Gag zaťal zuby.
„Je to s tebou nějaké divné,“ vtíravým hlasem řekl Gag. „Korněj je tvůj pán, jsi v jeho domě už osmdesát let a nic o něm nevíš?“
„To není tak, pane. Můj první pán byl Jan, Kornějův otec. Jan mě pak dal Kornějovi. Bylo to před třiceti lety, když Jan odešel a Korněj si postavil dům na místě Janova tábora. Od té doby je Korněj můj pán, ale nikdy jsem s ním nepracoval, a proto nevím, co dělá.“
„Aha!“ řekl Gag a vykročil dál. „To znamená, že ty o něm vlastně nic nevíš?“
„Tak to není. Vím o něm mnoho.“
„Tak povídej!“
„Korněj Janovic. Vysoký sto devadesát dva centimetry. Váha asi tak devadesát kilogramů. Věk přibližně šedesát let, index sociální významnosti podle ostatních údajů asi nula celá devět…“
„Počkej,“ překvapeně řekl Gag. „Buď zticha aspoň minutu. Co mi to tu žvaníš, řekni mi jen důležité věci.“
„Nerozumím rozkazu, pane,“ pomalu odpověděl Dramba.
„No, například, je ženatý? Má děti? Jaké má vzdělání? Rozumíš?“
„Informace o ženě nemám. O vzdělání také ne.“ Robot chvíli mlčel. „Mám informaci o synovi: Andrej, je mu asi dvacet pět let.“
„O ženě nevíš nic a o synovi informace máš?“
„Ano, pane. Před jedenácti lety jsem dostal rozkaz přejít do služeb jinocha, asi čtrnáctiletého, kterému Korněj říkal synu a Andreji. Byl jsem u něho čtyři hodiny.“
„A potom?“
„Nerozumím otázce.“
„Ještě si ho potom někdy viděl?“
„Ne, pane.“
„Jasné,“ zamyslel se Gag. „A co jste spolu ty čtyři hodiny dělali?“
„Hovořili jsme. Andrej se mě ptal na Korněje.“
Gag zakopl.
„A cos mu řekl?“
„Všechno, co jsem věděclass="underline" výšku, váhu. Pak mě přerušil. Chtěl, abych mu vyprávěl, co dělal Jan na jiných planetách.“
„Tak to teda je… No, to se nás netýká.“ Ale co je to za nemehlo! Na dům se ho ani ptát nebudu, to se ví, že nebude nic vědět. Všechny plány mi zhatil, bambula… Ale proč mi ho Korněj podstrčil! Nebo se mýlím? K ďáblu, jak bych si to ověřil? Vždyť nebudu moct udělat ani krok, dokud si to neprověřím!
„Připomínám vám, že jste chtěl jít domů, pane!“ ozval se Dramba.
„Chtěl, a co z toho?“
„Stále víc se odchylujeme od správného směru, pane.“
„No jistě, na to jsem se tě neptal,“ řekl Gag, „chci vědět, co je to tam na tom kopci…“
„To je obelisk, pane. Mohyla nad společným hrobem.“
„Kdo tam leží?“
„Hrdinové poslední války! Před sto léty archeologové objevili v tomto kopci hromadný hrob.“
Na to se podívám, pomyslel si Gag a zrychlil krok. Napadla ho drzá a dokonce strašná myšlenka. Je to riskantní, myslel si, utrhnou mi za to hlavu! Vlastně proč? Jak mám vědět, co a jak? Jsem tu nový člověk, ničemu nerozumím, nic nevím. A stejně z toho asi nic nebude. Ale jestli to vyjde… Jestli to vyjde, pak si budu jist. Tak to tedy zkusím.
Kopec nebyl vysoký, tak dvacet metrů. A dalších dvacet se tyčila žulová mohyla, na jedné straně hladce vyleštěná, na ostatních jen hrubě otesaná. Na vyleštěné straně byl nápis — divným písmem, které Gag neznal. Gag obešel obelisk a vrátil se do stínu. Sedl si.
„Vojíne Drambo!“ řekl potichu.
Robot k němu otočil ušatou hlavu.
„Když řeknu vojíne Drambo,“ stejně tiše řekl Gag, „musíš odpovědět: slyším, pane desátníku.“
„Rozumím, pane.“
„Ne pane, ale pane desátníku,“ zařval Gag a vyskočil. „Pane desátníku, rozumíš? Ty křupane!“
„Rozumím, pane desátníku!“
„Ne rozumím, ale rozkaz!“
„Rozkaz, pane desátníku!“
Gag přistoupil až k němu, opřel si ruce v bok a podíval se na Drambu zdola, do jeho neprůzračné matové mřížky.
„Já z tebe udělám vojáka, kamaráde,“ řekl jízlivě, ale laskavým hlasem. „Jak to stojíš, ty nemehlo. Pozor!“
„Nerozumím, pane desátníku,“ jednotvárně zahučel Dramba.
