Pocit klidu a štěstí z vítězství rozumu mě neopouštěl ani v obvyklém tichu pracovny. Ale netrpělivost sdělit sochaři, co jsem zjistil, mě přinutila zatelefonovat mu. Zřejmě už na mé zavolání čekal, a když jsem ho pozval, aby ke mně přijel, odpověděclass="underline"
„Jedu okamžitě.“
Vryl se mi do paměti ten večer, zmučená Leonťjevová tvář s ostrými stíny od stolní lampy, jeho pozorné oči a v nich jiskřičky radosti, překvapení a vítězství.
„Tohle jsem tedy objevil? Vlastně jsem si vzpomněl na ztracené tajemství starověkých mistrů?“ vzrušeně zvolal sochař, který stále ještě nemohl uvěřit. „Ale jak jsem to mohl dokázat?“
Vysvětlil jsem mu, že věda nemá v této oblasti ještě jasno, ale že zřejmě v předcházejících generacích jeho předků byli mistři, kteří dobře znali tajemství práce se změkčováním slonoviny. Dlouholetá praxe a závažnost této receptury způsobily, že se v paměti jeho dávného předka vytvořila jakási pevná spojení, která se zachovala i v mechanismu dědičnosti.Tato spojení byla překryta jeho individuální pamětí a objevila se u něho za určitých podmínek. Zázračná a vzácná je tu jen shoda, že se paměť dávných předků projevila právě u něj, rovněž sochaře, jako byli jeho předkové. Silná touha vytvořit Irininu sochu, vůle a vypětí všech duševních sil mu pomohly vyvolat z oblasti podvědomí obrazy dávné vizuální paměti. Aniž to sám věděl, stále cítil, že zná právě to, co nyní velmi potřebuje. Konec mého výkladu sochař poslouchal již nesoustředěně, jen přikyvoval na souhlas, že všemu rozumí. Sotva jsem skončil, rychle se zeptaclass="underline"
„To znamená, že až to ten vědec přeloží, budu mít recept na onen prostředek, profesore? Jste o tom přesvědčen?“
Je těžko vyjádřit jeho radost, když jsem mu řekl, že ano.
„Jen si pomyslete, že teď dokážu uskutečnit svůj sen, dosáhnout svého cíle…“ A jeho dlouhé hbité prsty se daly do pohybu, jako by už hnětly báječný materiál změklé slonoviny. „Dnes nebo zítra…“ Hlas se mu chvěl. „A ten dar jste mi přinesl vy, vaše věda…“
Sochař vyskočil a chytil mě za ruku, přivinul se ke mně jak dítě k otci, pak se ale zastyděl za svůj výbuch příchylnosti, odvrátil se, sedl si a položil hlavu na stůl na svou zdravou ruku. Ramena se mu chvěla. Odešel jsem do vedlejšího pokoje, sám pohnut do hloubi duše, a snažil jsem se uklidnit.
Příští den jsme se se sochařem setkali u onoho odborníka, který už měl připravený překlad, obsahující přesný recept zapomenutého prostředku. Poté jsem se se svým pacientem rozešel a snažil jsem se dohnat, co jsem za dobu práce s ním zanedbal. A také jsem se pokusil sestavit úplný popis toho neobyčejného případu se všemi nezbytnými vysvětlivkami.
Dny utíkaly, jaro přešlo v léto, nepozorovaně přišel podzim. Byl jsem velice unaven návalem práce, také můj věk se už začínal hlásit. Postonával jsem, a ležel jsem proto doma. Nečekaně ke mně přišla mladá dvojice.
Poznal jsem Leonťjeva a uhodl, že s ním je Irina. Ruku měl stále ještě na pásce, ale byl to už zcela jiný člověk. Málokdy jsem na nějakém obličeji viděl tolik laskavosti a dobroty. O Irině mohu říct jen to, že si zasloužila jeho lásku i všechno naše úsilí při hledání helénského tajemství.
Irina mě vřele políbila, mlčky se mi dívala do očí a já jsem byl tou její mlčenlivou vděčností dojat víc, než kdyby mi řekla tisíc slov.
Leonťjev mi vzrušeně řekl, že sochu dokončil a že ji věnuje vědě a mně jako daň zachráněného zachránci, jako dar citu rozumu, a že velmi touží, aby mi ji mohl ukázat. Tu sochu jsem viděl. Netroufám si ji popsat, to udělají odborníci. Jako anatom však mohu říci, že to byla nejvyšší dokonalá účelnost, kterou vy pojmenujete krásou a do níž sochařova láska vložila radostný a lehký pohyb. Zkrátka nebylo snadné se od sochy odtrhnout. Ještě dlouho mi stála před očima ta nádherná žena, důkaz moci a síly formy, důkaz křehkého štěstí z krásy, které je společné všem lidem.
