"Ježíšmajnkote - bandurkové!"
Chovali takové roztomilé zakrslíky na Hluboké a dost daleko s nimi zajížděli. A lidé v kraji si našli pro ně výraznou přezdívku: bandurek, bandurkové. Zde tedy měl Vašek před sebou čtyři bandurky, a když je Hans zavolal jménem, seběhli se a jeden přes druhého natahovali krky. A Hans najednou popadl Vaška za ramena, a než se nadál, posadil ho na krajního z nich. Vašek se trochu zalkl překvapením, ale hned stiskl nohy a rukou se chytil hřívy, aby nespadl. Hans ho zprvu přidržoval, ale teď ho pustil, otevřel vrátka a zaveleclass="underline"
"Mary, pojď!"
Kobylka pohodila hlavou, vyšla s Vaškem do chodby a nesla se drobným krokem Hansovi po boku chodbou dolů. Hans něco křikl, Mary se obrátila a rozběhla se klusem k své ohradě, že měl Vašek co dělat, aby nespadl. Ale udržel se a několik koňáků s kartáči v ruce volalo na něho "Bravo!" V ohrádce sklouzl Vašek sám s bandurka a poplácal si ho. Nechtělo se mu od něho, ale táta zavolal, aby šel, že sám se tu musí dát do práce. A vyvedl hocha na zadní prostranství, kde se také zrovna cvičilo.
"Vašku, tady musíš na mne počkat, až bude čas jít na oběd. Nikam mi nelez a hrej si tady Koukej, tamhle vzadu sedí na schůdkách dvě hezké dětičky, s nimi si můžeš třebas hrát. Jdi k nim a seznam se s nimi. Ale tuhle do toho kruhu, kde ti páni cvičí, nechoď, tam se nesmí, tam bys jim překážel".
Táta se vrátil ke koním a Vašek osaměl. V tu chvíli se mu z mysli vytratili táta i koníčkové, neboť před sebou měl náramnou podívanou na dva pány, kteří chodili dokola po rukou. To se mu tak líbilo, že si poskočil a rozběhl se blíž k nim a tam si podřepl do trávy, aby se na tu legraci dokonale koukl. Páni při tom všelijak kejklali nohama, někdy zůstali stát, rozepjali nohy a spouštěli je pomalu až k zemi a zase je zvedali vzhůru. A pak se najednou skočky postavili na nohy, otřepali si ruce, vyhrnuli spadlé rukávy košile, jeden na druhého něco křikl, ten se rozběhl, ten první přičapl k zemi a dal ruce do klína, ten běžící mu do nich skočil, ten přikrčený se najednou vzepjal a vyhodil toho druhého daleko od sebe, takže ve vzduchu udělal kotrmelec. Bylo to tak překvapující, že Vašek vykřikl "Hóóó!", vyskočil a radostí se otočil na patě dokolečka. Ale hned si zas sedl, protože ti dva to opakovali. A udělali to za sebou snad desetkrát. Vašek uvažoval, že tohle je vlastně ještě hezčí než jezdit na koni. Ve vsi bylo několik kluků, kteří už jeli na koni; Franta Šemberů, co měli velké hosodářství, jezdil dokonce s bratrem plavit koně do rybníka a tam seděl na lesknoucí se kobyle v promáčených kalhotách a náramně na ni křičel "Hýjo, stará" a "Prr, stará" a "Uhneš, ty mrcho zatracená"; ale takhle skákat neuměl nikdo, to by teprve čubrněli, Franta a Pepík a Honza Bláhů a Jirka Cikhartovo a Tonda Cerhů. Nebo takhle přijít po rukou k babičce a nohou jí zaťukat na dveře, ta by se vyjevila, panečku!"
