A pak se vybíjel jeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo, aby byl ve všem mezi nimi první, aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením jako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi osttími vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party. Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny jako drak, ještě víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský žovot nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou, aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkou ho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, jakými pohyby rozhoupává zvon, a pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat e i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci.
Ale co mu tam bylo odepřeno, nahraoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy, ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné, ale vejdi do lesa, a on tu jen přísvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les, a ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehnounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru jezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku. Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmije leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy.
Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi.
Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušeně dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůnu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách, a každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak, a on přece všemu chtěl přijít na kloub.
Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedálo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stly za to, aby je poznal.
Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval, a proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dálo.
Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vylápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákaclass="underline" "Hol-la hop! Ou! Ela, ela!" Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, žejž si udělal z hůlky a provázku, a volaclass="underline" "Táto, koukej, já jedu na koni - na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!" Pak seskočil a vrhl se k tátovi: "Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč, a slona přivedu a lvy..."
Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejich hrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení.
"Tak se ti to líbilo?"
"Líbilo".
"A co to bylo, jak při tom vystřelili?"
"To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my jsme se mu hrozně smáli, paní Langermannová a já a vůbec my všichni, jak sebou vždycky prásk, a pak přišli vojáci s flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili, ale netrefili ho, když se tak točil, a tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili".
"A co slon? Ten je velký, co?"
"Hm!"
"A co dělal?"
"Obědval".
"Jak to - obědval?"
"No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona, aby si sed, a slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pak ještě něco a chleba a pak si objednal pivo..."
"Objednal pivo?"
"Jé, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli tivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožralý a motal se, až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával".
"A jak to s tím slonem dopadlo?"
"On ti byl dočista jako mrtvej, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě, a styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou".
I viděl Antotín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích, a když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě: