Začala se ptát hlasem, který bylo jasně slyšet až ven. Kladla otázky, na něž již znala odpověď, a vyhýbala se těm, na něž by odpověď byla příliš nebezpečná. Tomu, co říkala, ani Beldeininým odpovědím téměř nevěnovala pozornost. Hlavně se soustředila na své tkaní.
Během let její zájem vzbudilo mnoho věcí a ne všechny Věž bezvýhradně schvalovala. Skoro každá divoženka, která se přišla učit do Bílé věže - jak pravé divoženky, které se samy začaly učit, tak dívky, které se jenom dotýkaly pravého zdroje, protože jiskra, s níž se narodily, se rozhořela, což pro některé sestry neznamenalo žádný skutečný rozdíl - skoro každá z nich si vytvořila alespoň jeden trik, a ty triky téměř bez výjimky patřily do jedné ze dvou kategorií. Buď to byl způsob, jak poslouchat, o čem si jiní lidé povídají, nebo způsob, jak lidi donutit udělat, co chtěly.
Na první kategorii triků Věži příliš nezáleželo. Dokonce i divoženka, která sama získala dost velkou sílu, se rychle naučila, že dokud nosí bílý šat mladší novicky, nesmí se saidaru ani dotknout, pokud nad ní nestojí přijatá novicka či hotová sestra. Což odposlouchávání dost rychle omezilo. Druhá kategorie však příliš páchla zakázaným nátlakem. Ach, byl to jenom způsob, jak z táty vymámit nové šaty nebo cetky, které původně kupovat nechtěl, nebo přimět mámu, aby schválila mladé muže, s nimiž dívka utíkala, a takové věci, avšak Věž ten trik vždy vykořenila velice účinným způsobem. Mnoho dívek a žen, s nimiž během let Verin hovořila, se nedokázalo přimět vytvořit tkanivo, natož je použít, a hodně si jich ani nevzpomínalo jak. Z kousků a útržků zpola zapomenutých tkaniv tvořených necvičenými děvčaty pro velmi omezené účely si Verin znovu vytvořila věc zakázanou Věží od samotného jejího založení. Zpočátku to z její strany byla pouhá zvědavost. Zvědavost, říkala si suše, pracujíc na Beldeine, mě přiměla vlézt do nejednoho vroucího kotle. Užitek přišel později.
„Elaida ho asi chtěla držet dole v otevřených kobkách,“ prohodila nezávazně. Kobky s mřížovými stěnami byly určeny pro muže, kteří dokázali usměrňovat, stejně jako pro zasvěcence Věže, pod přísným dohledem, divoženky, které se vydávaly za Aes Sedai, a každého, kdo musel být zavřený a zároveň odříznutý od pravého zdroje. „To není příjemné místo pro Draka Znovuzrozeného. Není tam soukromí. Věříš, že je Drak Znovuzrozený, Beldeine?“ Tentokrát se odmlčela a počkala na odpověď.
„Ano.“ Znělo to jako zasyčení a Beldeine se polekaně podívala na Verin. „Ano... musí být... zavřený v bezpečí. Svět musí být... v bezpečí... před ním.“
Zajímavé. Všechny říkaly, že svět před ním musí být v bezpečí. Zajímavé bylo, že si některé myslely, že chránit potřebuje i on. U některých, které to řekly, ji to překvapilo.
Verin tkanivo, které vytvořila, připadalo jenom jako náhodná změť zářících průsvitných vláken, obtočená kolem Beldeininy hlavy. Z celé té motanice vylézala čtyři vlákna ducha. Za dvě z nich, naproti sobě, zatahala a smotek lehce povolil, propadl se dovnitř a získal náznak řádu. Beldeine prudce otevřela oči a zadívala se do prázdna.
Verin jí pevným tichým hlasem dávala příkazy. Spíš návrhy, třebaže je vyslovovala jako příkazy. Beldeine musela sama najít důvody, proč ji poslechnout. Kdyby ne, celé to by bylo jen plýtvání časem.
S posledními slovy Verin zatáhla za zbývající dvě vlákna ducha a spleť se propadla ještě víc. Tentokrát se však složila do dokonalého tvaru, vzor byl přesnější a složitější než nejjemnější krajka. Když bylo vše hotovo, zavázala je stejným způsobem, jakým začala zmenšování. Tentokrát se to celé propadlo Beldeine do hlavy. Slabě zářící vlákna se jí zanořila do hlavy a zmizela. Beldeine vyvrátila oči, zvrátila se a začala se zmítat. Verin ji držela, ale Beldeine házela hlavou ze strany na stranu a patami bušila do koberců. Brzy by jenom nejpečlivější rytí objevilo, že se něco událo, a dokonce ani to by nedokázalo objevit druh tkaniva. Verin to pečlivě ověřila, a i když to říkala sama, ji nikdo v rytí nepřekonal.
