Zastavil se před průzračnou stěnou a položil Gagovi ruku na rameno.
„Jak se ti tu líbí?“ zeptal se.
Ohromné vrásčité kmeny, záhony, oblaka, celé mraky oslepující syté zeleně, žluté rovné chodníčky a podle nich tmavě zelené křoví, husté a neproniknutelné, obsypané nápadnými, neskutečně fialovými květy; a tu na písčitém prostranství vystoupilo ze stínu, pokrytého slunečními záblesky, absolutně nepředstavitelné zvíře, které jako by mělo jen nohy a krk. Zastavilo se, obrátilo hlavu a podívalo se na Gaga obrovskýma očima.
„To je ohromné!“ zašeptal Gag. Hlas se mu zadrhl. „Je to velkolepě uděláno.“
„Je to zebrožirafa,“ řekl zřetelně, ale zároveň zcela nesrozumitelně Korněj.
„Je člověku nebezpečná?“ věcně se zeptal Gag.
„Říkal jsem ti přece, že tu není nic nebezpečného, nic ti nehrozí.“
„Rozumím, tady ne, ale tam?“
Korněj se kousl do rtů.
„Tady, to je i tam,“ řekl.
Ale Gag ho už neposlouchal. Celý zkoprnělý se díval, jak po písčité cestičce přímo vedle zebrožirafy jde člověk. Viděl, jak žirafa sklonila svůj dlouhatánský krk, podobný pestré závoře, a člověk, aniž by se zastavil, ji potřepal po hlavě a šel dál mimo jakési stavby z krouceného kovu s ostny, mimo duhová pera, která visela ve vzduchu, vystoupil po několika schůdcích a skrz průzračnou stěnu vešel do sálu.
„Mimochodem, ten je také z jiné planety,“ řekl polohlasem Korněj. „Tady ho vyléčili a brzy se bude vracet domů.“
Gag nasucho polkl a provázel pohledem uzdraveného obyvatele jiné planety. Měl divné uši. Totiž, neměl vlastně téměř žádné a jeho holá lebka působila podivně, byly na ní všelijaké hrbolky a výstupky podobné hřebínkům. Gag znovu polkl a podíval se na zebrožirafu. „Copak…,“ začal, ale zmlkl.
„No?“
„Promiňte mi, Korněji, myslel jsem si… že je to všechno… že to je za stěnou…“
„Ne, to není kino,“ se stínem netrpělivosti v hlase řekl Korněj. „Ani voliéra. Všechno je to skutečnost a tak je to tady všude. Chceš si ho pohladit?“ zeptal se najednou.
Gag strnul napětím. „Na rozkaz,“ řekl ochraptěle.
„Ale ne, jestli nechceš, tak ne. Musíš jen pochopit…“ Najednou se Korněj odmlčel. Gag se na něj podíval. Korněj měl oči upřené někam nad jeho hlavu do hloubi sálu, kde už zase zněly hlasy a smích, a jeho tvář se najednou divně změnila. Objevil se na ní výraz smutku, bolesti i očekávání najednou. Gag už takový výraz na tváři někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde a kdy. Otočil se.
Na druhé straně sálu až u stěny stála žena. Gag si ji ani nestačil prohlédnout, v okamžiku zmizela. Byla oblečena v něčem červeném, měla vlasy černé jak uhel a výrazné, patrně modré oči na bledé tváři. Byla jako jazyk rudého plamene na pozadí krémové stěny. A najednou — nic. Korněj řekl klidně:
„Nu což, půjdeme…“
Obličej měl klidný, jako by se nic nestalo. Šli kolem průzračné stěny a Korněj hovořiclass="underline"
„Teď se ocitneme na docela jiném místě. Ocitneme se, rozumíš! Nepřeletíme, ani nepřejedeme na druhé místo, ale ocitneme se tam, pamatuj si to…“
Za nimi se někdo hlasitě rozesmál. Gag zrudl a ohlédl se. Ne, nesmáli se jemu. Nikdo se na ně nedíval.
„Vejdi,“ řekl Korněj.
Byla to okrouhlá budka, jako bývají telefonní budky, jen stěny nebyly průzračné, nýbrž matové. Vedly do ní dveře a zevnitř bylo cítit vůni, jako po velmi silné bouři. Gag nesměle vstoupil. Korněj se vtiskl k němu a dveřní otvor se uzavřel.
„Pak ti vysvětlím, jak se to dělá,“ říkal Korněj. Beze spěchu mačkal klávesy na nevelkém pultíku ve stěně. Podobné pultíky již Gag viděl na počítačích v účtárně jejich školy.
„Volím šifru,“ říkal Korněj. „Je zvolena… Vidíš zelené světýlko? To znamená že šifra je správná a konečná stanice je volná. Teď startujeme… Tento červený knoflík…“
Korněj zmáčkl červený knoflík a Gag se chytil jeho svetru, aby neupadl. Podlaha jako by na okamžik zmizela a potom se znovu objevila a za matovými stěnami bylo najednou světleji.
„Hotovo,“ řekl Korněj. „Můžeme vystoupit.“
Sál to nebyl. Byli v široké, jasně osvětlené chodbě. Starší žena v lesklé peleríně barvy rtuti jim ustoupila z cesty, přísně si Gaga prohlédla a podívala se na Korněje. Tvář se jí zachvěla, rychle skočila do budky a dveře za ní zmizely.
