"Nekřič, miláčku, neboj se", řekla měkce Anežka. "Je to tvoje, nikdo ti to nebere. A tohle je taky tvoje a tohle taky". A hodila lvici druhý kus a třetí. Lvice očichávala maso, lehla si k nmu a vrčela. Anežka pomalu, stále k ní mazlivě mluvíc, pokročila k dvířkáma přešla do protější klece. Dvířka za Natašou zapadla a krmiči odtahovali její klec. Z druhé klece sestupovala Anežka a za ní Gambier, nesa v náručí tři vrnící koťata.
Vašek stál celou tu dobu napjat, zaostřeným pohledem sleduje všecko, co se tu dálo. A pěstičky měl bezděky sevřeny a v hlavě odhodlání, že se vrhne na tu potvoru, kdyby něco jeho kapitnovi nebo té paní udělala. Byl tak zaujat, že ani nepozoroval, že ho někdo zatahal za kabát. Teprve když se to opakovalo, ohlédl se a s náhlou radostí vykřikl přidušeně: "Jé, táto!"
Ředitelka se ohlédla. Karas ji pozdravil.
"Ach, Anton! Dobrý den! Tak to je ten tvůj hoch? Švagrová mi už o něm vyprávěla. Hezký chlapec. Pojď se kouknout na lví koťátka. Ale ještě na ně nesahej. Až povyrostou, budeš si s nimi hrát".
Vašek se natáhl ke Gambierovi, který se sklonil. Na levém předloktí si pravicí přidržoval tři nezehká, vlhká zvířátka, tichounce kvikající.
"Nataša chce do hnízda", upozornil jeden krmič. Obrátili se a odstoupili. Lvice, která chvíli žverkala a hryzala maso a smýkla jím po zemi, nedojedla je a vrátila se k mříži.
"Vpusťte ji zpátky", zavelel Gambier.
Přitáhli tedy opět klec, jak předtím byla, otevřeli dvířka a Nataša s masem v tlamě vskočila velkým skokem do své vystlané klece. Tam složila maso a jala se enichem hleat ve slámě mláďata. Dvířka se za ní zavřela a dělníci odváželi reservní klec. Nataša hledala, hledala, až přišla zase k masu a lehla si k němu, aby je ožírala.
"Špatná máma", řekla Anežka, "pojďte, kapitáne".
"A my musíme k obědu, Vašku", řekl táta hochovi. "Jak jsi se měl?"
Táhli spolu domů a celá cesta a celý oběd nestačily k tomu, aby vašek tátovi a pak Růžence yvpověděl, co všecko viděl a zažil. A jediný závěr všeho byl, že Vašek bude dontérem.
"A co je to, ten dontér?" ptal se táta.
"Pro pána krále! Táto! Ty nevíš, co je dontér?" vytáhl se na něho kluk. A teď teprve následovalo vysvětlení, že se dá Vašek tetovat, bude mít douhé vousy a praporek na domě a bude chodit k šelmám do klecí, a kdyby ho chtěly kousnout, že jim dá po čumáku.
Odpoledne byl ovšem Vašek znovu na představení. Karas ho usadil na volném místě na galerii a pak sám běžel do orchestru. Poznal brzo, že program jde jako hodiny přesně tak jako včera. Dnes byl už s přiznávkami bezpečnější a v jednom marši si v triu dovolil rozvinout přihrávku na kratičkou kontramelodii a pan Selnicki mu na to pochvalně přikývl. Nebylo to nic víc než takové mcarára trádarata, jakých užívali s Milnerem nesčetně, Karas však byl velmi spokojen, že s tím přišel a že se to kapelníkovi líbilo. Po programu letěl už dolů jako ti druzí, popadl svou náruč povlaků. Tentokrát byl hotov dřív než jeho partner, protože měl smluveno s Vaškem, že přijde dolů a že mu pomůže. A pak bylo krmení a večerní čištění a to zas byla pro Vaška podívaná, která ho náramně zaujala. Konečně bylo vše v cirkuse skončeno, noční hlídky stanoveny a oba Karasové kráčei spolu domů. Zvláště Vašek byl spokojen. Po prvé se účastnil práce, s těmi povlaky, a to mu brzo vyrostlo v přesvědčení, že nebýt jeho zásahu, nebyl by cirkus v pořádku.
Ale večer, když ulehl do postele, ozval se před usnutím:
"Víš, táto, šecko je to hezké, ale já budu cvičitelem slonů. Cvičit slona, to je přece jen ze všeho to nejkrásnější!"
