U vchodu se na chvíli zastavil a shodil všechnu tu výzbroj. Zarachotilo to, třesklo a on vešel do dveří. Znovu bylo ticho. Nikde nikdo. Jak v horečnatém snu. Hvězdolet už zmizel, jako kdyby tu nikdy nebyl. Jen černé jámy zůstaly — od prostředka loučky až k domu — a hromada těch nevídaných zbraní na schůdkách. Víc nic.
Strašně se mi chtělo protřít si oči, štípnout se, ale neudělal jsem to. Jsem přece Bojový Kocour, chlapci! Zahnal jsem to mámení. Nebylo to přece poprvé. Jen to hlavní jsem nepřestal vidět: zbraně. Uviděl jsem je tady poprvé. Ani jsem se neoblékl, a tak jak jsem byl, jen ve spodkách jsem vyskočil z okna prvního poschodí.
Byla pořádná rosa. Nohy jsem si okamžitě promočil. Bylo mi zima, možná od té rosy, ale také snad od nervů. U vchodu jsem přičapl a zaposlouchal jsem se. Ticho, úplně normální ticho, jako každé ráno. Ptáci začali zpívat, zacvrkal cvrček. To mě nezajímalo, chtěl jsem uslyšet nějaké hlasy. V tomto domě je to vždycky naopak: když se nemá ozvat ani hlásek, tak mluví, brumlají, hašteří se — a kdo, to se neví, protože Korněj v domě není, bůhví kde ho čerti nosí. A když například právě teď by měli lidé — nebo ne úplně lidé — jeden druhého zdravit, plácat po zádech, říkat si něco při setkání, tak ne, to je tu ticho jak v hrobě. No dobře!
Sedím tak na bobku a koukám na ty věci, co leží přede mnou. Už na pohled jsou těžké, hladké, naolejované, je na ně spoleh. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl ani na obrázku, ani v kině. Ty aparáty musí mít obrovskou razantní sílu, ale bída je v tom, že nevím, jak se s nimi zachází, jak se berou do ruky, na co se mačká. Dokonce se bojím nějak se jich dotknout. Kdyby tak vystřelily, kostičky si neposbíráš.
Zkrátka jsem si nevěděl rady a to bylo špatné. Ve skutečnosti bych měl honem nějakou zbraň vzít a zmizet. No tak, Gagu! Dělej rychle, tamhle tu krátkou, má to hlaveň, sice je na ní nějaké sklíčko, ale zato to má něco jako držadlo a dva ploché zásobníky po stranách… Tak dost. Nemám mnoho času. Potom si to prohlídnu. Vztáhl jsem ruku a opatrně jsem vzal za držadlo. A tu se stala prapodivná věc.
Vzal jsem za držadlo, jak už jsem řekl. Bylo takové teplé a rýhované. Stiskl jsem je prsty. Táhnu k sobě. Opatrně, aby to nezařinčelo. Cítím, jak je těžké. A v ruce — nemám nic. Sedím jako opilý, dívám se na prázdnou dlaň a ten strojek leží na schodu jako dřív.
Tak jsem ho chytil uprostřed — a zase cítím pod prsty kov, tvrdý, těžký. Trhl jsem k sobě — a zase nic.
Měl jsem chuť zařvat na celé kolo. Sotva jsem se ovládl. Podíval jsem se na dlaň, mám ji od oleje. Otřel jsem si ruku o trávu a zvedl se. Zklamání bylo strašné. Všechno mají předem promyšleno, všechno si předem, neřádi, spočítali a předvídali. Překročil jsem tu hromadu železa, pro mne zcela bez užitku, a šel jsem do domu. Vidím, že na konci chodby trčí Dramba. Zahýbal ušima, civí na mě a mně se na něj ani podívat nechce. Už jsem chtěl jít k sobě nahoru, když mě napadlo: a co jestli… Koneckonců, není to jedno, v čích rukou bude ten stroj, v mých nebo v jeho?
„Vojíne Drambo,“ řekl jsem polohlasem.
„Slyším, pane desátníku,“ odpověděl jaksepatří.
„Pojď se mnou!“
Vyšli jsme opět ke vchodu. Zbraně tu leží, nic nezmizelo.
„Podej mi támhle tu krajní!“ povídám. „Ale opatrně.“
„Nerozumím, pane desátníku,“ povídá to nemehlo.
„Čemu nerozumíš?“
„Nerozumím, co vám mám podat.“
Kdyby ses propadl! Copak já vím, jak se to jmenuje?
„Jak se jmenují ty předměty?“ ptám se.
Dramba zamotal ušima a hlásí:
„Tráva, pane desátníku — a schody.“
„A na schodech?“ ptám se a cítím, jak mi běhá mráz po zádech.
„Na schodech je prach, pane desátníku.“
„A co ještě?“
Dramba poprvé neodpověděl okamžitě. Dlouho mlčel. Taky se mu to asi v hlavě zavařilo jako mně.