Arkadij Strugackij,Boris Strugackij
CHLAPÍK Z PEKLA
Kapitola 1
No, to je vesnice! Nikdy jsem takovou neviděl a ani jsem neměl tušení, že takové vesnice vůbec mohou být. Okrouhlé zčernalé domy bez oken trčí na kůlech jak strážní budky a pod nimi je na hromadě všechno možné: jakési obrovské hrnce, koryta, rezaté kotle, dřevěné hrábě, lopaty… mezi domky je udusaná hlína tak ztvrdlá, že se až leskne. A kam se podíváš — sítě! Suché. Co se do těch sítí loví, nevím; napravo je bažina, nalevo je bažina, smrdí to tu jak v žumpě… Strašná díra! Hnilo to tady tisíc let, a kdyby nebylo vévody, tak ještě dalších tisíc. Sever. Divočina. A obyvatelé, to se ví, nikde. Buď utekli, nebo je někdo vyhnal, anebo se schovávají.
Na prostranství u faktorie kouřila polní kuchyně. Chlap širší než delší, obrovský Dikobraz ve špinavé zástěře přetažené přes špinavou šedivou uniformu, míchaj něco v kotli naběračkou s dlouhým držadlem. Podle mého to právě z toho kotle tak smrdělo po celé vesnici. Přišli jsme blíž, Gepard se na chviličku zdržel a zeptal se, kde je velitel. To zvíře se ani neohlédlo — zabručelo cosi do té své břečky a ukázalo naběračkou dolů po ulici. Trochu jsem ho nakopl pod kostrč, pak se docela čile otočil, uviděl moji uniformu a postavil se jaksepatří. Papulu měl stejně narvanou jako ty kýty, do kterých jsem ho nabral, neholenou nejméně týden, jako dikobraz.
„Tak kdepak je ten váš velitel?“ znovu se ptá Gepard a nadzvedává mu svou hůlkou tlustý trojitý podbradek.
Dikobraz vyvalil oči, polkl naprázdno a zasípaclass="underline"
„Promiňte mi, pane instruktor… Pan štábní major je na pozicích… račte jít tady po té ulici… až na okraj… Odpusťte, pane starší instruktore…“
Něco tam ještě brblal a sípal, za rohem faktorie se objevili dva další Dikobrazi — ještě šerednější než tenhle, zrovna jak hastroši do zelí, beze zbraně, bez čepice — uviděli nás a strnuli v pozoru. Gepard se na ně jen podíval, povzdechl si a šel dál, poklepávaje si hůlkou po holínce.
Ano, přišli jsme sem právě včas. Tihle Dikobrazi, ti by nám tu toho vybojovali! Viděl jsem zatím jenom tři a už mi je z nich špatně a je nad slunce jasnější, že takový, s dovolením, vojenský oddíl, ledajak ve spěchu slepený z týlových vší, všichni ti plukovní pekaři, brigádní ševci, písaři a intendanti jsou jenom chodící hnůj, mazání na bajonety. Obrněná auta Impéria by skrz ně prošla a ani by si nevšimla, že tu něco bylo. Jak na procházce.
Tu na nás někdo zavolal. Nalevo mezi dvěma domy byla napjata maskovací síť a na žerdi visel bílozelený hadr. Zdravotní služba. Další dva Dikrobrazi se hrabali beze spěchu v zelených balících s medikamenty a na lehátkách, položených přímo na zemi, leželi ranění. Byli tři: jeden měl zavázanou hlavu a díval se na nás, opřený o loket. Když jsme se otočili, zavolal znovu:
„Pane inspektore, prosím vás, na okamžik!“
Přistoupili jsme k němu. Gepard si k němu dřepl, já jsem zůstal stát za jeho zády. Raněný neměl distinkce, byl v roztrhané maskovací kombinéze, rozhrnuté na chlupaté hrudi, ale podle tváře a vzteklých očí s opálenými řasami jsem okamžitě poznal, že tenhle nepatří k Dikobrazům, ne, hoši, ten je z těch pravých. A vskutku!
„Brigádní myslivec, baron Tregg,“ představil se. Jako když zaskřípají tankové pásy. „Velitel samostatného osmnáctého oddílu lesních myslivců.“