Možná že jsem nejednal správně, že to ode mne bylo zbabělé. Snad jsem se tam měl mezi nimi motat, poslouchat, přihlížet a psát si všechno za uši. Ale mládenci, vždyť já se snažil, sedl jsem si vždy někde do koutka v jídelně, pusu i uši dokořán, ale houby jsem jim rozuměl. Repetili v jazycích, co nikdo nikdy neslyšel. Malovali nějaké křivky, ukazovali si nějaké, nákresy s jakýmisi znaky, jednou dokonce přinesli mapu našeho Impéria a celou hodinu si na ní ukazovali. Ani nevím proč, mapa jako mapa… Nic jsem z toho nevyrozuměl, co vlastně chtěli, oč se nemohli podělit… Ale jedno jsem, mládenci, přece pochopiclass="underline" něco se tam u nás děje, anebo se brzy bude dít. Proto se tady to hadí hnízdo dalo do pohybu.
Zkrátka, rozhodl jsem se nechat iniciativu protivníkovi. V situaci se nevyznám, zabránit jim v ničem nemůžu, takže co mi zbývá? Když mě tady drží, znamená to, že mě k něčemu potřebují. A když mě potřebují, tak ať tam vymýšlejí, co chtějí, dřív nebo později se stejně musí na mě obrátit. Pak se uvidí co a jak. A zatím se budu chodit koupat, cvičit Drambu — a možná že na něco přijdu. A mimochodem stalo se to tak.
Jednou jdu na snídani. Hledím — za stolem sedí Korněj. A přitom sám. Poslední dny jsem ho viděl zřídka, a vždycky bylo okolo něj plno lidí. Ale teď tu je sám a pije mléko. Pozdravil jsem a sedl si naproti. Bylo mi nějak divně, — jako by mi byl scházel, nebo co. Ale to bylo asi něco v jeho tváři. Má totiž moc hezkou tvář. Je v ní cosi mužného a zároveň jakoby dětského. Zkrátka tvář člověka, který nemá žádné tajné záměry. Takovému člověku věříš, i když nechceš. Povídáme si a já si pořád připomínám: buď ve střehu, Kocoure, není možné, aby to byl tvůj přítel, a když není, tak je teda nepřítel… A tu mi Korněj zničehonic povídá:
„Proč ty se, Gagu, nikdy na nic nezeptáš?“
Tak už je to tady! Nedávám mu žádné otázky. A kdy mu je vlastně mám dávat, když ho celé dny nevidím? Bylo mi z toho najednou nějak hořko a toužil jsem mu říct přímo: To proto, abys mi nemusel lhát. Ale ovšemže jsem to neřekl. Jen jsem zabrumlaclass="underline"
„Jak to, že nedávám otázky, dávám…“
„Rozumíš,“ říká mi s provinilým výrazem, „nemohu ti dělat přednášky. Za prvé na to nemám čas, to sám vidíš. Rád bych ti věnoval víc času, ale nemohu. A za druhé přednášky — to je podle mne strašná nuda. Koho zajímá poslouchat odpovědi na otázky, které sám nepoložil? Anebo si myslíš něco jiného?“
Zrozpačitěl jsem a zamumlali jsem něco nesrozumitelného. Vtom se do jídelny vevalili dva a za nimi ještě třetí. Září jako měděné, čerstvě vycíděné kotle. A nesou jakousi krabičku a míří s ní rovnou ke Kornějovi.
„To je ona?“ ptá se Korněj a jde k nim. „Ano,“ odpovídají sborově a hned ztichnou. Už dávno jsem si všiml, že když je přitom Korněj, nikdy nerepetí. V jeho přítomnosti se chovají vzorně. Korněj nemá zřejmě rád žerty.
Baštím něco jako rybu, zapíjím to něčím horkým a Korněj mezitím bere do prstů tu krabičku, opatrně ji otvírá a vytahuje z ní úzkou červenou stuhu. Ti tři ani nedýchali. V jídelně je ticho, je jen slyšet, jak se baví v pokoji pro hosty. Korněj tu červenou stužku prohlédl proti světlu a potom polohlasem řekclass="underline" „Jste chlapíci! Rozmnožte to a rozdejte.“
A odešel ven z jídelny. U dveří si vzpomněl, otočil se ke mně a řekclass="underline" „Promiň mi, Gagu, nedá se nic dělat.“
Jen jsem trhl ramenem — co na tom. Prosím! Dva z těch tří běželi za Kornějem, třetí tu zůstal a pečlivě ukládal červenou stužku do krabičky. Sedím tu celý vzteklý, nerad jím, když se někdo dívá. Ale on si mě nevšímá. Jde od stolu přes celou jídelnu až do rohu, kde stojí jakási skříň nebo truhla… nebo snad bedna. Stokrát jsem ji už viděl a nevšiml jsem si jí. A on přistupuje k té bedně, nazvedává jakýsi závěs a ve stěně bedny se objevuje osvětlený výklenek. Klade do něj svou krabičku a spouští závěs. Ozývá se krátké hučení, na bedně se objevuje žluté svítící oko. Potom ten člověk znovu zvedá závěs… a to jsem už, mládenci, přestal jíst. Protože koukám a ve výklenku už jsou dvě takové krabičky. Ten chlap znovu spouští závěs — zase něco zahučelo, znovu se rozsvítilo žluté oko, závěs jde nahoru — a jsou tam čtyři krabičky! A tak to šlo dál a dál. Já sedím, ani nemrknu, a on spustí závěs, zvedne závěs… a za minutu má těch krabiček plný výklenek. Vyndal je odtud, rozstrkal si je po kapsách, mrkl na mě a alou ven.
