Když Madik promluvil, Moridin začal zas studovat dvůr. Směšné povídačky o zlatě a cuendillaru ho nezajímaly. Nic nemohlo zařídit, aby se průchod choval takhle divně. Leda... Mohla ve skutečnosti síť rozplést? Smrti se nebál. Chladně zvážil možnost, že se dostal na dohled k rozplétající se síti. Té, která byla rozpletena úspěšně. Další holá nemožnost, již mu nedbale předvedly tyhle...
Jeho pozornost upoutalo něco z toho, co Madik vykládal. „Počasí, Madiku?“ Stíny palácových věží se příliš neprodloužily, ale smažící se město nezastínil jediný mráček.
„Ano, veliký pane. Jmenuje se Větrná mísa.“
Jméno mu nic neříkalo. Ale ter’angrial ovládající počasí... V jeho věku bylo počasí pečlivě řízeno právě s pomocí ter’angrialů. Jedním z překvapení tohoto věku - zřejmě jedním z těch menších - bylo, že tu byli tací, kteří dokázali ovládat počasí do takové míry, jež by si měla vyžádat použití jednoho z ter’angrialů. Jedno takové zařízení by však nemělo stačit k tomu, aby ovlivnilo byť větší část kontinentu. Ale co by s tím mohly tyto ženy udělat? Co? Kdyby použily kruh?
Bez přemýšlení popadl pravou sílu a černé vločky saa mu zcela zamlžily zrak. Zaťal prsty do litinové mříže v okně. Kov sténal a kroutil se, ne z jeho sevření, ale z chapadel pravé síly, natažené od samotného Velikého pána, jež se ovíjela kolem mříže a zatínala se, jako on v hněvu zatínal prsty. Veliký pán nebude mít radost. Snažil se ze své věznice dotknout se světa dost na to, aby napravil roční doby. Netrpělivě toužil dotknout se světa víc, rozbít prázdnotu, která ho držela, a nebude mít radost. Moridina popadl vztek, krev mu bušila v uších. Před chvilkou mu nezáleželo na tom, kam ty ženy odešly, ale teď... Někam daleko odsud. Prchající lidé utíkali, jak nejdál a nejrychleji mohli. Někam, kde se cítili v bezpečí. Nemělo smysl posílat Madika, aby se zeptal, nemělo smysl tady kohokoliv zmáčknout. Nebyly by tak hloupé, aby za sebou nechaly naživu někoho, kdo by znal jejich cíl. Nešly do Tar Valonu. Co k al’Thorovi? K té bandě vzbouřených Aes Sedai? Na všech třech místech měl špehy, z nichž někteří ani nevěděli, že mu slouží. Než to skončí, budou mu sloužit všichni. Nedovolí, aby mu teď náhodné uklouznutí pokazilo plány.
Náhle zaslechl cosi jiného než dunivé bušení vlastní zuřivosti. Bublání. Zvědavě se podíval na Madika a couvl od šířící se louže na podlaze. Ve svém hněvu popadl s pravou silou víc než jen mříž v okně. Pozoruhodné, kolik krve se dá vymáčknout z lidského těla.
Nechal lidské pozůstatky bez výčitek spadnout. Vlastně ho napadlo, že až Madika najdou, obviní z jeho smrti Aes Sedai. Malý dodatek ke zmatku, šířícímu se světem. Protrhl díru do látky vzoru a s pomocí pravé síly cestoval. Musel najít ty ženy dřív, než použijí svou Větrnou mísu. Nezvládne-li to... Neměl rád, když se mu lidé pletli do pečlivě vymyšlených plánů. Ti, kteří to udělali a přežili, přežili jen proto, aby za to zaplatili.
Do místnosti ostražitě vstoupil gholam a chřípí se mu chvělo z pachu ještě horké krve. Rudá spálenina na jeho líci připomínala řeřavý uhlík. Gholam vypadal jako obyčejný štíhlý muž, o málo vyšší než průměrní muži tohoto věku, a přesto se doposud nikdy nesetkal s něčím, co mu mohlo ublížit. Dokud nepotkal muže s medailonkem. Ohrnul rty, mohl to být úsměv či škleb. Zvědavě se rozhlížel po místnosti, ale nic tu nebylo, jen rozmáčknutá mrtvola na podlaze. A... pocit... něčeho. Ne jediné síly, ale něčeho, z čeho ho začalo... svědit tělo, byť ne stejně. Přivedla ho sem zvědavost. Kus okenní mříže byl rozmačkaný a celá mříž byla uvolněná. Gholam si zjevně vzpomněl na něco, z čeho ho svrbělo tělo stejným způsobem, ale vzpomínky měl nejasné a zamlžené. Svět se očividně změnil mrknutím oka. Původně tu byl svět válek a vraždění ve velkém, se zbraněmi, které zabíjely na míle, na tisíce mil, a pak tu bylo... tohle. Ale gholam se nezměnil. Stále byl nejnebezpečnější zbraní ze všech.
