Původně chtěl Petr z Teheránu ještě dál, bájil cosi o triumfální cestě Indií, ale Anežka se tomu vzpírala. Její střízlivý rozum odhaloval všechnu nedostatečnost jejich přípravy pro cestu nehostinnými zeměmi, poruchy vozů, utrpení lidí a zvířat, která namnoze byla přímo ohrožena na životě. Také obchodně bylo to podnikání nejisté, když každá stagiona byla vykupována cestou příliš dlouhou a přliš vysilující. Petr na polovinu uznával, docala se však se svou myšlenkou rozloučil teprve tehdy, když si zde v Teheránu ověřil, že jsou tu na prahu zemí, kde kvetou zcela jiná kouzla než ta, která pěstoval Cirkus Humberto. I na malých městských tržištích setkával se již s polonahými kejklíři, kouzelníky, akrobaty a fakiry, kteří prováděli věci v Evropě zcela neznámé nebo dělali jako nejvšednější věc cviky, které se na Západě už považovaly za vrchol. Našel tam arabské skokany, kteří s úsměvem proletěli dvojím salto mortale, viděl malé hochy, kteří s překotnou rychlostí prováděli přemety na místě, takže jejich trup vypadal jako kroužící kolo ve vzduchu. Na jednom prostranství objevil skupinu šikmookých žlutých ošklivců, kteří balancovali roztočené talíře na vysokých hůlkách s dokonalostí, jaké nikdy v Evropě nespatřil; a zcela běžné bylo narazit někde na fakira s tančícími hady nebo na jiného, který si probodával tělo a jazyk a chodil po žhavém uhlí. Byli tu kouzelníci, kterým z prázdné kovové misky vyrůstaly náruče vonných květin, byli tu chlapífci, kteří neměli nic než špinavý hadr kolem beder, misku na milodary a tyč, kterou volně postavili na zem a pak na ni dovedli vylézt a kroužit na ní, jako by to byl nejpevnější stožár. Viděl honce velbloudů, kteří se svou oblíbenou velbloudicí prováděli znamenité kousky dresury, ač každý ví, že velbloud je zvíře nejtvrdohlavější. Viděl cvičitele huňatých koček, kteří hráli s nimi celou divadelní hru. Viděl tanečníky v ženských šatech a panáčková divadla a kouzelné stínové hry a za městem objevil rozlehlé přírodní divadlo, kde hráli jakési pašije o svatém mučedníku Alim, při čemž na scénu vjížděly celé stovky jezdců na arabských a perských koních. Na jednom náměstí se setkal s krotkou tygřicí, kterou její majitel vedl na řetízku po ulici. Vracíval se z těch přezvědných výprav s těžkou hlavou a vzdychal Anežce při večeři: "To je země, panebože, to je země - celou ji sebrat a odvézt do Evropy, to by byl teprve cirkus!" Petr Berwitz tu vytušil velké objevy. Zanedlouho potom přišli do Francie první arabští akrobati, přišli čínští žongléři a japonští ekvilibristé a Evropa začala žasnout nad dokonalostí neznámých starých kejklířských kultur.
