No dobrá. Tuhle chodbu teď budu hlídat. A teď je čas podívat se, co je to tam za těmi dveřmi. Moc jsem nepřemýšlel, vzal jsem za kliku a zatáhl. Otevřely se. Myslel jsem, že tam bude nějaká místnost, či chodba nebo schodiště… to, co za takovými dveřmi bývá u normálních lidí. Ale nic takového tam nebylo. Komůrka! Třikrát tři metry. Černé matové zdi. Na stěně proti mně červený knoflík. A to je všechno. Nic víc tu nebylo. Když jsem to uviděl, přešla mě chuť tam vlézt. Ať jdou někam, myslím si, co bych tu v tom sklepě hledal? Červených knoflíků už jsem viděl!
Stojím tak nerozhodně a najednou slyším zezadu hlasy. Docela blízko. Skoro vedle mne. No, říkám si, teď ses chytil. Zabouchl jsem dveře, zaťal zuby, otáčím se. Prvnímu dám po hubě — a potom do zahrady, ať si mě tam někdo chytí…
Ale ukázalo se, že to nejsou parašutisti. Za rohem chodby se objevil nějaký člověk s vozíkem, s takovou plošinou na kolečkách. Strčil jsem ruce do kapes a lenivým krokem jsem se vydal proti němu. Chodba je široká, klidně se tu vyhneme. Už byl se svým vozíkem blízko. Podíval jsem se na něj — u všech hadů — je černý! Nejdříve jsem dokonce měl dojem, že nemá hlavu, pak ale, když jsem se pořádně podíval, vidím, že hlavu má. Ale černou. No docela černou! Nejen vlasy, ale i tváře a uši, čelo, jen rty má červené, tlusté a bělmo v očích mu přímo září a zuby taky. Jaký vítr z které planety ho sem zanesl? Přimáčkl jsem se ke zdi, uvolnil jsem mu cestu — jen jdi, nezdržuj se, jen mi dej pokoj… Ale zrovna ne! Samozřejmě že se i s vozíkem zastavil vedle mne, oslepuje mne těmi svými zuby a očním bělmem a hrdelním hlasem říká:
„Jestli se nemýlím, tak ty jsi Alajan?“
Polkl jsem naprázdno a přikývl.
„Přesně tak,“ říkám, „jsem Alajan.“
Začal se mnou mluvit alajsky, ale už ne tím hrdelním hlasem, ale takovým příjemným, normálním, snad tenorem nebo barytonem, nevyznám se v tom.
„Ty jsi, myslím, Gag. Bojový Kocour?“ říká.
„Přesně tak,“ říkám já.
„Jdeš teď z centra?“ ptá se.
Co mu mám na to odpovědět?
„Ne,“ povídám, „jen se tady tak procházím…“
Už jsem si ho stačil prohlédnout a vidím, že je to člověk jako každý jiný. Jenomže je černý… Nu a co? U nás na ostrovech žijí modří a nikdo jim to nevyčítá. Je oblečen jako všichni tady — volná košile, krátké kalhoty. Jen je černý. Docela černý.
„Nehledáš snad Korněje?“ ptá se mě.
S takovým zájmem. Zrovna jako Korněj.
„Jsi nějaký rozčepejřený,“ povídá.
„Ale ne,“ povídám mu mrzutě. „To jsem se tak zpotil, máte tady horko.“
„Ach tak! Tak si sundej uniformu, co se v ní trápíš? A Korněje teď nehledej, je teď velice zaneprázdněn.“
Hovoří tak pěkně alajsky, bez chyb, správně vyslovuje s přídechem, jako se mluví v hlavním městě. Vysvětluje mi, kde je Korněj a co dělá, a já jen pokukuju po jeho vozíku, a abych pravdu řekl, nevím nic z toho, co mi povídá.
