Gag poslouchal s otevřenými ústy.
„Dříve se v mých receptorech každou sekundu zachytily stovky radioimpulsů,“ říkal monotónním hlasem Dramba. „Teď necítím nic kromě atmosférických poruch. Zprvu jsem si myslel, že jsem nemocný. Ale teď už vím, že jsem stejný jako dřív. Ale svět se změnil.“
„Možná, že je svět nemocný?“ zeptal se Gag se zájmem.
„Nic nevím,“ odpověděl Dramba.
Gag se otočil a zahleděl se tam, kde se pohyboval a planul obzor. Ale čerta! Ti tady tak onemocní!
„A co je tam?“ zeptal se.
„Tam je Antonov,“ odpověděl Dramba. „Je to město. Před osmdesáti lety je odtud nebylo vidět. Bylo to zemědělské město.“
„A teď?“
„Nevím. Pořád volám informatorium, ale nikdo mi neodpovídá.“
Gag se díval na záhadné blýskání, a tu na obzoru vzniklo cosi nepravděpodobně obrovského, podobného šikmé plachtě nepředstavitelných rozměrů, skoro stejně šedomodré jako obloha, jen o poznání tmavší. Pomalu a majestátně to opsalo oblouk jako hodinová ručička na ciferníku a znovu to zmizelo v mlhavém oparu. Gag sotva dýchal.
„Viděl jsi to?“ zeptal se šeptem.
„Viděl,“ řekl Dramba stísněně. „Nevím, co to je. Dříve to tu nebylo.“
Gag se otřásl.
„Z tebe je taky užitek…,“ zavrčel nespokojeně. „Dobrá, pojďme domů.“
„Chtěl jste na raketodrom,“ připomenul Dramba.
„Pane!“ řekl přísně Gag.
„Nerozumím…“
„Když mě oslovuješ, tak koukej vždycky říct, pane!“
„Pochopil jsem, pane.“
Chvíli šli mlčky. Jen kobylky jim skákaly pod nohama. Gag se občas koutkem oka podíval na nehlučného obra, který tak lehce plul vedle něho. Najednou si všiml, že okolo Dramby, stejně jako dříve okolo cesty, se udržuje zvláštní vrstva atmosféry, svěží a chladné. Dramba byl také udělán z nějakého podobného materiálu: byl stejně pružný, jeho ruce čnící z rukávů modré kombinézy se stejně matově leskly. Ještě si Gag také všiml, že Dramba stále jde tak, aby byl mezi ním a sluncem.
„Řekni mi ještě něco o sobě!“ poručil Gag.
Dramba mu zopakoval, že je robot android číslo to a to, z experimentální série expedičních robotů, byl sestrojen tehdy a tehdy (asi před sto lety — je to už pěkný stařík), dán do provozu tehdy a tehdy. Pracoval v těch a těch expedicích, na Jajle havaroval a byl částečně rozbit; byl rekonstruován a modernizován tehdy a tehdy, ale víc se už expedicí nezúčastnil.
„Minule jsi říkal, že jsi pět let stál v muzeu,“ přerušil ho Gag.
„Šest let, pane. V muzeu objevů v Lübecku.“
„Dobře,“ zavrčel Gag. „A pak jsi osmdesát let trčel v tom výklenku u Korněje…“
„Sedmdesát devět, pane.“
„Dobře, dobře, nemusíš mě opravovat!“ Gag chvíli mlčel. „Byla to asi nuda, tak tam stát?“
„Nerozumím otázce, pane.“
„Ty jsi ale pařez… Ale to konečně nikoho nezajímá. Řekni mi radši tohle. Čím se lišíš od lidí?“
„Já se liším vším, pane. Chemickým složením, principem konstrukce, systémem řízení a kontroly, určením.“
„No a jaké určení máš, ty troubo?“
„Plnit všechny příkazy, které jsem schopen vyplnit.“
„Hm! A jaké určení mají lidé?“
„Lidé nemají žádné určení, pane.“
„Jsi trouba, hochu! Vesnický balík. Co ty víš o skutečných lidech!“
„Nerozumím otázce, pane.“
„Já se tě také na nic neptám.“
Dramba mlčel.
