokáže ovládat počasí. Nikdo neví, kam jdou, veliký pane. Paláce kypí mnoha klepy, ale deset jazyků ti sdělí deset různých míst.“