„Přímo,“ řekl Korněj.
Gag šel přímo. Jen udělal několik kroků, tiše si vzdechl.
„Jediný okamžik — a jsme o dvacet kilometrů dál,“ řekl Korněj za jeho zády.
„To je otřesné!“ ozval se Gag. „Netušil jsem, že dovedeme takové věci…“
„No, dejme tomu, že vy to ještě nedovedete…,“ řekl na to Korněj. „Sem, napravo.“
„Ne, myslel jsem — zásadně… rozumím, že je to vše utajeno, ale pro armádu…“
„Jdi, jdi!“ Korněj ho jemně postrčil.
„Pro armádu je taková věc neocenitelná… Pro armádu a pro rozvědku…“
„Tak,“ řekl Korněj. „Teď jsme v hotelu. To je můj pokoj. Žil jsem tady, zatímco tě léčili.“
Gag se rozhlížel. Pokoj byl veliký a úplně prázdný. Ani stopy po nábytku. Místo přední stěny — modré nebe, ostatní stěny byly různobarevné, podlaha bílá, strop tak jako v nemocnici, z různobarevných kostek.
„Pojď, pohovoříme si,“ řekl Korněj a usedl.
Byl by měl podle všeho očekávání upadnout na bílou podlahu. Ale ta se zvedla naproti jeho tělu, jako by ho obtekla, a změnila se v křeslo. Ještě před okamžikem tu žádné křeslo nebylo. Prostě okamžitě vyrostlo. Přímo z podlahy. Doslova před očima, Korněj si přehodil nohu přes nohu, a jak bylo jeho zvykem, objal si velkýma rukama kolena.
„Dlouho jsme uvažovali, Gagu,“ řekl, „co s tebou máme dělat. Co ti máme říct a co před tebou raději zatajit. Jak to zařídit, aby ses z toho snad nedej bůh nezbláznil…“
Gag si olízl přeschlé rty.
„Já…“
„Byl tu návrh nechat tě ty tři nebo čtyři měsíce v bezvědomí. Byl i jiný návrh, zhypnotizovat tě. Byly všelijaké nemoudré návrhy. Ale já jsem byl proti z toho důvodu: za prvé ti věřím. Jsi silný a trénovaný mladík, viděl jsem tě v boji a vím, že mnoho vydržíš. Za druhé bude pro všechny lepší, uvidíš-li náš svět…, i když jenom jeho malou část. No a za třetí, řeknu ti to poctivě, budu tě možná potřebovat.“
Gag mlčel. Nohy mu zdřevěněly, ruce založené za zády si tiskl, až ho rozbolely. Korněj se k němu náhle naklonil a řekl, jako by ho zaklínal.
„Nic strašného se ti nestalo. Nic strašného se nestane. Jsi v bezpečí. Prostě podnikáš dalekou cestu, Gagu. Jsi u nás na návštěvě, rozumíš?“
„Ne,“ řekl Gag ochraptěle.
Obrátil se a šel přímo k modrému nebi. Zastavil se. Ohlédl se. Sevřené pěsti mu zbělaly. Udělal krok zpět, potom druhý, třetí a couval tak dlouho, až se dotkl lopatkami…
„To znamená, že už jsem tam?“ řekl ochraptěle.
„To znamená, že jsi tady,“ řekl Korněj.
„Jaký mi dáte úkol?“ řekl Gag.
Kapitola 3
Zkrátka, hoši, dostal jsem se do takové kaše, v jaké nikdo z Bojových Kocourů přede mnou nebyl. Tak si představte, sedím na báječné louce po krk v měkké trávě, krásně zelené. Okolo mne — prostě nádhera, zrovna jako v lázních Zagguta, jen to jezero tam není. Stromy — co živ jsem něco podobného neviděclass="underline" listy sytě zelené, měkké jako hedvábí a na větvích visí plody — říkají jim hrušky — až se sliny sbíhají, a můžeš si vzít, co hrdlo ráčí. Nalevo ode mne je háj a přede mnou dům. Korněj říká, že ho stavěl sám, vlastníma rukama. Je to možné, já to nemůžu posoudit. Vím jen, že když jsem stával na stráži u loveckého domku Jeho Výsosti, tak to také byl nádherný dům; stavěly ho moudré hlavy, ale kdepak se může s tímhle srovnávat. Před domem je bazén a v něm voda čistá jako křišťál, když ji člověk uvidí, chce se mu pít, a to nemluvím o tom, jakou má chuť se v ní vykoupat. A kolem je step. Tam jsem nebyl. Ani se mi tam nechce. Na step teď nemám náladu. Teď bych zrovna moc potřeboval pochopit, v jakém jazyce vlastně myslím, u všech hadů! Vždyť jsem jakživ žádný cizí jazyk neznal, jen ten svůj alajský. A ještě tak ty vojenské výrazy navíc, všelijaké to Ruce vzhůru! K zemi! Kdo je velitel? a tak. A teď nejsem schopen si vysvětlit, který jazyk je vlastně můj vlastní, ruský, anebo alajský? Korněj říká, že do mne nacpali za jednu noc, co jsem ležel a spal po operaci, dvacet pět tisíc různých slov a idiomů. Tak nevím. Idiom? Jak by se to řeklo alajsky? To taky nevím.