Oni mě tu chtějí koupit. Nejdřív mi zachránili život. Vyléčili mě, udělali mě úplně jako nového, dokonce ani v jednom zubu nemám díru — nevím, jestli mi vyrostly nové, nebo jak to udělali? Krmí mě jak ve výkrmně, vědí neřádi, jak je to u nás se žrádlem zlé. Říkají mi samá laskavá slova, dali ke mně sympaťáka… Teď mě právě volá: je oběd.
Sedli jsme si ke stolu v jídelně, vzali ty tubičky, jak jsem o nich říkal, namíchali jsme si jídlo. Korněj si vykombinoval cosi divného — zamotané klubko nažloutlých nití — vypadalo to jako chcíplý bažinný ježek — všechno to polil takovou nahnědlou omáčkou, navrchu ležely malé kousky masa nebo ryby — a vonělo to, ani nevím čím, ale tak ostře a pronikavě. Nevím, proč to jedl hůlkami. Vzal si dvě pěkně mezi prsty, talíř si dal až pod bradu a pak si to házel do pusy. Hází a ani nemrkne, Asi má dobrou náladu.
A já jsem tím přemýšlením — a možná taky po hruškách — docela ztratil apetit. Udělal jsem si nějaké maso. Vařené. Chtěl jsem dušené, ale vyšlo mi vařené. Ale i to se dá jíst — i tak dobře.
„Dnes jsem úspěšně pracoval,“ řekl Korněj a jedl přitom toho svého ježka. „A cos dělal ty?“
„Nic zvláštního. Koupal jsem se. Ležel v trávě.“
„Byl jsi ve stepi?“
„Ne.“
„To je škoda. Říkám ti přece, že tam najdeš moc věcí, co by tě zajímaly.“
„Půjdu tam potom.“
Korněj dojedl svého ježka a zase si vzal tuby.
„Už sis vymyslel, kam by ses chtěl podívat?“
„Ne. Vlastně ano.“
„No?“
Co bych mu tak měl zalhat? Nikam se mi teď nechce, chtěl bych být tady a prohlédnout si pořádně tenhle dům. Tak jsem jen tak plácclass="underline"
„Na Měsíc.“
Podíval se udiveně.
„A proč teda neletíš? Nulová kabina je v zahradě, šifry jsem ti dal… Vytoč číslo a leť.“
Jako bych ten Měsíc potřeboval.
„Poletím,“ povídám, „jen co si obuju galoše.“
Ani nevím, jak jsem na to přišel. Snad je to nějaké jejich rčení. Nasadili mi to do mozku a teď to ze mě občas vyletí, i když tomu vůbec nerozumím.
„Cože?“ zeptal se Korněj s obočím zdviženým.
Byl jsem radši zticha. Teď abych letěl na Měsíc. Když jsem to jednou řekl, tak musím. A co tam vlastně uvidím? No, když už je to tak, neuškodí ho také vidět. Když jsem si pomyslel, kolik bych toho tady měl ještě uvidět, zatmělo se mi z toho v očích. Kdyby jen uvidět! Ale taky si to ještě pamatovat, uložit si to v makovici pěkně jako cihlu k cihle — a přitom mám v palici takovou kaši, jako bych se tu plácal nejmíň sto let a celých sto let mi ukazovali ve dne v noci nějaký bláznivý film bez začátku a bez konce. Korněj přede mnou nic netají. Nulový transport! No prosím, zkus to! A všechno mi vysvětluje. Zdá se mi, že tomu rozumím, ukazuje mi modely. Modelům rozumím, ale jak to funguje, to nepochopím, ať to do mne hustí jak chce. Copak můžu vědět, jak se smršťuje prostor? Nebo to jejich jídlo z tubiček. Tři hodiny mi to vysvětloval, a co mi zůstalo v hlavě? Nějaký submolekulární tlak. To je sice hezké, to bych pochopil. To je chemie. Ale odkud se bere to maso?
„No, copak že jsi smutný?“ zeptal se Korněj a utíral si pusu ubrouskem. „Je ti těžko?“
„Palice mě bolí.“
Něco zabrumlal a začal uklízet ze stolu. Já jsem mu samozřejmě nabídl pomoc, jak se sluší, ale tady u nich stejně nemá nikdo co na práci. Celý úklid je v tom, že se uprostřed stolu otevře záklopka a všechno se do ní vysype. Ani zavírat se nemusí, zavře se sama.
