„Ty jsi přece Bojový Kocour, Gagu,“ řekl.
„Jsem,“ řekl Gag a vzpřímil se.
„A Bojový Kocour je vlastně jedna bojová jednotka sama o sobě,“ v jeho hlase zazněly kovové tóny, „která je schopna vyrovnat se s jakoukoliv myslitelnou i nemyslitelnou neočekávanou událostí. Je to tak?“
„A obrátit ji ve slávu a čest Jeho Výsosti vévody a jeho domu,“ pokračoval Gag.
Hubený přikývl.
„Znáš souhvězdí Brouka?“
„Znám. Je to ekliptikální souhvězdí z dvanácti jasných hvězd, viditelné v letním období. První hvězda v souhvězdí…“
„Stop! Znáš také sedmou?“
„Znám. Je to oranžová hvězda…“
„… okolo které,“ přerušil ho hubený a zvedl prst, „existuje soustava planet, alajské astronomii dosud neznámá. Na jedné z těch planet existuje civilizace rozumných bytostí, která je mnohem dál ve vývoji než civilizace na Gigandě. Jsi na té planetě, Gagu!“
Nastalo hluboké ticho. Gag soustředěně čekal, co bude dál. Hubený i dobrák se na něj dívali. Mlčení trvalo už dlouho. Nakonec to Gag nevydržel.
„Porozuměl jsem vám, pane důstojníku,“ pronesl. „Pokračujte, prosím.“
Lékař si odkašlal a hubený několikrát zamrkal. „Aha,“ řekl zcela klidně, „on si myslí, že pokračujeme ve zkoumání jeho psychiky a teď mu dáváme narážku,“ vysvětlil lékaři. „Ale to není narážka, Gagu. Je to tak ve skutečnosti. Pracoval jsem na vaší planetě, na Gigandě, v severních džunglích vévodství. Náhodou jsem se ocitl blízko tebe v okamžiku boje. Ležel jsi na zemi a hořel, kromě toho jsi byl smrtelně raněn. Přenesl jsem tě do svého hvězdoletu. Je to takový stroj na létání mezi hvězdami… a přinesl jsem tě sem. Tady jsme tě vyléčili. Nejsem důstojník, Gagu, a také nejsem Alajan. Jsem pozemšťan.“
Gag si v zamyšlení přihladil vlasy.
„Předpokládá se, pane důstojníku, že znám váš jazyk a podmínky života na této planetě? Anebo ne?“
Znovu nastalo mlčení. Potom hubený s úsměškem řekclass="underline" „Jak se zdá, představuješ si, že jsi na hodině špionážní a diverzní přípravy?“
Gag si dovolil také se usmát. „Ne tak docela, pane důstojníku!“
„Co tedy?“
„Domnívám se, vlastně doufám, že velení mě poctilo důležitou speciální prověrkou, abych mohl přijmout nový, velmi odpovědný úkol. Jsem na to hrdý, pane důstojníku. Vynaložím všechno úsilí, abych nezklamal vaše…“
„Poslyš,“ řekl náhle ruměný lékař, obraceje se k hubenému. „Možná že to tak nenecháme! Vytvořit takové podmínky je snadné. Říkáš přece, že bude zapotřebí jen tří až čtyř měsíců!“ Hubený zakroutil hlavou a začal lékaři něco vysvětlovat v neznámém jazyce. Gag se rozhlížel s vědomě roztržitým vzezřením. Místnost byla neobyčejná. Pokoj s rovnými krémovými zdmi, strop jako šachová deska, přičemž každé políčko svítí zevnitř červeně, zeleně, oranžově nebo modře. Okna tu nejsou, Dveře také není vidět. V hlavách postele jsou jakési knoflíky, nad nimi jsou podlouhlá průzračná okénka, která svítí čistým zeleným světlem. Podlaha je matná, černá… a křesla, ve kterých sedí ti dva, jako by rostla z podlahy, a možná jsou s ní vůbec srostlá. Gag, aby to nikdo nezpozoroval, pohladil podlahu chodidlem. Dotek byl příjemný, jako by se dotkl měkkého teplého živočicha…
„Dobře,“ řekl nakonec hubený. „Oblékni se, Gagu. Něco ti ukážu… Kde je jeho oblek?“
Dobrák se trochu rozmýšlel, pak se naklonil někam stranou a vytáhl přímo ze zdi průzračný balík. Držel ho v ruce a znovu dosti dlouho říkal něco hubenému. Ale hubený jen energicky kroutil hlavou, pak mu nakonec balík vzal a hodil jej Gagovi na kolena.
„Oblékej se!“ znovu poručil Gagovi.
