Gepard neodpověděl. Štábní Dikobraz si znovu nasadil cvikr a začal vysvětlovat. To je tak, jsou to zajatci, ale ne naši, k nám nepatří. Včera je zajali myslivci. Protože chybí doprava a také lidi na eskortování nejsou…
„Gagu!“ řekl Gepard. „Odveď je a odevzdej Štípákovi. Ale ať je nejdřív vyslechne…“
Natáhl jsem spoušť a šel k táboráku.
Dikobrazi mě spatřili už z dálky, ihned zmlkli a pomalu se ztráceli, kam kdo mohl. Ale někteří, jak je vidět, strachem ztratili schopnost utíkat: zůstali sedět, jen po mně kouleli očima. A ti pruhovaní, ti celí zešedli, znají naše distinkce, Krysojedi, už se jim to doneslo.
Poručil jsem jim, aby vstali. Udělali to neradi. Poručil jsem, aby se seřadili. Seřadili se, co mohli dělat? Jeden blonďák začal cosi povídat po našem, ale dloubl jsem ho hlavní mezi žebra, tak zmlkl. Pak se dali na pochod jako husy, s hlavou skloněnou a s rukama za zády. Krysy. Dokonce páchnou nějak jako krysy… Dva z nich byli udělaní chlapi, silní, ramenatí a dva zřejmě z poslední povolávačky, slaboučcí usmrkanci, jen o maličko starší než já.
„Poklusem klus!“ zařval jsem v jejich jazyce. Dali se do klusu. Běželi pomalu, špatně. Ten blonďák napadá na mohu. Asi je těžce raněný, zřejmě si vymkl nohu v lázni. To nic, doběhneš!
Doběhli jsme na druhý konec vesnice, tam byly náklaďáky — kluci nás uviděli, začali křičet a pískat. Vybral jsem největší louži, dal jsem zajatcům rozkaz K zemi! a šel jsem k prvnímu náklaďáku, kde byl Štípák. Ten mi vyběhl naproti, papulu rozesmátou, pod nosem mu trčí vousky, v zubech drží kostěnou špičku na cigarety, jak je to v módě v posledním ročníku.
„Tak co mi povíš, bratře odsouzence?“ říká mi.
Podávám hlášení: tak a tak, takové jsou rozkazy a zajatce máš nejdříve vyslechnout. A za sebe jsem dodaclass="underline"
„A na mě nezapomeň, Štípáku,“ povídám. „Přece jsem je sem přivedl já!“
Podíval se na mě a srdce se mi strachem zatetelilo.
„Kotě…,“ řekl. „Ty se tady budeš bavit a Gepard je tam sám. Vezmi si tři dvojky a maž ke Gepardovi! Honem!“
Nedalo se nic dělat. Zkrátka není to můj osud. Podíval jsem se po svých pruhovaných naposledy, hodil jsem si automat na rameno a vykřikl jsem, co jsem měl síly:
„První, druhá a třetí dvojka ke mně!“
Koťata se sypala z náklaďáku jako hrách: Zajíc s Kohoutem, Nosáč s Krokodýlem, Odstřelovač s tím… jak se mu říká… ještě jsem si na něj nezvykl, přišel k nám docela nedávno z piganské školy. Přivedli ho k nám, že tam prý zabil někoho, koho neměl.
Dávno jsem si toho všiml, ale nikomu to neříkám: jestli nějaký Kocour ve zlosti někoho z civilů praští — hned je z toho rozkaz: Ten a ten, s přezdívkou tou a tou, je odsouzen k smrti zastřelením pro hrdelní zločin. Pak ho vyvedou na cvičiště, postaví ho před družstvo jeho nejlepších přátel, ti mu dají dávku, tělo hodí na náklaďák, aby ho bez pocty pochovali, a potom se doslechneš, že ho kluci viděli buď při nějaké operaci, nebo u jiného vojska. A je to tak správně, aspoň podle mne.
Dal jsem tedy rozkaz a utíkali jsme zpět ke Gepardovi. A Gepard zatím neztrácel čas. Koukám — proti nám běží ta tyčka, štábní major, utíká jak zajíc a za ním běží celý zástup, asi padesát Dikobrazů s lopatami a krumpáči, dupou ohromnými botami, zpocení, až se z nich kouří. To je Gepard žene kopat nové pozice, pořádné, pro nás. Pod domem, kde je zdravotní služba, lopaty jen lítají, stojí tam raketomet a v celé vesnici je pohyb jako v neděli na promenádě — Dikobrazi se jen míhají a není ani jeden, který by stál s prázdnýma rukama: buď mají zbraň, těch však je málo, nebo vláčejí bedničky s náboji a podstavce ke kulometům.
