Tak se stalo, že i jediné noviny, které vyslaly na tuto památnou recepci svého zpravodaje, zůstaly o ní beze zpráv a že nemůžeme citovati žádný dokument o tom, kdo všechno se ještě dostavil, jaké ovace byly uspořádány papá Karasovi, když se objevil na schodišti, jaký byl zvučný proslov presidenta O'Harrieha a v kolika řečích zaznělo volání slávy a zdaru. Václav Karas odešel ze svého pražského působiště tak, jak to tušiclass="underline" nevšímavá veřejnost o něm nevěděla, ale ti, kdo ho znali, přiletěli za ním s láskou a vděčností ze všech koutů rozlehlé Evropy.
Nemajíce dokladů pro dokumentární vylíčení oné slavnosti, můžeme je přesto doplniti podrobností, která nikým nebyla předvídána, a přece vytvořila pro Václava Karase její vrchol.
Bylo už po přípitcích a papá Karas, růžovoučký a rozradostněný, se procházel od jedné skupiny k druhé, když se náhle rozletěly křídlové dveře a do haly vstoupila mladá krasavice v cestovním trotteuru, provázená štíhlým, snědým mužem. Rozhlédla se po společnosti a už běžela mezi hosty rovnou k papá Karasovi.
"Dědo... dědoušku!"
"Lidko!"
Václav Karas zvedl ruce a objal a zulíbal svou vnučku.
"Kde se tu bereš? Přijelas na tu slávu? To je rozkošné... To je nejkrásnější z celého dne! Jak se ti daří? Výtečně vypadáš! A elegantní jsi..."
"A ty zdráv, jak vidím, svěží a veselý, to mám radost. Ale teď dovol, abych ti učinila obřadné sdělení. Nepřijela jsem sama. Musím dobrotivému králi Habadějovi oznámit, že se už vyskytl jistý princ Cinkapúr..."
Lidka se obrátila a vzala za ruku mladého svého průvodce.
"Dědečku Václave, já jsem se zasnoubila..."
"Ženich!"
"Ano. Hrabě Mario Pallachich, velkostatkář. To je ten můj kouzelný dědeček, Mario!"
"Mám nesmírnou radost, pane řediteli, že vám mohu být představen!"
Mladý muž s knírkem se uklonil a stiskl si se starým pánem ruku. V té chvíli mu na vteřinu projel mráz po těle: růžovoučký ten stařík se na něho podíval uprostřed úsměvů pohledem, který jako by prorážel až do jeho mozku a srdce. Dravá šelma nemohla mít ostřejší oči, než byly tyto dvě stažené zorničky. Ale vzápětí se to rozplynulo a zbyl tu jen laskavý úsměv a vlahé pohlazení.
"Vítám vás, pane hrabě. To je tedy dvojnásobné překvapení. Pojďte, děti, přiťuknem si číškou šampaňského. Rodiče už odešli, příliš je to tu nebavilo. Či snad již o vás vědí?"
"Nevědí, dědečku. Ty přece musíš být první. Tobě jsem dala slib - a tobě prvnímu musím hlásit, že jsem mu dostála".
"Na vaše zdraví, děti, buďte spolu šťastni".
Pozvedli sklenky se srdečnou obřadností.
"A teď to hlavní, Lidko, jakpak to bude: ty se vzdáš tance?"
"Ne, dědo. Už to máme s Mariem projednáno. Vzdám se angažmá, ale čas od času vystoupím na samostatných večerech ve velkých evropských městech. Mario sám je zamilován do mého tančení a touží po tom, abych tančila. Je tak hodný, dědo, tak jemný..."
"Ludmila Humberto tedy bude existovat dál?"
"Ano".
"Tak je to v pořádku. Abychom udrželi plamínek, který nám Pámbů svěřil do opatrování. A aby to jméno nezaniklo, víš? Já je tu zrušil, protože je poneseš ty. A kdepak bude vaše sídlo?"