Znovu roztáhl chřípí, třebaže ty, kdo dokázali usměrňovat, nesledoval čichem. Jediná síla byla použita někde dole a míle na sever. Má ji sledovat, nebo ne? Muž, jenž ho zranil, s nimi nebyl. Ten, kdo mu velel, chtěl mít muže, který gholama zranil, mrtvého možná stejně tolik jako ženy, ale ženy byly snazší cíl. Ženy byly také určeny za cíl, a gholam měl rozkaz. Celý svůj život musel poslouchat toho či onoho člověka, ale ve své mysli měl i představu, že ho nic nepohání. Musel sledovat ženy. Chtěl je sledovat. Chvíle smrti, když cítil, jak schopnost usměrňovat vyprchává spolu se životem, pro něj byla extází. Vytržením. Gholam však měl i hlad, a měl čas. Ony mohly utíkat, ale on je mohl sledovat. Ladně klesl ke zničenému tělu a začal se krmit. Čerstvá krev, horká krev byla nezbytností, ale lidská krev byla vždy nejsladší.
3
Příjemná projížďka
Kraj kolem Ebú Daru tvořily většinou statky, pastviny a olivové háje, ale bylo tu i mnoho malých lesíků. Ačkoliv byla krajina plošší než Rhannonská pahorkatina na jihu, mírné vlny a občas i kopec přes třicet sáhů vysoký vrhaly v odpoledním slunci dostatečně hluboký stín. Vcelku krajina poskytovala dostatek krytu, aby nechtěným pozorovatelům unikla skupina, jež na první pohled vypadala jako stará kupecká karavana, skoro padesát lidí na koních a skoro stejně tolik pěších, zvlášť když tu byli čtyři strážci, kteří vyhledávali nepříliš používané stezky podrostem. Elain nezahlédla žádné stopy po lidské přítomnosti, jen na kopci se občas pásla nějaká ta koza.
Dokonce i rostliny a stromy zvyklé na horko začínaly usychat a umírat, ale kdykoliv jindy by ji těšila pouhá prohlídka krajiny. Mohlo to být tisíc leguí od země, kterou viděla, když jela po druhém břehu řeky Eldar. Kopce vypadaly divně, byly jaksi připosražené, jako by je zmáčkla velká, lhostejná ruka. Před nimi vzlétala hejna ptáků jasných barev a před koňmi se třepetali kolibříci, desítky různých druhů, poletující drahokamy s rozmazanými křídly. Místy hustě visely liány, některé stromy měly namísto koruny listy připomínající svazky úzkolistého kapradí a jiné vypadaly jako zelené péřové prachovky vysoké jako člověk. Několik rostlin teplo zmátlo natolik, že se snažily vykvést, objevovaly se jasně rudé a ohnivě žluté kvítky, některé jako dvě dlaně. Šířila se od nich bohatá a - napadlo ji „smyslná“ - vůně. Objevila několik balvanů, o kterých by se byla ochotná vsadit, že to bývaly prsty na noze sochy, ačkoliv proč by někdo stavěl tak velkou sochu s bosýma nohama, to si neuměla představit. Jindy cesta vedla hotovým lesem silných kanelovaných kamenů stojících mezi stromy, povětřím ošlehaných pahýlů sloupů, z nichž mnohé byly svalené a většinu již dávno místní sedláci rozebrali na stavební kámen. Byla to příjemná jízda, i když se koním od kopyt zvedala z vyprahlé země oblaka prachu. Horko se jí samo sebou nedotýkalo a nebylo tu příliš mnoho much. Nebezpečí zůstalo za nimi, utekli Zaprodancům a žádný z nich ani z jejich sluhů je teď rozhodně nemohl dohonit. Mohla to být příjemná jízda, jenže...