„Pojď,“ povídá. „Něco ti ukážu.“
„Rozkaz!“ říkám. A pro všechny případy se ptám: „Mám se převléknout?“
„A není ti v tomhle horko?“ ptá se on.
Jen jsem se usmál. Nemohl jsem za to. To je otázka!
„No tak promiň,“ povídá on, jako by mi četl myšlenky. „Pojďme!“
A zavedl mě někam, kde jsem dosud nebyl. Ne, mládenci, v tom domě já se nikdy nevyznám. Ani jsem neměl tušení, že tu něco takového je. V salónu se jen dotkl zdi vedle výklenku s knihami, otevřela se tam dvířka a za nimi byly schody do podzemí, krásné a taky osvětlené, jako ve dne. Ale není to obytná část. Je to něco jako muzeum. Ohromná místnost — a co tam všechno není!
„Rozumíš, Gagu,“ povídá mi s takovým divným výrazem — snad se smutkem nebo co. „Já jsem totiž dříve pracoval jako kosmozoolog, zkoumal jsem život na jiných planetách. Ach, to byla nádherná doba! Podívej se!“ Chytil mě za rukáv a táhl za sebou do rohu, kde na černém lakovaném podstavci byla sestavena jakási kostra, veliká asi jako pes. „Vidíš, má dvě páteře. Je to zvíře z Nistagmy. Když jsme ulovili první kus, mysleli jsme, že je to nějaká zrůda. Pak jsme ulovili druhý, třetí… Vysvětlilo se, že na Nistagmě žije zcela nový rod živočichů — dvoupáteřní. Nikde jinde nejsou. I na Nistagmě žije jenom jeden typ. Jak vznikl? Proč?“
A spustil a povídal a povídal. Tahal mě od kostry ke kostře, mával rukama, zvyšoval hlas — takového jsem ho ještě nikdy neviděl. Prima! Asi má tu svou kosmozoologii moc rád. Anebo se mu s ní pojí vzpomínky.
Nevím. Z toho, co mi povídal, jsem samozřejmě máloco pochopil, dohromady nic jsem si nezapamatoval, ani jsem se o to moc nesnažil. Co je mi vlastně do toho? Ale bylo legrační se na něj dívat — a na ty jeho potvory!.. Má jich nejmíň sto! Buď jenom kostry, nebo celé jakoby zatavené do takových průzračných balvanů (to je asi pro konzervaci) nebo taky vycpané jako v loveckém zámečku Jeho Výsosti, anebo u některých má jen hlavy či kůže.
Jak jsme vešli do druhého sálu, byl bych nejraději zdrhl. Celá zeď tam byla potažena jedinou obrovskou kůží. U všech hadů! Dlouhá je dvacet metrů, široká tři až čtyři, kraje jsou až na stropě. Celá je pokrytá něčím, co se podobá šupinám nebo kulatým destičkám, a každá destička je jako pořádná miska a svítí jako nejkrásnější smaragd zeleně s červenými odlesky, tak, že je celá místnost naplněna nazelenalým světlem. Úplně jsem ztratil řeč, nemohl jsem odtrhnout oči od té záře. Co všechno na tom světě může být! A hlavičku to má maličkou, o něco větší než moje pěst, oči není vidět a do huby bys tomu ani prst neprostrčil. Jak se to dokázalo uživit, taková hora masa, to nechápu…
Pak jsem na konci sálu uviděl ještě jedny dveře. Vedly do tmavé místnosti. Když jsme se přiblížili, věřte, nebo nevěřte, nebyly to dveře, ale otevřená tlama. Veliká jako vrata do garáže. Nebo ještě spíš do hangáru. To zvíře se jmenuje tachorg a žije na planetě Pandora. A Korněj přešel mimo tak bez povšimnutí, jako by to byla obyčejná želva nebo žába. A přitom to má hlavu jako dva pořádné vagóny, do tlamy by se vešla celá naše škola. Jaké to pak musí mít tělo, když to má takovou hlavu! A jak to mohli ulovit? Nejspíš raketometem, jak jinak?
Co tam ještě bylo? Aha, všelijaká havěť, ohromní brouci, taky ptáci… Pamatuji se na nějakou nohu. Uprostřed sálu stojí noha. Taky zalitá do toho průzračného materiálu. Strašná noha, to mi věřte! Větší než já, samá boule jak na starém stromě, drápy, osm jich bylo, jako mají draci Gugu, každý dráp větší než šavle… Prima. To se divíte, co? Řekl mi, že v žádném muzeu není z podobného zvířete nic — jen ta jediná noha je u něj. Žije na planetě Jajla, už ho prý loví mnoho let ale kromě té jedné nohy se jim nic víc nepodařilo, celé zvíře neulovili. Kulky se od něj odrážejí, plyn na něj nepůsobí, do žádné pasti nevleze, mrtvé nikdy nenašli, a tak je loví takhle — po částech. Že prý mu poraněné části těla vždycky odpadnou, nějakou dobu žijou jakoby samostatně — hrabou nebo sebou trhají — potom ovšem odumírají… Jo, to je noha. Stál jsem před ní s hubou dokořán jak ten tachorg. Nevyzpytatelná je vůle tvá, ó Stvořiteli!