Samozřejmě to nebyl skutečný nátlak, jak ho popisovaly staré texty. Tkanivo se tvořilo bolestně pomalu, jakkoliv bylo sflikované, a byla tu ta potřeba získat důvod. Hodně pomohlo, když byl objekt citově zranitelný, ale naprosto nezbytná byla důvěra. Dokonce i kdyby někoho přistihla nepřipraveného, neprospělo by, kdyby ta osoba měla podezření. Díky tomu to nebylo prakticky k ničemu u mužů. Jen tuze málo mužů nemělo v přítomnosti Aes Sedai podezření.
Nedůvěru stranou, muži prostě byli velmi špatné objekty, naneštěstí. Nechápala proč. Většina těch holčičích tkaniv byla určena pro otce či jiné muže. Každá silná osobnost by mohla začít zpovídat své činy - nebo dokonce zapomenout, že je udělala, což vedlo k další řadě problémů - ale protože je vše v rovnováze, muži k tomu byli mnohem náchylnější. Mnohem náchylnější. Možná tu opět šlo o podezíravost. No, kdysi si jeden muž dokonce zapamatoval, že na něj bylo použito tkanivo, byť ne příkazy, které mu dala. Jaké to způsobilo potíže! Rozhodně to nehodlala znovu riskovat.
Beldeine konečně přešly křeče. Zvedla si špinavou ruku k hlavě. „Co -? Co se to stalo?“ zeptala se téměř neslyšně. „Omdlela jsem?“ Zapomnětlivost byla na tkanivu další dobrou věcí, i když se dala čekat. Koneckonců, otec si nesměl pamatovat, že ho dcera nějak přiměla koupit ty drahé šaty.
„Je tu hrozné horko,“ řekla Verin a pomohla jí se posadit. „Samotné se mi dnes zatočila hlava.“ Z únavy, ne z horka. Zvládnout tolik saidaru, zvlášť když to musela dělat čtyřikrát denně, mělo svou cenu. Angrial jen tlumil účinky, když ho přestala používat. Sama by potřebovala oporu. „Myslím, že to už stačí. Jestli omdlíváš, tak ti třeba najdou něco ne přímo na slunci.“ Ta vyhlídka Beldeine nijak nerozveselila.
Verin si začala masírovat bedra a vystrčila hlavu ze stanu. Coram a Mendan znovu přestali hrát kolíbku. Nezdálo se, že by poslouchali, ale život by na to nevsadila. Řekla jim, že s Beldeine skončila, a po chvilce dodala, že potřebuje další džbán vody, poněvadž jí ho Beldeine převrátila. Oba muži pod opálením potemněli. Určitě to řeknou moudrým, které pro Beldeine přijdou. To napomůže tomu, aby se konečně rozhodla.
Slunce mělo zapadnout až za dlouho, avšak bolest v zádech Verin prozradila, že je čas pro dnešek přestat. Ještě by jednu sestru zvládla, ale kdyby to udělala, ráno by to cítila v každém svalu. Oči jí padly na Irgain, která teď byla se ženami nosícími koše k ručním mlýnkům. Verin napadlo, jaký by asi měla život, kdyby nebyla tak zvědavá. Například by se byla provdala za Eadwina a byla by zůstala ve Far Maddingu, místo aby chodila do Bílé věže. Také by již byla dávno mrtvá, i její děti, které nikdy neměla, a vnuci také.
S povzdechem se obrátila zpátky ke Coramovi. „Až se Mendan vrátí, zašel bys říct Colindě, že bych ráda viděla Irgain Fatamed?“ Zítřejší bolest ve svalech bude malým trestem za to, jak bude Beldeine trpět kvůli vylité vodě, ale proto to neudělala, dokonce ani ze zvědavosti ne, vážně. Stále měla úkol. Musela udržet mladého Randa naživu, než přijde čas, aby zemřel.
Místnost mohla být ve skvělém paláci, až na to, že tu nebyla okna ani dveře. Oheň v krbu ze zlatého mramoru nevydával žádné teplo a plameny nepálily dřevo. Muž seděl u stolu s pozlacenými nohami na hedvábném koberci protkaném zlatými a stříbrnými nitěmi a na ozdobách jeho věku mu nijak nezáleželo. Byly důležité jen k tomu, aby udělaly dojem. Nic víc. Ne že by potřeboval víc než svou osobu, aby překonal i tu největší pýchu. Říkal si Moridin a nikdo určitě neměl větší právo říkat si Smrt.