„Pojď, půjdeme do kina,“ řekl Korněj. „Jeden můj známý natočil pěkný film. Ve starém stylu, plošný a černobílý. Bude se ti líbit.“
Zkrátka, musel jsem jít s ním a koukat na ten film. Taková motanice. Něco o lásce. Dva aristokrati se tam mají rádi a rodiče jsou proti tomu. Je tam sice pár rvaček, ale jenom s meči. No jistě, natočeno je to dobře, u nás to tak nedovedou. Jeden tam druhého propíchl mečem, tak to tam bylo jako ve skutečnosti, žádný podfuk: špička meče mu vylezla ze zad na tři prsty, až se zakouřilo… No, na to taky asi potřebují otroky. Až se mi z toho pomyšlení udělalo zle. Sotva jsem to vydržel do konce. A taky se mi strašně chtělo kouřit. Korněj, stejně jako kdysi Gepard, kouření neschvaluje. Dokonce mi nabídl, že mě toho zvyku zbaví, že mě vyléčí, ale já jsem nechtěl. Vždyť je to snad to jediné, co mi zbylo z toho, jaký jsem byl dřív. Zkrátka požádal jsem ho, aby mě pustil domů. Že si něco přečtu o Měsíci. Uvěřil mi. Pustil mě.
Vešel jsem do svého pokoje jako domů. Hned jak mě sem dali, zabydlel jsem si ho po svém. Ale taky mi to dalo strašnou práci. Korněj mi sice všechno vysvětlil, a já jsem zase, samozřejmě, dohromady nic nepochopil. Stojím uprostřed pokoje a řvu jak posedlý: Židle! Chci židli! Až později jsem se trochu přizpůsobil. Tady se ukázalo, není třeba křičet, ale stačí v duchu si představit židli se všemi podrobnostmi. Tak jsem si ji představil. I kožené polstrování na sedadle prodřené a pak pečlivě zalátané. To se stalo tehdy, když mi na ni Zajíc po pochodu sedl, a jak vstával, zachytil za kůži háčkem od batohu. Ostatní jsem si zařídil, jako to bylo v Gepardově pokojíku: železnou postel se zelenou vlněnou pokrývkou, poličku, železnou truhlu na zbraně, stolek s lampou, dvě židle a skříň na šaty. Dveře jsem si udělal jako u lidí, stěny — ve dvou barvách, oranžové a bílé, to jsou barvy Jeho Výsosti. Místo průhledné stěny jsem si udělal obyčejné okno. A na strop jsem si zavěsil lampu s plechovým stínidlem.
Jistě, je to všechno jen dekorace: plech, železo, dřevo — ve skutečnosti to tady všechno není. A taky nemám v truhle žádné zbraně — leží tam jen jedna patrona z automatu, kterou jsem našel v kapse své blůzy. Ani na poličce není nic. Gepard tam měl fotografii ženy s dítětem. Říkalo se, že je to jeho žena a dcera, ale on o tom nikdy nemluvil. Chtěl jsem si taky postavit na poličku fotografii. Geparda. Takového, jak jsem ho viděl naposled. Ale nic z toho nebylo. Korněj mi pak vysvětlil, že na to by člověk musel být malířem nebo sochařem.
Jinak se mi ale ta moje díra líbí. Tady si můžu skutečně odpočinout. V jiných pokojích jsem jako na louce, ze všech stran pod dostřelem. Je sice pravda, že se líbí jenom mně. Korněj se přišel podívat, neřekl nic, a myslím si, že moc spokojený nebyl. No, to by nebylo to nejhorší. Ale věřte, nebo ne, ten pokoj se sám sobě nelíbí. Nebo domu se nelíbí. Anebo, u všech hadů, nelíbí se té neviditelné síle, která to tady všechno řídí. Jen se začnu zabývat něčím vedlejším, už tu není židle. Nebo lampa na stropě. Anebo železná truhla se promění v nějaký výklenek, ve kterém jsou jejich mikroknihy.
Například teď. Koukám — a polička už tu není. Totiž je, ale není to ta moje, ani Gepardova, vlastně to vůbec není polička. Čert ví, co to je — nějaká poloprůhledná věc. Sláva bohu, aspoň že ty cigarety v ní zůstaly, jak byly. Moje staré známé, vlastní výroba. Tak jsem si sedl na svou oblíbenou židli, zapálil jsem si a zlikvidoval tu vnucenou poličku. Řeknu vám, že s velkou radostí. A starou poličku jsem vrátil na místo. Dokonce na její číslo jsem si vzpomněclass="underline" 0064. Ani nevím, co to číslo znamenalo.
Tak sedím a kouřím, dívám se na svou poličku, duše se trochu uklidnila, v pokoji je příjemný soumrak, okno je úzké, kdyby bylo třeba, bylo by snadné z něho odstřelovat. Jen kdybych měl čím.