Zase jsem nic nepochopil. Tady by žádný normální člověk nic nepochopil. Ale jedno mi došlo: co to je za mašinu! Vstal jsem a šel k bedně. Prohlídl jsem si ji ze všech stran. Chtěl jsem se podívat i za ni, ale hlava mi tam neprolezla, jen jsem si odřel ucho. Závěs je nahoře a výklenek mi svítí do očí. U všech hadů! Ohlédl jsem se, sebral rychle ze stolu pomačkaný ubrousek… zmuchlal jsem ho do kuličky a hodil do výklenku — pro jistotu pěkně z dálky, kdoví co by se mohlo stát. Ale ne, všechno šlo normálně. Papír leží a nic se neděje. Tak jsem opatrně vzal za závěs a stáhl jsem ho dolů. Spadl snadno, jakoby sám od sebe. Potom to zahučelo jako předtím a rozsvítila se ta žlutá lampa. No, Kocoure! Vytáhl jsem závěs nahoru. Přesně! Dvě papírové kuličky. Vidličkou jsem je opatrně vyhrábl, koukám, jsou stejné. Absolutně stejné, nedají se od sebe rozeznat. Prohlížel jsem je ze všech stran, dokonce jsem k nim čichal… Jsou úplně stejné. Tak vidíte, co to je! Kdybych teď měl zlaťák, byl bych ve chvíli milionář. Začal jsem se hrabat po kapsách. Zlaťák tam nebude, ale kdyby aspoň měďák… Nemám ani groš. Ale tu jsem nahmatal v kapse svou jedinou patronu. Jednotnou patronu kalibru osm a jedna desetina. Ne, v tom okamžiku jsem si ještě neuvědomil, co to znamená. Prostě mě napadlo: když už nemám peníze, tak si nadělám aspoň patrony, ty taky mají svou cenu. Ale teprve když už bylo ve výklenku šestnáct kusů, došlo mi, že šestnáct patron — to už je pásový zásobník. Plný zásobník, mládenci!
Stojím tak před tou bednou, koukám na své patronky a takové zajímavé myšlenky se mi rojí v hlavě, že jsem se honem vzpamatoval a rozhlédl se kolem, jestli mě někdo nesleduje. Pěknou mašinu si to vymysleli, jen co je pravda. Moc užitečnou. Už jsem u nich viděl všelicos, ale takovou užitečnou věc vidím teprve podruhé, ta první je samozřejmě Dramba. No, tak tedy děkuj u. Sebral jsem své patrony, nasypal je do kapsy u blůzy. Kapsy mi odstávaly a já jsem konečně pocítil, mládenci, že v dálce přede mnou jako by začalo svítat.
Ten stroj jsem pak použil ještě mnohokrát. Doplňoval jsem si zásobu patron, aby nikdo nevěděl. Když se mi utrhl knoflík, nadělal jsem si pro každý případ dva tucty knoflíků, a ještě všelijaké maličkosti. Nejdříve jsem byl opatrný, ale potom jsem docela drze manipuloval závěsem, zatímco tu ostatní jedli a povídali si. Nikdo si mě ani nevšiml. Lehkomyslní lidé! To mi nejde na rozum, jak při takové lehkomyslnosti chtějí vládnout na naší planetě. Vždyť u nás je utlučou čepicemi. Klidně bych tu mohl před jejich očima okopírovat jejich tajné dokumenty. Kdybych o nějakých věděl… Oni si mě ale vůbec nevšímají. Když chci poslouchat, o čem mluví — můžu poslouchat, když se chci dívat — tak se dívám. Jen občas se na mě někdo koukne, usměje se a zase si povídají. Až je mi to líto, u všech hadů! Jsem přece Bojový Kocour Jeho Výsosti, a ne nějaká lidská spojdina! Přede mnou smekali jinší chlapi a uctivě uhýbali z cesty… Je sice pravda, že nesmekali každý den, nýbrž jen ve svátek Jeho Výsosti, to ale nevadí. Měl jsem takovou chuť postavit se někdy ve dveřích a zařvat na ně, tak jako to dělal Gepard: Pozo-o-r! Na mě se dívejte, Švábi zatracení! Ti by běhali! Ale pak jsem si zakázal na to myslet. Nesmím pošpinit svou důstojnost. Ať jde všechno svou cestou, stejně bych je nedokázal postavit všechny do pozoru. A ani to není můj úkol.