"Na jeho statcích, dědo, v Hódmezővásárhely u Segedína".
"Co to povídáš? Řekni mi, jak se Mario jmenuje? Pallachich? To je úžasné. To je báječné. Hrabě Hario, víte, že jste třetí Pallachich, který se zamiloval při jméně Humberto?"
"Nemám potuchy, pane řediteli".
"To je velkolepá historie. To muselo být přímo usouzeno ve hvězdách. Ale to je povídka, kterou vám budu vyprávět až při zásnubní hostině. Máte přece v Hódmezővásárhely chov lipicánů?"
"Ano, pane řediteli".
"Nu, tak je to pravda. První lipicáni Cirkusu Humberto, o nichž jsem ti, Lidko, vyprávěl, pocházeli z hřebčince Hódmezővásárhely. Velké P s korunkou vypáleno na levé zadní noze, co?"
"Ano".
"Doufám, dědo", prohodila Lidka se zářícíma očima, "že se na ně přijedeš podívat? My bychom s Mariem byli ovšem nejšťastnější, kdybys pak u nás už zůstal".
"Nu, chtěl jsem skončit svůj život zde v Praze. Ale kdybych se mohl zas vrátit ke koním... Víte, děti, viděl jsem mnoho, poznal mnoho, zkusil mnoho a ze všeho pořád je nejkrásnější život s koníčky. Vzácní tvorové, ušlechtilí, dokonalí".
Oči zestárlého jezdce Vašku se zatřpytily vzpomínkou. Najednou je viděl všecky před sebou, maličkou Mary a Miss, ohnivého Santose, dobráckou hnědku Admiru, Anežčinu Chérii, helenčina šedivého Ajaxe, zlatvou Valentine, koketní izabelu Dahomej, Leporella, Cyruse, Kismeta - nekonečná byla jejich řada, jež všecky od dětství zbožňoval.
"Koníčci... koníčci..." říkal teď mazlivě, ztracen pohledem do dálky svého uplynulého života, "vy jste byli to nejkrásnější v Cirkuse Humberto... vy jste byli, by jste dosud... má jediná láska..."
"Vidíš, dědo", navázala mazlivě Lidka, "a to všecko teď můžešr najít u nás v Hódmezővásárhely u Segedína. Jsou tam lipicáni, plnokrevní angličani, závodní koně, klusáci, hunteři a tak se to všecko jmenuje... Je to velký hřebčinec, který by potřeboval jen ještě znalecké ruky, aby si dobyl evropské slávy jako stáj..."
"Bože, bože, Liduško, to by byl krásný závěr života. Snad tam přijedu. Myslím, že tam přijedu. Ba ano, přijedu, děvče, přijedu".
"Je tam všecko, dědo, budeš tam úplně šťasten. Jen jméno ta stáj nemá. Ale Mario se již rozhodl, jak ji pojmenuje".
"A jaképak jí dáte jméno, pane Mario? Na tom velmi záleží!" obrátil se Karas na hraběte.
"Bude to jméno, pane řediteli, které mi zní nejkrásněji. A které, jak teď slyším, bylo mi přímo osudem souzeno: Stáj Humberto".
"Stáj Humberto!" vykřikl sedmdesátiletý Vašku, "Stáj Humberto! Děti, to ještě jednu skleničku k jejímu zdaru. To je opravdu velkolepé, jak to jméno jde a žije a přetváří se znovu a znovu jako určené pro nesmrtelnost. Hotový fénix! Zvěřinec, cirkus, varieté, tanec a teď závodní stáj! Pořád něco, kde hoří ohýnek dokonalosti. Pořád něco, kde se nežije jen pro tu skývu denního chleba. Pořád něco, kde se chce výš! To je vlastně, co jsem v tom jméně ctil a miloval. Na zdraví, děti! Svět je krásný, plameny nehasnou - Cirkus Humberto bude žít věčně!"