Jednou však přiběhl Petr Berwitz za svou ženou obzvláště rozčilen; na jižním předměstí Teheránu objevil cvičeného indického slona. V očích mu to hořelo a ústy a rukama nestačil vykládat, jaký je to kolo a co všecko umí. Ještě neskončil a anežka už si připínala klobouk. Věděla, co ho posedlo: slona koupit. Byl to jeden ze záchvatů, kdy už svého Petr znala, že s humbertovskou tvrdošíjností provede, co si vzal do hlavy, ať to stojí co to stojí. Ale proti tomu "ať to stojí" se bránila její střízlivá rozvaha. Proto se rozhodla sama se na slona podívat a vsunout se se svým hospodářským rozmyslem do celé koupě. Byla to její taktika, jak s Petrem nejlépe pochodila, když se za něčím poblázniclass="underline" pustila se s ním do toho, ale pak ponenáhlu brzdila a přitlačovala, až se věc dostala do rozumných kolejí. Tentokrát, než doběhli do předměstí, přiměla Petra aspoň k poznání, že nesmějí hned vystoupit jako kupci a že se napřed musí přeptat jinde, jakou cenu mázde takové zvíře. Proti slonu samému neměla námitek, zalíbil se jí na první pohled a sama ocenila, jaká by to byla na řadu let atrakce. Také byly pěkné úspory ze šťastného zájezdu v těžkém kovaném kufru a možná, že bylo rozumnější uložit exotické peníze do vhodného nákupu než je se ztrátami měnit v bankách. Muselo se však na to jít opatrně. Slon patřil malé komediantské skupině, patrně rodině, jíž představoval celé jmění. Ještě odpoledne obcházeli Berwitzovi evropskou kolonii a radili se se spřátelenými obchodníky. Výsledek byl, co jim poradili ti nejzkušenější: najít si domorodého vyjednavače, nejlépe molaha, kněze-písaře, a nabídnout komediantům výměnou za slona nějaká zvířata ze zvřince. A hlavně nepospíchat. Týden nebo deset dní nesmí při takovém obchodu zde nic znamenat. Ve skutečnosti trvalo vyjednávání s Arr-Šehirem, majitelem slona, plných sedmnáct dní a koup by e nebyla uskutečnila, kdyby nebyla Anežka v kritické chvíli přišla se spásnou myšlenkou, že se slonem převezmou i Arr-Šehira a jeho rodinu. Ukázalo se pak, že jde tu o příbuzenstvo trochu rozvětvené, v nmž se záměry křížily. Arr-Šehir sám se svou ženou byl zřejmě získán pro myšlenku cestovat s bílými sáhiby po vzdáleném svtě, druzí však chtěli stále zpět do Indie. Skončilo se to tak, že Petr Berwitz dal vzpurnému příbzenstvu celou malou menažerii, Arr-Šehira odškodnil hromadou perských a ruských peněz a tím, že ho i s jeho ženou angažoval na pět let jako kornaka, vůdce i ošetřovatele slonů, s platem podle indických představ knížecím. Tak se dostal slon Bingo v Cirkus Humberto a paní ředitelka měla o miláčka více.
S tímto ziskem se už Berwitz nebránil návratu. Zvolil pro něj karavanní cestu evropských kurýrů přes Tabríz a Erzerum, cestu, na kterou dohlížely tři ambasády, anglická, francouzská a turecká, a kde prý je pomrně nejvíc karavanserajů. Ale byla to neskonale horší jízda než cesta tam. Domnělá silnice byla pro vozy téměř nesjízdná, bez mostů, dokonalý obraz státního názoru perského, že upravená cesta přivádí nepřítele do země. Místy se vlekli pouští, místy se museli bránit Kurdům. O výživu byla nouze, počasí jim nepřálo. Vozy zůstávaly trčet jednou v prachu, jednou v bahně, jednou v rozsedlinách půdy, lidé dostávali nemoce, zvířata byla leckdy polomrtvá žízní a hladem. Na turecké straně bylo to o něco lepší, hlavně se častěji vyskytovala města, kde se mohli pár dní zdržet a trochu se zotavit. Ale zdálo se to vysilující putování Malou Asií být bez konce a v některých vozech se už i ozvalo reptání, že všecko ještě cestou zahyne, jen aby si patron dovezl plukovnické gatě.
Nejvíce energie měli v těch dnech Anežka a slon Bingo. Anežka, všecka vyhublá vedry a námahou, objížděla na svém Pomponovi celou karavanu, pomáhala u každého zavázlého vozu, vedla jezdecké výpravy za picováním, povzbuzovala ochablé, navštěvovala nemocné a dovedla i v chudých, rozbitých vsích najít cosi jako pamlsek pro svá zvířata. Slon Bingo šel vytrvalým klidným chodem uprostřed karavany, nevadil mu ani žár slunce, ani liják. Kdekoli uvízl vůz a kon i lidé se marně namáhali jej vytáhnout, slon Bingo se opřel čelem a vytlačil jej na sjízdné místo. Jen když přišli k nějakému vodnímu proudu, nedal se zdržet, zvedl chobot a s radostným troubením pádil do řeky, kde se vyplavl a vyválel v bahně, potápě se a postřikoval za stálého spokojeného ryku.