Gepard nás uviděl a projevil spokojenost. Dvojku Zajíce, a Odstřelovače poslal bez meškání do džungle jako přední hlídku. Nosáče s Krokodýlem si nechal u sebe jako spojky a mne řekclass="underline"
„Gagu, ty jsi nejlepší raketčík v oddílu, spoléhám na tebe. Vidíš ty Šváby? Vezmi si je. Postavíš raketomet tamhle na kraji, vyber si místo přibližně tam, kde teď stojí ten náklaďák. Dobře se zamaskujte, spustíš palbu, až já zapálím vesnici. Do toho, Kocoure!“
Když jsem to všechno uslyšel, ne že jsem se rozběhl, přímo jsem letěl k těm svým Švábům. Ti moji Švábi uvízli s raketometem uprostřed cesty v jámě plné bláta, a jak je vidět, chystali se tam zůstat až do konce války. Dal jsem jednomu po hubě, druhého jsem nakopl, třetí dostal pažbou mezi lopatky, že zařval tak, až mně samotnému začalo zvonit v uších. A moji Švábi se hned pustili do práce doopravdy, skoro jako pořádní lidé.
Raketomet vynesli z jámy na rukou a — pochodem v chod — tlačili ho po cestě, jen kola vrzala a bláto se rozstřikovalo, a bác — do druhé jámy. To už jsem se musel zapřáhnout i já. Ba ne, kluci, i Dikobrazy je možno přinutit k práci, jen se musí vědět, jak na to.
Zkrátka vypadalo to se mnou takto. Pozici jsem již vybral — vzpomněl jsem si, že nedaleko náklaďáků byly rezavé keře a za nimi rovinka, kde bylo snadné zakopat se tak, že tě z džungle neuvidí ani sám čert. A přitom já budu vidět všechno: cestu až k samotné džungli, celý okraj vesnice, půjdou-li přímo mezi domy, i bažinu zleva, kdyby snad obrněná pěchota šla tudy… Pomyslel jsem si, že bych si měl u Štípáka vyžádat několik dvojic, které by nás kryly z té strany. Raket jsem měl v bednách dvacet, jestli je ovšem ti písaři cestou nevyhodili, aby si ulehčili náklad, ale na to se hned podíváme. V každém případě, hned jak se zakopeme, budu muset poslat Šváby pro doplnění zásob. Strašně nemám rád, když se v boji musí šetřit náboji. To pak není boj, ale čertví co… Času máme do soumraku dost, a začnou-li útočit za soumraku, vzplane ta divoká vesnice a budu je mít všechny jak na dlani — vybírej si, kterého chceš, a střílej. Nebudeš, Geparde, litovat, že jsi ve mne věřil!..
Tuto poslední myšlenku jsem automaticky domýšlel až vleže na zádech, zatímco po šedém nebi nade mnou letěly jakési hořící cáry jako podivní ptáci. Neslyšel jsem ani výbuch, ani výstřel, a teď už jsem vůbec nic neslyšel. Ohluchl jsem. Nevím, jak dlouho to trvalo. Potom jsem si sedl.
Z džungle po čtyřech v řadách vylézají obrněná auta, proplouvají ohněm a rozvinují se do rojnice a za nimi hned další a další. Vesnice hoří. Nad zákopy je dým, nikoho není vidět. Polní kuchyně u faktorie je převržená, břečka z ní se vylila na zem jako hnědé bláto, jde od ní pára. Můj raketomet je také vzhůru nohama a všichni Švábi leží v příkopu jeden na druhém. U všech zmijí, to jsem vybral pěkně výhodnou pozici!
Vypálili po nás druhou dávku. Odneslo mě to do příkopu, udělal jsem kotrmelec, pusu mám plnou hlíny, písek s hlínou v očích. Jen jsem se zvedl — třetí dávka. A tak dál a stále znovu…
Raketomet jsme přece jen postavili na kola, svezli do příkopu a jeden obrněný vůz jsem přece jen zapálil. Švábi zůstali jen dva, kam se poděl třetí, nevím.
Potom jsem se najednou ocitl uprostřed cesty. Přede mnou hromada pruhovaných — blízko, docela blizoučko, hned vedle. Na bodlech odlesky ohně. U ucha mi s ohlušujícím řevem štěkal kulomet, v ruce jsem měl nůž a u mých nohou sebou někdo cukal a podrážel mi nohy…
Potom jsem pečlivě, tak jako na střelnici, zaměřoval raketomet na ocelový štít, který se ke mně blížil v oblaku kouře. Dokonce jsem uslyšel instruktorův poveclass="underline" Na obrněnou pěchotu pancéřovými náboji… Ale nemohl jsem zmáčknout spoušť, protože jsem měl už zase v ruce nůž…