„Starší inspektor Digga,“ představil se Gepard. „Poslouchám, statečný bratře!“
„Cigaretu…,“ požádal baron najednou povadlým hlasem.
Zatímco Gepard vyndal tabatěrku, on spěšně pokračovaclass="underline"
„Zasáhl mě plamenomet, sežehlo mě to, jako prase na zabijačce. Sláva bohu, že byla hned vedle bažina, zalezl jsem tam až po nos. Ale z cigaret byla kaše… Děkuju vám…“
Zatáhl, přivřel oči a okamžitě se mučivě rozkašlal, celý zmodral, škublo to s ním a pod obvazem na tváři se objevila kapka krve, která ihned ztuhla. Jako smůla. Gepard, aniž by se otočil, vztáhl ke mně ruku a luskl prsty. Odepnul jsem od opasku láhev a podal jsem mu ji. Baron se trochu napil a jako by se mu ulevilo. Dva další ranění leželi nepohnutě — buď spali, anebo už bylo po nich. Sanitáři po nás pokukovali se strachem.
„Ohromné…,“ řekl baron Tregg a vrátil láhev. „Kolik máš lidí?“
„Asi čtyřicet,“ odpověděl Gepard. „Nech si tu láhev… Nech si ji.“
„Čtyřicet… Čtyřicet Bojových Kocourů…“
„Koťat,“ řekl Gepard. „Bohužel jen koťat. Ale uděláme, co je v našich silách.“
Baron se na něj podíval očima s ohořelými řasami. Bylo v nich utrpení.
„Poslechni, statečný bratře,“ řekl. „Mně nezůstal nikdo. Ustupuji už od průsmyku, celé tři dny. Krysojedi nás pronásledují v obrněných vozech. Spálil jsem jich asi dvacet. Poslední dva včera… tady blízko, za humny… uvidíš. Ten štábní major je pitomec a zbabělec… stará rachotina. Chtěl jsem ho zastřelit, ale nezůstal mi ani jeden náboj. Dovedeš si to představit? Ani jeden náboj! Schovával se se svými Dikobrazy ve vsi a díval se, jak nás jednoho za druhým vypalují. Ale co jsem to chtěl…? Kde je Gagridova brigáda? Radiostanice je nadranc… Poslední hlášení bylo: Drž se, Gagridova brigáda jde na pomoc. Dej mi cigaretu… A podej zprávu do štábu, že samostatný osmnáctý oddíl už neexistuje.“
Blouznil již v horečce. Šílené oči se mu zakalily, sotva hýbal jazykem. Převalil se na záda a stále mluvil a mluvil, brumlal a chraptěl, prsty zkřivené křečí něco hledaly, chytaly se okraje lehátka, trhaly kombinézu. Pak uprostřed slova ztichl a Gepard se zvedl. Pomalu si zapálil, potom tabatěrku i se zapalovačem položil vedle baronových zčernalých prstů, které ji chtivě uchopily a zmáčkly ji. Gepard se beze slova obrátil a šli jsme dál.
Pomyslel jsem si, že to tak je milosrdné. Brigádní myslivec ztratil vědomí včas. Jinak by byl uslyšel, že ani Gagridova brigáda už neexistuje. Tuto noc ji zničili kobercovým náletem. Dvě hodiny jsme pak odstraňovali ze silnice kusy aut a odháněli šílence, kteří se chtěli schovávat pod náklaďáky. Z Gagrida jsme našli jen generálskou čepici, zbrocenou zaschlou krví… Šel mi mráz po zádech, když jsem si na to všechno vzpomněl, a mimoděk jsem se podíval na nebe a byl jsem rád, že je tak nízko, tak zamračené a tmavé.
První, co jsme uviděli, když jsme vyšli za humna, bylo obrněné auto, které sjelo z cesty a vrazilo předkem do vesnické studny. Bylo již studené, tráva kolem byla pokryta mastnými sazemi, u otevřeného průlezu se válel chcíplý Krysojed — všechno na něm shořelo, zůstaly jen zrzavě hnědé boty s trojitou podrážkou. Krysojedi mají dobré boty. Mají dobré boty, dobrá obrněná auta a bombardéry, ale jako vojáci, což je všeobecně známo, nestojí za nic. Jsou to šakali!
„Jak se ti líbí tohle ležení, Gagu?“ zeptal se Gepard.
Rozhlédl jsem se. To je mi pozice! Ani jsem nevěřil svým očím. Dikobrazi si vykopali zákopy z obou stran cesty, Uprostřed mezi humny a džunglí. Džungle jako stěna stála před zákopy asi padesát metrů, ne víc. Můžeš tam shromáždit pluk, dokonce celou brigádu a v zákopech nebudou mít o nich ani potuchy, a když se to dozvědí, stejně už nic s nimi nesvedou. Za zákopy na levém křídle byla neprostupná bažina, na pravém křídle bylo rovné pole, na kterém dříve něco rostlo, a teď bylo všechno spálené. To je teda dílo!