Gag si opatrně balík prohlédl ze všech stran. Byl z jakési průzračné hmoty, která byla sametová na dotek, vevnitř bylo cosi měkkého, velice čistého, lehkého, v bílé a světle modré barvě. Tu se balík sám sebou rozpadl, rozsypal se na stříbřité jiskřičky, které roztály ve vzduchu, a na postel spadly krátké bledě modré kalhoty, bílá blůza zdobená modře a ještě něco.
Gag se začal s kamennou tváří oblékat. Lékař řekl hlasitě:
„Nemám přece jen jít s vámi?“
„Není třeba,“ řekl hubený.
Dobrák spráskl bílé baculaté ruce.
„Co to máš za způsoby, Korněji. Co je to za výlevy intuice! Vždyť jsme předem všechno dohodli, o všem jsme se domluvili…“
„Jak vidíš, o všem ne!“
Gag si obul sandály tak lehké, že vlastně nic nevážily.
Podivuhodně přesně obepínaly nohu. Vstal, srazil paty a sklonil hlavu.
„Jsem připraven, pane důstojníku.“
Hubený si ho prohlédl.
„Jak se ti to líbí?“
Gag jen trhl ramenem.
„Uniforma by mi byla samozřejmě milejší.“
„Budeš se muset bez ní obejít,“ zabručel hubený a zvedl se.
„Na váš rozkaz,“ řekl Gag.
„Poděkuj lékaři,“ řekl hubený.
Gag se přesným pohybem otočil k ruměnému lékaři s obličejem svatého, znovu srazil paty a znovu sklonil hlavu.
„Dovolte, abych vám poděkoval, pane doktore,“ řekl.
Ten jen mávl rukou.
„Tak už jdi, Kocoure…“
Hubený šel přímo proti zdi.
„Na shledanou, pane doktore,“ řekl Gag vesele. „Doufám, že se zde neuvidíme a že o mně uslyšíte jen pěkné věci.“
„Doufám,“ odpověděl dobrák se zjevnými pochybami.
Gag už na to nic neřekl. Dohnal hubeného právě v tom okamžiku, kdy se před ním otevřely, vlastně spíš jako by vznikly obdélníkové dveře. Vešli spolu do chodby, také krémové barvy, také prázdné, bez oken a dveří a osvětlené z neviditelného zdroje.
„Co myslíš, že teď uvidíš?“ zeptal se hubený.
Šel volně, dělal dlouhé kroky, ale našlapoval se zvláštní lehkostí, která Gagovi živě připomenula neopakovatelnou chůzi Gepardovu.
„Nevím, pane důstojníku,“ odpověděl Gag.
„Říkej mi Korněji,“ řekl hubený.
„Rozumím, pane Korněji.“
„Jenom Korněji!“
„Podle rozkazu… Korněji.“
Chodba se nepozorovaně proměnila v schodiště, které se stáčelo po spirále dolů.
„Tak tedy nemáš nic proti tomu, že jsi na jiné planetě?“
„Budu se snažit se s tím vyrovnat, Korněji.“
Dolů po schodech téměř běželi.
„Teď jsme v nemocnici,“ říkal Korněj. „Za jejími zdmi uvidíš mnoho neočekávaných věcí. Ale pamatuj si, že tady jsi v úplném bezpečí. Ať uvidíš jakkoli divné věci, nic ti nehrozí a nic ti nemůže ublížit. Rozumíš mi?“
„Ano, Korněji,“ řekl Gag a znovu si dovolil usmát se.
„Snaž se sám pochopit, co a jak,“ pokračoval Korněj. „Nebudeš-li něčemu rozumět, ptej se. Odpovědím můžeš věřit. Tady se nelže.“
„Rozkaz,“ odpověděl Gag s velmi vážným výrazem.
Nekonečné schodiště skončilo a oni vletěli do prostorného světlého sálu s průzračnou přední stěnou, za kterou bylo mnoho zeleně, žlutě svítily cestičky a v slunečním jasu se leskly nepochopitelné kovové konstrukce. Několik lidí v pestrých, ba přímo výstředních oděvech besedovalo o čemsi uprostřed sálu. I hlasy měli takové jako oděv — křiklavé a nespoutané, až neslušné. A najednou všichni zmlkli, jako by je někdo vypojil. Gag si všiml, že všichni hledí na něj… Ne, na něj ne, ale na Korněje. Úsměvy mizely z tváří, obličeje tvrdly, oči se sklápěly. A už se nikdo nedívá na Korněje ani směrem k nim. A Korněj kráčí mimo v naprostém tichu, jako by to ani nepozoroval.