A tak jsem začal přemýšlet, co bych na tu poličku postavil. Myslel jsem, myslel — a vymyslel. Sundal jsem si z krku medailon, otevřel ho a vyndal portrét Její Výsosti. Nechal jsem okolo něho narůstat rámeček, takový, jaký jsem dokázal, postavil jsem ho uprostřed a znovu jsem si zapálil. Sedím a dívám se na překrásnou tvář Děvy tisíců srdcí. My, Bojoví Kocouři, jsme všichni jejími rytíři a ochránci až do své smrti. Všechno, co je v nás dobrého, patří jí. Naše něha, naše dobrota, naše slitování — to všechno máme od ní, pro ni a ve jménu Její Výsosti.
Seděl jsem tak, seděl a najednou jsem si uvědomil, v jakém oděvu to před ní sedím. Košile, krátké kalhoty, holé nohy i ruce… Fuj! Vyskočil jsem tak zbrkle, až židle upadla, otevřel jsem skříň, strhal ze sebe všechny ty bílomodré hadry a oblékl si to, co mi je tak milé, vojenskou maskovací blůzu a kalhoty. Sandály jsem shodil, obul jsem si těžké rezavé boty s nízkými holeněmi. Opásal jsem se řemenem, až jsem si málem vyrazil dech. Bohužel, nemám baret — zřejmě mi shořel na prach, když mi ho neudělali znovu. A možná že jsem ho ještě předtím ztratil v boji… Podíval jsem se na sebe do zrcadla. To je něco jiného! Ne nějaký usmrkaný kluk, ale Bojový Kocour! Knoflíky se lesknou, černá kocouří tlama na výložkách cení zuby ve věčné zlobě, přezka řemene je přímo na pupku, jak ulitá. Jen ten baret nemám!
A tu jsem si uvědomil, že z plných plic až do ochraptění řvu Pochod Bojových Koťat a že mám v očích slzy. Dozpíval jsem do konce, utřel si oči a začal jsem znovu, už ne tak nahlas, jen tak sobě pro potěšení, od první sloky, při které se vždy člověku svírá srdce: „Obzor plane rudou září“… až do poslední: „Bojový Kocour se nikde neztratí.“ Sami jsme si k tomu složili ještě jednu sloku, ale tu v střízlivém stavu, a ještě když mám před očima portrét Děvy, není v žádném případě možné zpívat. Pamatuji si, jak jednou Gepard za tu sloku vytahal za uši Krokodýla.
U všech hadů! Už zase se ta lampa proměnila v nějaký pitomý lustr. No co s tím mám dělat? Pokusil jsem se proměnit lustr zase v lampu, ale pak jsem se na to vykašlal a zlikvidoval jsem ho docela. Byl jsem z toho zoufalý. Jak se mám vypořádat s nimi, když si ani s vlastním pokojem neumím poradit? S tím prokletým domem!.. Zvedl jsem židli a znovu jsem si sedl. Dům. Ale říkejte si, co chcete, něco s ním není v pořádku. Řeklo by se, že je to nad slunce jasné: stojí tu dvoupatrový dům, vedle něho je háj, okolo je pětadvacet kilometrů holé stepi, rovné jako stůl, v domě žijí dva — Korněj a já. To je všechno. Ale ukazuje se, milí kluci, že to není všechno.
Za prvé — hlasy. Někdo tady mluví — a není sám, a taky to není rádio. Po celém domě znějí hlasy. A ne v noci — uprostřed bílého dne. Kdo to mluví, s kým a proč — ničemu nerozumím. Přitom, uvědomte si, Korněj v tu dobu není v domě. To je mimochodem taky otázka, kam vždycky zmizí… Ačkoliv na tuto otázku jsem, tuším, odpověď našel. Ale strachu jsem měl! Odpověď jsem přesto našel. Bylo to tak. Předevčírem sedím u okna a dívám se na nulovou kabinu. Je šikmo ode mne, na konci písčitého chodníčku, vzdálená asi tak padesát kroků. Potom slyším, že uvnitř domu jako by klaply dveře a ihned nastalo ticho. Cítím, že jsem zase v domě sám. Tak to tedy je, myslím si, chodí ven nulovou kabinou. Pak ale jako když mě praští po hlavě! Dveře! Kdepak jsou tu v domě ještě nějaké dveře kromě mého pokoje?