„Ještě jsou na schodech čtyři mravenci, pane desátníku, a Dramba…“ Znovu se odmlčel. „No a ještě všelijaké mikroorganismy.“
On je neviděl! Rozumíte? Neviděl! Mikroorganismy viděl, a železné předměty delší než metr neviděl. On je vidět neměl a já jsem je neměl brát. Všechno předvídali! A tu jsem se ve vzteku zapomněl, kopl jsem do toho největšího kusu, co tam ležel na schodech. To jsem si dal! Nakopl jsem si palec, zlámal nehet a zařval jak tur. A železo si leží, jak leželo dřív. Konec. To byla poslední kapka. Odkulhal jsem k sobě, skřípal zuby, svíral pěsti, div jsem nebrečel. Přišel jsem, svalil se na postel a byl jsem tak zoufalý, jak nikdy od té doby, co jsem jednou přišel na opušťák domů a uviděl jsem, že nejen můj dům, ale celá čtvrť už neexistuje, jen ohořelé cihly a čpí to kouřem. V této hrozné chvíli jsem měl pocit, že už k ničemu nejsem, nic tady nemůžu dokázat, že každý můj krok je předem předvídán na sto let dopředu. A že je docela možné, že už předem vědí, co teprve udělám, a vědí také, jak tomu zabránit nebo jak to obrátit ve svůj prospěch.
Abych zahnal chmury, začal jsem si vzpomínat na to, co bylo nejkrásnější a nejšťastnější v mém životě. Vzpomněl jsem si na ten mrazivý den, na sloupy kouře, které stoupaly k zelenému nebi, na praskot plamenů, požírajících rozvaliny, na sníh na náměstí zčernalý sazemi, na zmrzlé mrtvoly, zničený raketomet v ohromné díře po výbuchu… a na vévodu, jak jde podél naší řady, my jsme ještě nestačili ochladnout po boji, ještě nám pot zaléval oči, hlaveň automatu pálila do rukou a on jde, těžce se opírá o adjutanta, sníh skřípe pod jeho nohama v červených měkkých holínkách, každému z nás se dívá pozorně do očí a tiše říká slova díků a pochvaly. A potom se zastavil. Přímo přede mnou. A Gepard, kterého jsem viděl — nevnímali jsem nikoho jiného než vévodu — vyslovil moje jméno, vévoda mi položil ruku na rameno a chvíli mi hleděl do očí, tvář měl únavou žlutou, plnou hlubokých vrásek a vůbec ne. tak hladkou jako na portrétech, víčka červená a zapálená a jeho špatně oholená brada se pomalu pohybovala. Držel ještě stále ruku na mém rameni a prsty druhé ruky luskl na znamení, adjutant mu na to rychle vložil do dlaně černou kostku a já jsem stále ještě nevěřil svému štěstí, nemohl jsem uvěřit, a vévoda pronesl ochraptělým hlubokým hlasem: „Otevři tlamu, Kotě…,“ a já jsem zamhouřil oči a otevřel ústa dokořán, ucítil jsem na jazyku něco drsného a suchého a začal jsem žvýkat. Vlasy mi pod přilbou vstaly, z očí mi tekly slzy. Byl to osobní žvýkací tabák Jeho Výsosti, promíchaný sušenou hořčicí, a vévoda mi poklepával na rameno a říkal dojatě: „Ó, ti usmrkanci! Moji věrní, neporazitelní usmrkanci!“
Tu jsem si uvědomil, že se usmívám s hubou od ucha k uchu. Ne, pánové, ještě nic neskončilo. Věrní nepřemožitelní usmrkanci nezradí. Nezradili tam, nezradí ani tady. Obrátil jsem se na bok a usnul — a tím toto moje dobrodružství skončilo.
Toto skončilo, zato další začínalo, protože náš tichý dům najednou ožil. Dříve to bylo tak: posnídáme s Kornějem, dvacet minut si popovídáme o tom a onom a do oběda jsem pak sám. Když chci, spím, když chci, čtu si knížky, když chci, poslouchám hlasy. A teď, nevím, buď někdo to jejich hadí hnízdo rozkopal, nebo skončila doba odpočinku — zkrátka najednou bylo v našem domě těsno.
Začalo to všechno tím, že jsem se vypravil do té chodby podívat se, co je s mou korespondencí. Abych pravdu řekl, nic kloudného jsem nečekal, ale koukám — ohó! — můj matematik mi odpověděl. Přímo pod mou otázku stejnými pečlivými písmeny stálo: „Tvoji kamarádi jsou v pekle.“ Tak! Co tohle má znamenat? „Kdo jsi, kamaráde?“ — „Tvoji kamarádi jsou v pekle.“ To znamená, že jich je tu několik?… Proč nic nenapsali? Kdo to je? Bojí se snad? A proč v pekle? Normální člověk to tu nemá sladké, to vím, ale v pekle… Podíval jsem se na ty obarvené dveře. Možná že je za nimi vězení? Nebo něco ještě horšího! Proč jste to, kluci, nenapsali? Ne-e! Tuhle chodbu budu muset podrobit průzkumu. Ale to až potom; a co napsat teď? Aby pochopili všechno o mně najednou… K čertu, že já neznám tu jejich matematiku! Možná že to mají všechno zašifrované v tom vzorci? Napíšu jim, kdo jsem, aby věděli, s kým mají tu čest a zač stojím. Napíšu jim… Vzal jsem připravený kousek tužky a nadrápal tiskacím písmem: „Bojový Kocour se nikde neztratí.“ Moc se mi líbilo, jak jsem si to vymyslel. Každý hned pochopí, že jsem Kocour, že jsem zdráv a připraven k činu. Parašutistů jsem už viděl plno, tady mi nic nemůžou udělat. A jestli je to snad past a celou tu korespondenci si vymyslel Korněj — tak aťsi, budu tvrdit, že jsem nic nepsal.