VII
Nazítří v poledne obědvali oba Karasové u paní Langermannové naposledy. Po obědě se podle rozkazu stěhovali do maringotek. Loučení nebylo jednoduché, Karas byl tu přece podnájemníkem už kolikerý rok a tentokrát odcházel na prahu vlastní sezóny. Byla to velká událost pro ty malé lidi, že se tak jako zázrakem uchytil uprostřed nezaměstnanosti; a naopak zase on věděl, že hodné paní Langermannové nastává ošklivé léto, když přišla o celou partu strávníků. A pak tu byl Vašek, kterého si za těch pár dní zamilovala, a Vaškovi nadešel rozchod s Růženkou, s tímto prvním koníčkem jeho cirkusáckých snů. Tož tu byly i slzičky na krajíčku a mnoho slibů, že vrátí-li se zdrávi na zimu do Hamburku, docela určitě vyhledají paní Langermannovou a snad se, doufejme, u ní i ubytují.
Za cirkusem bylo kolem maringotek rušno a hlučno, celý cirkus si sem snášel zavazadla a všeliké libůstky, od nichž se lidé nerozlučují, od klece s kanárem až po kvtináče s kytkami. Karas přišel jen s batůžkem. Vyhledal vůz číslo osm. Když jej otevřel, našel uvnitř Kerholce, rozvěšujícího své šatstvo vzadu na háky. Vašek vylezl hned za tátou a byl velmi zklamán. Očekával krásný pohodlný domeček, jako měl kapitn Gambier, a našel pouhou dělnickou noclehárnu na čtyřech kolech. Vlevo i vpravo bylo nad sebou po třech kavalcích, takže každý nocležník tu lezl na své kutě spíše jako do šuplete než na postel. A vzadu stála na dvou židlích dvě plechová umyvadla, dvě konve na vodu, malá skřínka se šesti zásuvkami na klíč pro uložení drobných věcí a nad tím kol dokola trčely háky na šaty.
"Inu", povídal Kerholec, když spatřil udivený pohled Karasův, "říkal jsem ti, že to hotel U arcivévody Štěpána nebude. Tak vznešený raťafák nemáš, aby se ti do tý ďoury nevešel, a až se ti bude chtít kejchat, otočíš se na bok, aby ses nebřink do čela. Bude-li horko, otevřeme okna i dveře a pokocháš se nádherným vzduchem boží přírodičky, bude-li zima, to e tu spojenými silami zadejcháme jak v lázni. Ostatně je to tu jen na přespání. Od rána do noci budeme přece venku, ať jsme na place nebo ať se jede. A kdybychom se jen tak chtěli schovat v dešti nebo tak, dají se horní kavalce sklopit a na středních se pak edí jako u maminky na kanapeti. Hlavně, člověče, že to s tebou pořád jede, ať se vrtneš kam se vrtneš, tvůj kutloch jde s tebou a to je přece náramný fortel".
"Nu, spánembohem", odevzdával se Karas osudu, "jakpak budeme ležet?"
"Já mám čtyřku. To je prostřední kavalec vpravo. Já musím být první venku a kdykoli vyletět, proto mám forhont. Ty budeš spát na šestce pode mnou a Vašek na dvojce nahoře. Můžeš si to s ním prohodit, ale neleze se tam lehce a takový kluk yvletí jako veverka. Co říkáš, Vašíku?"
Vašík neříkal nic. Ale bylo na něm vidět, že se mu to nějak nezdá.
"Tobě e to nelíbí?"
"Já myslel, že budu mít domeček, jako má dontér".
"Jako kdo?"
"Jako ten kapitán".
"Ach tak, jako dompteur, ale ano, Vašíčku, budeš mít takový domeek, ale až bueš tím dompteurem. A na to se teprve budeš muset učit. Vždyť ty tu taky budeš jen na noc, u koní potřebujeme každého, i takového chlapce, jako jsi ty. Líbili se ti koníčkové, viď?"
"Ano".
"Jak tě Hans provezl na té malé strakaté Mary!"
"Ano. Mary pojede s sebou?"
"Ovšem, Vašíčku. A když se ti to tak líbí, pojedeš ve dne na ní".
"Jistě? Já pojedu na koníčku?"
"Když ti to povídám..."
"Jejda, táto, to bude ohromný. Viděl jsi, táto, tu Mary? Ta ti je krásná, jak fizule".
"No vidíš, ale to se opravdu musíš učit jezdi v sedle a pěkně ji ovládat, aby s tebou neutekla".
"Kdepak, to já si ji pevně přidržím. Jak jem na ní jel, to přece neměla žádnou uzdu!"
"Tak se zatím proskoč venku, abys nám tu nepřekážel, a já pak řeku hansovi, aby tě naučil jezdit".
"Hernajs, to bude báječný. Já se na ni půjdu odívat. Smím se jít podívat na Mary?"