„Můj...? Můj kůň?“ vyhrkla Beldeine polekaně.
„Koně nezabili, ale nevím, kde je ten tvůj.“ Nejspíš na něm jezdí někdo z města nebo ho možná dostal nějaký asha’man. Kdyby jí to prozradila, nadělalo by to víc zla než dobra. Verin si vzpomínala, že Beldeine patřila k těm mladým ženám, které ke koním chovaly hluboké city. „Prsten ti nechali, aby ti připomínal, kým jsi byla, a zvýšil tvou hanbu. Nevím, jestli by tě nechali odpřisáhnout věrnost panu al’Thorovi, ani kdybys o to žebrala.“
„To neudělám! Nikdy!“ Slova ale byla prázdná a Beldeine svěsila ramena. Byla otřesená, ale ne dostatečně.
Verin se hřejivě usmála. Jeden muž jí kdysi pověděl, že mu její úsměv připomíná matku. Doufala, že alespoň v tom nelhal. Chvíli nato se jí pokusil vrazit nůž mezi žebra a její úsměv bylo to poslední, co kdy viděl. „Nenapadá mne důvod, proč bys měla. Ne, obávám se, že se můžeš těšit jen na neužitečnou práci. Podle nich je to hanba. Hanba až na půdu. Samozřejmě kdyby jim došlo, že ty to chápeš jinak... No tedy. Vsadím se, že se ti nelíbilo kopat jámy bez šatů, i když tě hlídaly Děvy, ale pomysli na, řekněme, stát takhle ve stanu plném mužů?“ Beldeine sebou trhla. Verin žvanila dál. Rozvedla žvanění téměř v nadání. „Samo sebou by tě tam nechali jen tak stát. Da’tsang nesmí dělat nic užitečného, pokud to není naléhavé, a Aiel by raději objal hnijící mrtvolu než... No, to není příjemné pomyšlení, viď? V každém případě se můžeš těšit právě na tohle. Vím, že budeš odolávat, jak nejdéle dokážeš, ale nejsem si jistá, čemu tu chceš odolávat. Nebudou z tebe páčit informace, nebudou dělat nic, co lidé s vězni obvykle dělávají. Ale nenechají tě odejít, nikdy, dokud si nebudou jistí, že tvá hanba je tak velká, že už ti nic jiného nezůstalo. Ani kdyby to trvalo po celý zbytek tvého života.“
Beldeine mlčky pohybovala rty, avšak klidně to mohla vyslovit nahlas. Zbytek mého života. Nejistě si poposedla a zaškaredila se. Spáleniny od slunce, podlitiny či bolest z nezvyklé práce. „Budeme zachráněny,“ řekla nakonec. „Amyrlin nás nenechá... Zachrání nás, nebo - Zachrání nás!“ Zvedla stříbrný pohár, zvrátila hlavu a pila, až byl pohár prázdný, pak natáhla ruku, aby jí Verin dolila. Ta poslala džbán vzduchem a postavila ho, aby na něj mladá žena dosáhla.
„Nebo utečete?“ optala se Verin a Beldeine sebou trhla, až rozlila vodu. „Tak vážně. Na útěk máte asi stejnou šanci jako na záchranu. Jste uprostřed aielského vojska. A al’Thor zřejmě může zavolat dalších pár stovek těch asha’manů, kdykoli se mu zachce, aby vás chytili.“ Druhá žena se zachvěla a Verin skoro taky. Tu malou nepříjemnost měly zarazit, jakmile začala. „Ne, bojím se, že si musíš najít vlastní cestu. Vyřídit věci takové, jaké jsou. Jsi v tom úplně sama. Vím, že tě nenechají mluvit s ostatními. Úplně sama,“ povzdechla si. Beldeine na ni upírala vykulené oči, jako by byla rudá zmije. „Není třeba to dělat ještě horší. Ukaž, vyléčím tě.“
Málem ani nepočkala, až druhá žena kývne, než si k ní klekla a položila jí ruce na hlavu. Mladá žena byla rudá jako rak. Verin se víc otevřela saidaru, spletla prameny k léčení a zelená sípěla a házela sebou. Z rukou jí vypadl poloprázdný pohár a poté převrhla i džbán. Teď tedy byla skutečně připravená.