Tak jsme tam chodili sem a tam, Korněj mi pořád něco povídal, byl celý rozpálený, a mě už to přestávalo bavit, a tak jsem si zase začal přemýšlet o svém. Nejdříve o tom nápisu na chodbě, co mám teď udělat, co si z toho mám vzít, a potom jsem zase, nevím proč, začal přemýšlet o Kornějovi. Proč, myslím si, žije pořád sám? Je bohatý, docela samostatný. Kde má ženu a děti? Nějakou ženu přece má. První den jsem si toho všiml ještě v hotelu, dávali si očima znamení přes celý sál. A potom k němu přišla i sem. Totiž jak přišla, to jsem neviděl, ale jak ji provázel až k nulové kabině, to jsem viděl z okna. Ale není s ní doopravdy šťastný. On jí říká: „Čekám na tebe každý den, každou hodinu, ustavičně.“ Ona jemu: „Nenávidím. Každý den, každou hodinu nenávidím“… nebo tak nějak. No vidíte! Proč teda přišla, když ho nenávidí? Jen mu zkazila náladu, že nebyl k ničemu. A sama do kabiny — frnk! Byla pryč, a on tam stál, v obličeji zase ten smutek a bolest, jako tehdy v nemocnici. Já si potom vzpomněl, kdo mívá takový obličej: smrtelně ranění, když umírají… Ne, nemá v životě štěstí, to vidím i já na první pohled, a to jsem mu cizí. Snad proto pracuje ve dne v noci, aby zapomněl. A tu zoologickou pošahanost má asi taky jen z toho. No jestlipak mě někdy z toho sklepa pustí, nebo tu budem courat do nekonečna? Asi nepustí! Zase začal něco vysvětlovat. Viděli jsme už aspoň půlku? Půlku už asi ano…
Všechna ta zvířata žíla někde dvacet tisíc světelných let odtud. Nic jim nescházelo, ledaže měla nějaké starosti se žrádlem a tak. Pak přišli tihle, nacpali je do pytlů — a šup s nimi do muzea. Prý kvůli vědeckým účelům. A my u nás taky — žijeme, bojujeme, děláme dějiny, nenávidíme nepřátele, nelitujeme životů, a oni se na nás dívají a už si připravují pytel. Taky kvůli vědeckým účelům. Nebo kvůli nějakým jiným. To je ovšem pro nás prašť jako uhoď. Možná že také budeme jednou stát v takovémhle sklepě a oni budou okolo nás mávat rukama a hádat se: proč jsou takoví, odkud se vzali a na co? A najednou jsem se všemi těmi zvířaty tady pocítil soucit… Byli mi tak blízcí, jak bych to řekl, skoro jako příbuzní… Říká se, že při povodni, nebo když vznikne v džungli požár, šelmy i všechna ostatní zvířata se zachraňují společně a chovají se k sobě přátelsky, dokonce si vzájemně pomáhají. Tak jsem to slyšel. I já jsem měl najednou takový pocit. A jako naschvál jsem právě v tom okamžiku uviděl kostru.
Stojí nenápadně v rohu, není nijak zvlášť osvětlena, není velká — menší než já. Člověk. Lebka, ruce, nohy. Copak jsem nikdy neviděl lidskou kostru? No, možná že má trochu širší hrudní koš, maličké ruce, mezi prsty něco jako blány a nohy jsou křivé. Ale přesto je to člověk.
Asi jsem měl všechno napsané na tváři, protože Korněj se náhle zastavil, podíval se upřeně na mě, potom na tu kostru, potom znovu na mě.
„No co je s tebou?“ ptá se. „Něčemu nerozumíš?“
Mlčím a civím na tu kostru a snažím se nekoukat na Korněje. Ale přece jsem něco takového čekal! A Korněj klidně povídá:
„To je ten známý pseudohomo, pseudočlovek, hádanka přírody. Už jsi o něm něco četl?“
„Ne,“ povídám a sám pro sebe si myslím: teď mi všechno vysvětlí. Krásně mi všechno vysvětlí. Ale mám tomu věřit?