Kolem chodili lidé a vůbe si nevšímali cvičení. To se Vaška až dotýkalo; podíval se po každém příchozím a očekával při nejmenším obdiv a uznání, ale všichni byli tuze lhostejní. To nebylo hezké k těm pánům, kteří se tolik namáhali udělat pěknou psinu. Teď si třebas našli kousek půdy, odkud odkopli každý kamínek, a pak ten jeden skočil tomu druhému rovnou oběma nohama na krk a ten druhý, jemináčku, ten spodní se převalil a oba padali, ale nedopadli; jak měl ten horní natažené nohy, tak se na ně postavil a teď toho spodního mezi nimi protáhl a vyzvedl ho na rukou do vzduchu a nad sebe, ve stojce, a tak stáli jeden nad druhým, až pak ten vrchní odskočil. Sakra, tohle to umět třeba s Tondou Cerhů, to by ho Vašek protáhl a vynesl nahoru, to by Cerhovo Nanynka koukala, jaký je Vašek silák a jak kunštovný. Najednou cítil potřebu zkusit se a ukázat, že taky něco dovede. Kde jsou ty děti, co o nich mluvil táta?
Opravdu, ještě tam sedí na schůdkách. Ale jsou to nějaké hrozně pořádné děti, kluk má bílý límeček a kravatu a holka sedí v kloboučku a drží slunečníček. To se Vaškovi nelíbilo, ale byli asi tak velcí jako on, zabočil tam tedy pomalu a oklikami, pískal si a otáčel se a velicos po cestě prohlížel, aby se nezdálo, že jde rovnou k nim. Ale když k nim došel, bylo potřebí nějak upoutat jejich pozornost. Vašek tedy vykřikl "Hele!" a udělal u protějšího vozu svíčku. Pak se spustil a udělal kotrmelec. Pak se postavil a koukl se, co oni. Holčička vyprskla do smíchu a šťouchla do hošíčka, který se nějak zakabonil. Vašek se postavil proti němu, rozkročil se a křikclass="underline"
"Jsi od cirkusu jako já? Já budu skákat!"
Hošíček se zamračil ještě víc. Vašek dal prsty do úst a hvízdl. Pak se nafoukl a volaclass="underline"
"Já budu skákat a chodit po rukou a dělat kotrmelce ve vzduchu. A co umíš ty?"
A teď se stalo cosi, co Vaška na chvíli úplně ohromilo. Ten způsobný chlapeček sáhl za sebe, vytáhl cylindr a hůlku s kostěným knoflkem, zvedl se na schůdkách a řekl vztekle takovým tenkým, zlobivým hláskem:
"Mladý muži, vy se mýlíte, když nás považujete za děti, jako jste vy. My jsme dospělí lidé a plníme v cirkuse řádně své povinnosti trpaslíků. Chcete-li si hrát, najděte si někoho sobě roveň. Poroučíme se vám. Emilie, pojď!"
Domnělý chlapeček si narazil cylindr, sestoupil se schůdků a podal ruku holčičce, která se předtím smála, ale teď honem zvážněla. I ona sešla dolů, sebrala pravicí vlečku sukně, levicí se zavěsila do manžela a oba odešli s nosem zdviženým.
Vašek stál jako opařen. Odjakživa slýchal o trpajzlících, že jsou to takoví malí dědečkové s bílými fousy, a nikdy ho nenapadlo, že taky musí být nějací mladší trpajzlíci, než zestárnou a zalezou do podzemních děr. Ale přitom přece jen nemohl přemoci dojem, že má před sebou kluka s holkou a že utrpěl porážku a že by měl tomu klukovi napráskat, aby ta holka poznala, co on je zač. Nicméně zůstal z toho všeho zaražena teprve po chvíli se vzpamatoval, a aby zachránil reputaci, vyskočil na schůdky vozu a křičeclass="underline"
"Trpajzlík, trpajzlík,
nedosáhne na majzlík!"
Opakoval ten verš několikrát, ale trpasličí manželé, angaovaní pro nadcházející turné jako Admirál Paleček a Princezna Kulihráška, nerozuměli jeho posměšnému volání a odešli do boudy, ani se neohlédli.
Vaškovi se však zalíbilo na schůdkách, odkud pěkně viděl přes celé prostranství. Chvilku ještě hulkal o trpajzlících a pak nějakým záhadným spojováním představ došel přes pomyšlení na pohádky a na domov k něčemu, co mu chybělo od chvíle, kdy opustil vesnici: k písničce. Rozkročil se, strčil ruce do kapes a z plna hrdla začal zpívat. Ale nezpíval dlouho.