Šli stepí, stále víc se odchylovali od přímé cesty k domu, protože Gaga najednou napadlo, že se chce dozvědět, co za stavbu trčí na nevelkém kopci napravo. Slunce bylo už vysoko, nad stepí se tetelil rozpálený vzduch, dusná vůně trávy a teplé země byla stále silnější.
„Tak ty tedy vyplníš mé přání?“ zeptal se Gag.
„Ano, pane. Bude-li to v mých silách.“
„Tak dobře… A jestli ti já poručím něco — a někdo druhý něco docela opačného? Co pak uděláš?“
„Neporozuměl jsem, kdo dává jiný příkaz?“
„No to je jedno kdo?“
„Není to jedno, pane.“
„Nu tak například Korněj.“
„Vyplním rozkaz, který mi dá Korněj, pane.“
Gag chvíli mlčel. Ach ty mizero, myslel si. Parchante.
„A proč?“ zeptal se nakonec.
„Korněj je starší, pane. Index sociálního významu má mnohem vyšší.“
„Jaký index, prosím tě?“
„Má větší odpovědnost před společností.“
„Odkud to víš?“
„Má mnohem vyšší úroveň informovanosti.“
„No a co?“
„Čím vyšší je úroveň informovanosti, tím větší je odpovědnost.“
Jak je to mazané, pomyslel si Gag. Nedá se nic namítat. Všechno je, jak má být. A já jsem tu jak malé dítě. Ale na to se ještě podíváme…
„No jistě, Korněj je veliký člověk,“ řekl jsem. „Mám moc co dohánět. On všechno vidí, všechno zná. My teď spolu jdeme a povídáme a on jistě ví o každém našem slově. Jakmile bude něco špatně, dá nám co proto…“
Dramba mlčel. Čert ví, co se dělo v jeho ušaté hlavě. Hubu to nemá, oči taky ne, jak pochopíš, co si myslí? A hlas má pořád stejný…
„Říkám to správně?“
„Ne, pane.“
„Jak to, že ne? Ty si myslíš, že Korněj něco neví?“
„Ano, pane, on dává otázky.“
„Teď snad?“
„Teď s ním nemám spojení.“
„Tak tedy podle tebe on teď neslyší, co říkáš? Nebo co já říkám tobě? Jestli chceš něco vědět, tak on slyší i naše myšlenky. Nejen to, co říkáme.“
„Rozumím, pane.“
Gag se podíval na Drambu s neskrývanou nenávistí. „Cos ty tak pochopil, bambulo!“
„Pochopil jsem, že Korněj má aparaturu na přejímání myšlenek.“
„Kdo ti to řekl?“
„Vy, pane!“
Gag se zastavil a vztekle si odplivl. Dramba se také okamžitě zastavil. S jakou radostí by mu dal po hlavě — ale nedosáhne na ni. Je to ale kus pařezu! Anebo se jen tak tváří? Klid, Kocoure, klid! Vydrž s chladnou hlavou!
„Chceš mi tvrdit, žes to předtím nevěděl?“
„Ne, pane. Nic jsem o existenci takové aparatury nevěděl.“
„To mi budeš, ty dřeváku, tvrdit, že takový mocný člověk jako Korněj nás teď nevidí ani neslyší?“
„Prosím o zpřesnění: existuje aparatura na přejímání myšlenek, nebo ne?“
„Jak to mám vědět? A ani jí není třeba. Ty přece sám umíš vysílat obraz i zvuk…“
„Ano, pane.“
„Vysíláš?“
„Ne, pane!“
„Proč ne?“
„Nemám takový příkaz, pane.“
„Hm! Tak nemáš příkaz,“ zavrčel Gag. „No tak co stojíš, pojďme!“
Šli chvíli mlčky. Potom Gag řekclass="underline"
„Poslyš, ty moulo! Kdo je Korněj?“
„Nerozumím otázce, pane.“
„No… jakou má hodnost? Zaměstnání?“
„Nevím, pane!“
Gag znovu zůstal stát. „Jak to, že nevíš?“
„Nemám informace.“
„Ale vždyť je to tvůj pán. A ty nevíš, kdo je tvůj pán?“
„Vím.“
„Kdo?“
„Korněj.“