Ve chvílích zmatku, který se po léčení zmocní každého, když Beldeine ještě mrkala a snažila se vzpamatovat, otevřela se Verin skrze vyřezávaný květ angrialu v kapsáři. Nebyl to zvlášť mocný angrial, ale stačilo to, a ona potřebovala každý kousek síly navíc, který jí poskytoval. Prameny, které začala splétat, se léčení vůbec nepodobaly. Hlavně duch, ale byl v tom také vzduch, voda, oheň a země, což pro ni bylo obtížnější, a dokonce i přadena ducha bylo třeba stále znovu a znovu dělit a rozmístit je s obratností, že by jí ji záviděl i tkadlec koberců. I kdyby do stanu strčila nos nějaká moudrá, s trochou štěstí by neměla vzácné nadání, aby poznala, co Verin provádí. Přesto by došlo k těžkostem, možná i s bolestnými následky, ale se vším kromě odhalení se dokázala smířit.
„Co...?“ zeptala se Beldeine ospale. Hlava by jí padala, nebýt toho, že ji Verin přidržovala, a víčka měla přivřená. „Co to...? Co se děje?“
„Nic, co by ti mohlo ublížit,“ uklidňovala ji Verin. Ta žena by následkem toho, co dělala, mohla zemřít do roka nebo do deseti, ale tkanivo samo jí neublíží. „Máš moje slovo, že tohle se dá použít i na nemluvně.“ Samozřejmě záleželo na tom, co jste s ním dělali.
Potřebovala vlákna položit na místo hezky jedno po druhém, ale mluvení jí očividně spíš pomáhalo než bránilo. A příliš dlouhé ticho by mohlo vzbudit podezření, pokud její dva strážci poslouchali. Každou chvíli mrkla na vchod do stanu. Chtěla znát několik odpovědí, o něž se nehodlala dělit, odpovědí, které by žádná z vyslýchaných nejspíš nevydala dobrovolně, i kdyby je znala. Jeden z vedlejších účinků tohoto tkaniva bylo uvolnění jazyka a otevření mysli, jak by to žádná bylina nedokázala, a ten účinek často přicházel rychle.
Verin ztišila hlas téměř do šepotu a pokračovala. „Ten al’Thorovic kluk si zřejmě myslí, že má v Bílé věži nějaké stoupenkyně. Samozřejmě tajné. Musí být.“ Dokonce ani člověk s uchem přitisknutým na stanové plátno by neslyšel, o čem se baví. „Pověz mi všechno, co o nich víš.“
„Stoupenkyně?“ zamumlala Beldeine a snažila se zamračit, ale nešlo jí to. Ošila se, i když to nebylo podrážděním, jenom se slabě zavrtěla. „Jeho? Mezi sestrami? To není možné. Kromě těch z vás, co... Jak jsi mohla, Verin? Proč jsi nebojovala?“
Verin rozčileně zasykla. Ne kvůli hloupému názoru, že snad mohla bojovat s ta’veren. Kluk si byl tak jistý. Proč? Mluvila potichu. „Nemáš nějaké podezření, Beldeine? Neslyšela jsi něco, než jsi odjela z Tar Valonu? Nějaké šeptání? Nikdo nenavrhl, že k němu máte přistupovat jinak? Pověz.“
„Nikdo. Kdo by mohl...? Nikdo by ne... Tolik jsem Kirunu obdivovala.“ V Beldeinině ospalém hlase se ozýval pocit ztráty a z očí jí vytryskly slzy, které stékaly špínou na lících. Jen díky Verin se udržela vsedě.
Verin dál kladla vlákna tkaniva a občas kontrolovala vchod. Málem se sama začínala potit. Sorileu by mohlo napadnout, že potřebuje s výslechem pomoci. Mohla by přivést některou sestru ze Slunečního paláce. Kdyby tohle zjistila kterákoliv ze sester, Verin by nejspíš čekalo utišení. „Takže jste ho měly předvést před Elaidu hezky umytého a vychovaného,“ řekla trochu hlasitěji. Ticho už trvalo příliš dlouho. Nechtěla, aby dvojice venku hlásila, že si s vězeňkyněmi šeptá.
„Nemohla jsem... mluvit... proti Galinině rozhodnutí. Vedla... z rozkazu amyrlin.“ Beldeine se znovu zavrtěla, slabě. Hlas měla zasněný, ale dostalo se do něj podráždění. Víčka se jí zachvěla. „Musel... se naučit... poslouchat! Musel! Nemělo se s ním... zacházet tak drsně. Jako... vyslýchat ho. Špatné.“
Verin si odfrkla. Špatné? Spíš hotová pohroma. Pohroma hned od začátku. Teď se ten muž díval na všechny Aes Sedai skoro jako Aeron. A co kdyby uspěly a do Tar Valonu ho dostaly? Ta’veren jako Rand al’Thor skutečně v Bílé věži? Z té představy by se i kámen zachvěl. Jakkoliv by se to nakonec vyvrbilo, pohroma jistě byla příliš mírný výraz. Cena zaplacená u Dumajských studní za to, že se tomu vyhnuly, byla příliš malá.