Zkrátka vozík jako vozík, v tom to není. Ale na tom vozíku leží nějaký pytel, vypadá jako kožený. Kožený a svrchu jakoby politý olejem, takový hnědý, jako vojenská bunda. Na povrchu je hladký, bez jediného faldu a zespodu je celý zmačkaný, zvrásněný a jako skládaný. A tam, v těch záhybech se to jako hýbe, hned jsem si toho všiml. Nejdřív jsem myslel, že se mi to zdá. Potom… no zkrátka bylo tam oko. Můžete mě třeba zabít, ale bylo to oko. Nějaký ten záhyb se potichoučku pohnul a na mě se podívalo velké kulaté temné oko. Takové smutné a pozorné. Kdepak, chlapci, nadarmo jsem do té chodby přece jen nešel. Ono sice je pravda, že Bojový Kocour je bojová jednotka sama o sobě a tak dále, ale přece jen o takových setkáních se ve stanovách nic neříká…
Stojím, držím se zdi a jen opakuji: „Přesně tak… Přesně tak…“ A sám si myslím: koukej to ode mne odvézt, nač tady s tím trčíš? Můj černý pochopil, že si musím vydechnout. Říká mi svým hrdelním hlasem:
„Jen si zvykej, Alajane, zvykej… Pojď, Jonathane.“
A potom říká alajsky normálním hlasem:
„No tak nazdar, chrabrý bratře… Co ses tak vylekal? Neboj se, nebuď zbabělý, Bojový Kocoure! Tady přece není džungle.“
„Přesně tak,“ řekl jsem mu asi po sto padesáté.
Zablýskal na mě svým bělmem a zuby na rozloučenou a rozjel se se svým vozíkem dál po chodbě. Podíval jsem se za ním — u všech hadů! — vozík si jede sám, a on si vedle něho kráčí, ani se ho nedotýká, a zase jsou slyšet nějaké hlasy. Jeden hrdelní chraptivý bas a druhý — normální, ale mluví nějakou neznámou řečí. A na zádech má ten černý nápis GIGANDA. Krásné setkání, že ano? Ještě jedno takové a budu se schovávat ve vlastních botách. Zvykej si, Alajane, zvykej si! Nevím, třeba si za sto let zvyknu, ale nejbližšího půl století mě nikdo do té chodby už nedostane… Podíval jsem se ještě, jak se ti dva vmáčkli do té komory, zabouchli za sebou dveře, a šel jsem z toho šeredného místa pryč. Musel jsem se držet zdi.
A od toho dne začalo být v našem domě těsno. Valí se sem jeden za druhým. Nulovou kabinou přilétají po dvou, po třech. V noci a hlavně za úsvitu je od těch jejich „přízraků“ slyšet téměř nepřetržité mňoukání. Někteří padají přímo z jasného nebe — jeden se trefil přímo do bazénu, když jsem se ráno koupal. To byl zážitek! A všichni jdou ke Kornějovi a repetí v nejrůznějších jazycích, všichni mají naspěch a všichni jsou v nepřetržité činnosti. Když člověk vyjde do haly, slyší je, jak repetí. Chceš se jít do jídelny najíst — sedí tam dva nebo tři, jedí a brebentí, jedni odcházejí, druzí odněkud přicházejí. Už jsem se na to nemohl dívat. Toho jídla, co spořádají! Kdyby si aspoň něco s sebou přinesli. Copak si neuvědomí, že to pro všechny nepostačí? Nemají svědomí, to vám řeknu. Musím říct po pravdě, že pytle s očima jsem už mezi nimi žádné neviděl. Byly tam ovšem dost příšerné exempláře, ale aby to byl pytel, tak to zase ne! Sláva bohu! Trpěl jsem to jeden den, druhý den a pak jsem před tím vpádem prostě utekl, to se přiznám, mládenci. Vzal jsem si vždy ráno Drambu a honem s ním k rybníkům, co jsou asi patnáct kilometrů tady od té hospody. Našel jsem to krásné rybníky, stinné, zarostlé rákosím, kačen je tam plno…