Vyletěl jsem z pokoje, seběhl do přízemí. Běhal jsem sem a tam, je tam nějaká chodba, světlá, okno podél celé zdi… no jako všude u nich. A pak slyším kroky. Nevím, co mě přinutilo zastavit se. Ztichl jsem, stojím, ani nedýchám. Chodba je prázdná a na jejím konci jsou obyčejné natřené dveře. Nevím, jak je možné, že jsem si jich dříve nevšiml. A jak to, že jsem si dříve nevšiml ani té chodby, to také nevím. No dobře. Hlavní jsou ty kroky. Několik lidí. Jsou stále blíž. Srdce se mi sevřelo. Přímo ze zdi uprostřed chodby vycházejí tři, jeden za druhým. U všech hadů! Vždyť jsou to parašutisti z Impéria, v plné bojové, v těch svých pomalovaných kombinézách, automaty pod paží, sekerku na zadku… Okamžitě jsem zalehl. Vždyť já jsem sám s prázdnýma rukama! Jestli se otočí, je se mnou amen. Neotočili se. Odpochodovali na druhý konec chodby, k těm natřeným dveřím, a jsou pryč. Dveře zapadly, jako by je přibouchl průvan, a to je vše. No, povím vám, kluci… Jak já jsem hnal nazpět do svého pokoje… A teprve tam jsem se vzpamatoval.
Ani teď nevím, co to mohlo znamenat. Aspoň je jasné, jak Korněj mizí z domu. Těmi natřenými dveřmi. Ale jak se tu octli ti Krysojedi, a ještě v plné polní… Co to může být za dveře?
Odhodil jsem nedopalek na zem, podíval se, jak ho podlaha vstřebala, a zvedl jsem se. Měl jsem strach, jak by ne, ale jednou musím začít. A když začít, tak rozhodně u těch dveří. V zahradě, s hruškou v ruce, by to určitě bylo příjemnější… Nebo si zavřený ve svém pokoji, zpívat pochody… Vystrčil jsem hlavu ze dveří a zaposlouchal jsem se. Ticho. Ale Korněj je doma. Třeba je to tak lepší. Kdyby něco, tak začnu řvát, jistě mi přijde na pomoc. Sešel jsem tedy do chodby, jdu po špičkách, ruce roztažené. Šel jsem k těm dveřím celou věčnost. Každých deset kroků se zastavím, poslouchám — a pak zase dál. Došel jsem. Dveře jako dveře. Niklová klika. Přitiskl jsem k nim ucho — není nic slyšet! Opřel jsem se o ně ramenem. Neotvírají se. Vzal jsem za kliku, přitáhl, ale zase se neotevřely.
Zajímavé. Setřel jsem si z čela pot a ohlédl se. Nikdo. Znovu jsem vzal za kliku, znovu zatáhl, a tu se dveře otevřely. Strachem a možná tím, že jsem to nečekal, jsem je zase přibouchl. V palici mám prázdno, jen jedna myšlenka tam poskakuje jak hrachové zrnko v prázdném kanystru od benzínu: nelez tam, pitomče, nikdo ti nic nedělá, tak taky nic nedělej! Ale tu mi i ta myšlenka uletěla.
Koukám: přímo na zdi vedle dveří je maličkými úhlednými písmeny napsáno v alajštině: „rovná se“. Bylo tam napsáno celkem šest řádků, ale to ostatní byly cifry, matematika, přičemž taková, že jsem z ní poznal jen znaménka plus a minus. Vypadalo to asi takhle: čtyři řádky té matematiky, potom to slovo „rovná se“ dvakrát podtržené a pak ještě dvě řádky vzorců v černém rámečku. Ten, kdo rámeček udělal, zlomil na něm tužku. Tak, tak… V mé ubohé hlavě, v tom prázdném kanystru, vznikl takový mumraj, že jsem zapomněl i na dveře. Znamená to, že tady nejsem sám, že tu jsou ještě nějací Alajané. Ale kdo? A kde? Proč jsem vás dosud neviděl? Proč jste to tady napsali? Komu tím dáváte znamení? Mně? Ale já přece matematice nerozumím… Anebo jste tu matematiku tady načmárali jen tak, a oni si toho nevšimli? Nic jsem si tenkrát nestačil domyslet, protože jsem uslyšel, jak mě volá Korněj. Jako blázen jsem letěl po špičkách do svého pokoje. Stačil jsem sebou rychle plácnout na židli a honem si zapálit a vzít si první knížku, která mi padla do ruky. Korněj ještě několikrát zavolal, a potom už jsem slyšel, jak klepe na dveře.
Mimochodem, to je jeho zvyk: ačkoliv je ve svém domě, nikdy nevstoupí bez zaklepání. To se mi líbí. My jsme ke Gepardovi také vždycky klepali. Ale teď jsem na tohle nemyslel. „Vejděte,“ říkám a snažím se o co nejzamyšlenější výraz, jako bych byl tak zabrán do čtení, že nic nevidím a neslyším.
Vešel, zůstal stát u prahu, opřel se o dveřní rám a dívá se. Na tváři se mu nic nepozná. Zatvářil jsem se, jako že jsem si teprve teď vzpomněl, a honem jsem zamáčkl cigaretu. Potom promluviclass="underline"
„Tak co Měsíc?“ ptá se.
Mlčím. Nemám co říct. V takových případech se mi vždycky zdá, že mi začne nadávat, až se budou hory zelenat, ale nikdy se to nestalo. Ani teď ne.