„Nelíbí se mi to tady!“ řekl jsem.
„Ani mně se to nelíbí,“ řekl Gepard.
Jak by taky ano. Vždyť tu nebylo jen to ležení. Byli tu také Dikobrazi. Byla jich tu aspoň stovka, ne-li víc, bloumali tu jak na trhu. Jedni si sedli do kruhu a dělali si ohníčky. Druzí stáli s rukama schovanýma v rukávech. A třetí jen tak bloumali. Kolem zákopů se válely pušky, trčely kulomety s hlavněmi nesmyslně vztyčenými k nízkému nebi. Uprostřed cesty až po nápravy v blátě trčel raketomet, proč, to nikdo nevěděl. Na lafetě seděl starý Dikobraz — snad strážný, anebo si jen tak sedl, aby si odpočinul, když už ho unavilo bloumat. Ostatně škodu netropiclass="underline" seděl a rýpal se třískou v uchu.
Udělalo se mi z toho všeho nanic. Ach, kdybych tak mohl, vypálil bych po celém tržišti jednu dávku z kulometu… Podíval jsem se s nadějí na Geparda, ale Gepard, mlčel a jen lapal svým hrbatým nosem vzduch chvíli zprava, chvíli zleva.
Zezadu se ozvaly rozčilené hlasy a já jsem se ohlédl. Pod žebříkem krajního domu se hádali dva Dikobrazi. Přeli se o dřevěné koryto — každý ho tahal k sobě, kleli jak pekelníci, do těch bych to napral s obzvláštní radostí. Gepard mi řekclass="underline"
„Přiveď je!“
Okamžitě jsem přiskočil k těm dvěma halamům, pažbou automatu jsem praštil přes ruce jednoho a potom druhého, a když se konečně na mě podívali a pustili koryto, ukázal jsem jim hlavou směrem ke Gepardovi. Ani nepípli. Oba se v okamžiku zpotili, jako kdyby byli v lázni. Klusem se rozběhli ke Gepardovi, v běhu si utírali obličej rukávy a zastavili se na dva kroky před ním.
Gepard beze spěchu vzal rákosku, zacílil, jako kdyby hrál kulečník, a dal jim po hubě, nejdříve jednomu, pak druhému, potom se na ta hovada podíval, a řekl jen:
„Velitele sem! Marš!“
Ne, mládenci, Gepard určitě nečekal, že to zde bude tak špatné. Jistě, nic dobrého se čekat nedalo. Když už posílají Bojové Kocoury ucpávat díru, pak je každému jasné, že je všechno v pytli. Ale něco takového! Gepardovi až zbělala špička nosu.
Konečně se objevil jejich velitel. Odkudsi za domem vylezla dlouhá ospalá tyčka s licousy a zapínala si v chůzi plášť. Bylo mu asi padesát let, to nejmíň. Červený nos s modrými žilkami, ohmataný cvikr, jaký nosili štábové v poslední válce, na dlouhé bradě mokré zbytky žvýkacího tabáku. Představil se jako štábní major a zkusil Gepardovi tykat. To si dal! Gepard na něj spustil takovou, že ten se až scvrkl. Zprvu byl o hlavu vyšší, a za chvilku koukám, hrome, dívá se na Geparda pěkně zdola nahoru, takový šedovlasý stařík průměrné velikosti.
Zkrátka vyjasnilo se toto: kde je protivník a kolik jich je, to štábní major nevěděl; za svůj úkol pokládá udržet vesnici až do té doby, dokud nepřijde posila; veškerá jeho posádka má sto šestnáct vojáků s osmi kulomety a se dvěma raketomety; všichni vojáci jsou schopni boje jen s určitým omezením a po včerejším pochodu jich sedmadvacet leží tam v těch domech, někteří mají odřené nohy, jiní kýlu anebo ještě něco jiného…
„Poslechněte,“ řekl Gepard, „co se to tam u vás děje?“
Štábní major zmlkl uprostřed věty a podíval se, kam mu ukazovala lakovaná hůlka. Má ten Gepard očiska! Zpozoroval jsem to až teď: v největším kroužku okolo jednoho z táboráků se mezi šedivými blůzami našich Dikobrazů míhaly odporné pruhované kombinézy imperátorské obrněné pěchoty. Zmije! Jeden, dva tři… Čtyři Krysojedi u našeho táboráku, a ta prasata se s nimi div neobjímají. Kouří a ještě se něčemu řehtají…
„Tamto?“ pronesl štábní major a podíval se na Geparda svýma králičíma očkama. „Myslíte zajatce, pane inspektore?“