„Když řeknu Pozor! tak srazíš paty a špičky dáš od sebe, vypneš hruď, ruce připažíš k tělu dlaněmi na stehna a lokty trochu od těla… Tak. To není tak špatné… Vojíne Drambo, pohov! Když ti velím Pohov! musíš si dát ruce za záda a nohu trochu vpřed. Tak. Ty tvoje ušiska se mi nelíbí. Můžeš je svěsit?“
„Nerozumím, pane desátníku.“
„Tady ty tvé parády, co ti tady trčí, můžeš je svěsit, když ti dám povel pohov!?“
„Rozkaz, pane desátníku. Mohu. Ale budu hůř vidět.“
„To nic, to vydržíš… Tak to zkusíme… Vojíne Drambo, Pozor! Pohov! Pozor! Pohov!..“
Gag se vrátil do stínu obelisku a sedl si. Takových vojáků kdyby měl aspoň oddíl. Všemu hned porozumí. Představil si oddíl takových Drambů v ležení tam u té vesnice. Olízl si suché rty. Věru, ty by asi ani raketou nedostali. Ale pořád nemůže pochopit: myslí to nemehlo, nebo ne?“
„Vojíne Drambo!“ křikl.
„Poslouchám, pane desátníku.“
„O čem přemýšlíš, vojíne Drambo?“
„Čekám na rozkaz, pane desátníku.“
„Chlapík! Pohov!“
Gag si utřel prsty kapky potu na horním rtu a řekclass="underline"
„Od této chvíle jsi voják Jeho Výsosti vévody alajského. Já jsem tvůj velitel. Moje rozkazy jsou pro tebe zákon. O ničem neuvažovat, žádné otázky, žádné rozhovory. Ty musíš s nadšením přemýšlet o tom, kdy nastane šťastný okamžik a ty budeš moci položit život ve jménu Jeho Výsosti.“
Ten trouba asi polovině z toho nerozumí, ale ať. Důležité je vtlouct mu do makovice základy. Vymlátit z něho jeho vrtochy. A jestli rozumí nebo ne, na tom moc nezáleží.
„Všechno, co tě dřív učili, zapomeneš. Já jsem teď tvůj učitel. Jsem tvůj otec i tvá matka. Budeš plnit jen moje rozkazy, jenom moje slovo je pro tebe příkazem. Vše, co ti říkám nebo přikazuju, je vojenské tajemství. Víš, co je to tajemství?“
„Ne, pane desátníku.“
„Hm, tajemství — to je to, o čem smíme vědět jen ty a já. A Jeho Výsost, to se rozumí samo sebou.“
Šel jsem na něj moc rychle. Je to balík. Ale ať, uvidíme. Teď ho trochu proženu. Ať se jaksepatří zapotí, nemehlo.
„Pozor!“ zakřičel Gag. „Vojíne Drambo, třicetkrát poklusem okolo mohyly — raz, dva!“
A vojín Dramba se rozběhl. Běžel lehce a divně, ne jak to přikazuje vojenský řád nebo jak běhají lidé. Vlastně ani neběžel, ale letěl obrovskými skoky, zůstával dlouho ve vzduchu a přitom pořád měl ruce připažené. Gag ho sledoval s otevřenou pusou. To je věc! O tom se nikomu ani nezdá. Naprosto bezhlučný poloběh, pololét, ani jeho dech není slyšet, ani jednou nezakopne, ačkoliv je tu plno kamení, hrbolů a děr… Kdyby mu člověk postavil na hlavu kotlík s vodou, ani by neukápl! To je voják! To je, mládenci, voják jaksepatří!
„Rychleji!“ zařval. „Hni sebou, neloudej se jak želva!“
Dramba přidal rychlost. Gag jenom mrkaclass="underline" Drambovi zmizely nohy. Pod jeho vztyčeným tělem nebylo vidět žádné nohy, jen mlhavé mihotání, jako když se vrtule točí ve vysokých obrátkách. Zem to nevydržela, za gigantem se táhla stále hlubší brázda, prohlubovala se před očima a bylo slyšet svištění vzduchu a šelestem zvířeného písku. Gag sotva stačil otáčet hlavu. Dramba už před ním znovu stál v pozoru. Nehybný, ohromný a šel z něho chlad. Jako by ani neběžel.
Tak, pomyslel si Gag. Toho ani nepřinutím, aby se zpotil… Ale hlavu jsem mu napravil, nebo ne? Zkusíme to, riskneme to. Podíval se na obelisk. Je to ohavnost. Vždyť tam leží vojáci… Hrdinové. S kým bojovali a proč, tomu jsem moc nerozuměl, ale jak bojovali, to jsem viděl. Kéž by nám bůh dal sílu takhle bojovat v poslední hodince! Ne nadarmo mi Korněj ukázal ty filmy. V Gagově duši se ozval pověrčivý strach. Že by byl ten Korněj již tehdy předvídal tuto minutu? Ale ne, to je hloupost, nic nemohl předvídat, není to přece bůh… Asi mi chtěl jen naznačit, jakými hrdiny byli jeho předkové… A ti tady leží. Kolik století už tu leží, a nikdo nenarušil jejich klid. Kdyby byli živí, nedopustili by to, hnali by mě odsud… Ale ať! A jestli to byli Krysojedi? I tak je to ohavné… Ale to je hloupost, Krysojedi jsou zbabělci, smradi! A tohle byli vojáci, vždyť jsem to viděl na vlastní oči! Hrome, až mi je z toho nanic… A kdyby tady teď byl se mnou Gepard? Pověděl bych mu, k čemu jsem se rozhodl. Co by mi na to řekl? Nevím. Vím jen, že by mu to bylo taky protivné. Každému by se to ošklivilo, je-li to člověk.