Bůh milý ví, co si Malina sliboval od návratu domů. Nejspíše neměl přitom na mysli nic určitého, jen líbeznou tuchu rajského blaženství. Když však tam došel a rozpoznával známé kopce a hájky a políčka a domky a když vešel do vsi, kde psi strhli strašný štěkot nad cizím tulákem, najednou ho přepadl bolestný pocit, že on sem už vlastně nepatř, že byl příliš dlouho pryč a že domov zatím žil zcela jinak než jak si to Vendelín z dětství představoval. A tak nějak to opravdu bylo od prvního kroku: v otecké chalupě našel cizí lidi, kteří mu pověděli, že táta a máma jsou už dávno mrtvi, tátu že zabila borovice při kácení v lese, máma že pak umřela na horkou nemoc, Standa že se nevrátil a mladší děti že se rozešli do světa, nikdo o nich nic neví. Tak tu stál na prahu rodného domku, poťukávaje rozpačitě holí, vyptávaje se bojácně na toho nebo na onoho ze starých sousedů a známých. Byli ještě mnozí naživu z nich, taky jeho kmotřička, teď prý stařenka na výmiku. Neměl, kam by šel jinam než k ní. Našel ji, nepoznala ho, ale když se prohlásil, spráskla rukama a sháněla chléb a máslo a trochu mléka. Seděli spolu do noci. Znovu se dověděl všechny ty smutné historie, a kdykoli se kmotřička odmlčela, slyšel jako z dálky, jak jeho šimlík po něm volá táhlým řehotáním. Zůstal u stařenky na noc, přespal ve stodole, ráno se šel podívat na hřbitov, na ten zarostlý hřbitůvek za kostelíkem, pak navštívil pár spolužáků, teď už ženáčů a tátů rodin, povyslechl jejich nářky a stesky na těžký žovit a zase slyšel šimlíka zařehtat. A viděl, že je to tak, že se odtrhl od domova a domov se odtrhl od něho... a jeho domov že je teď na čtyřech kolech a jeho jediný kamarád šimlíček.
Třetího dne ráno se rozloučil s kmotřičkou. Vyškrabala odněkud z truhlice dva stříbrné zlatníky, které mu vtiskla do dlaně, pak mu udělala tři křížky a Vendelín Malina odeel z rodné vsi. Pomalu, skoro bez myšlenky, stoupal zase do hor, přešel hranice a mašíroval k Vratislavi. Když tam došel, dověděl se v hospodě, že cirkusáci odjeli někam na Žitavu. Pustil se za nimi, od vesnice k vesnici slyšel, kudy jeli; když dorazil do Žitavy, byly už zase pryč. Načal už druhý zlatník a měl strach, stihne-li je včas, než se vydá ze všeho a než by ho četníci zatkli jako obtížného tuláka. Ale doháněl cirkus, to už viděl, i rozběhl se s novou silou. Zvěsti o komediantech ho vedly do krásného kraje, plného dubin a vod. Už nemohl být nijak daleko, snad den cesty, oni ovem na vozech, on pěšky. Jak to rázoval a krátl si to pěšinami, přicházel zase k jednomu lesíku u řeky. A když se k němu blížil, najednou - ne, nemohl se mýlit, šimlík volal, jeho šimlík volal, a tentokrát to nebylo jako sen, tentokrát to bylo skutečné zaržání! A vtom dupot, dupot, a hle, z dubiny vyrazil šimlk, jen tak v ohlávce, bez postroje, a pádil vstříc Vendelínovi. "Šimlíku!" vykřikl Malina a vápětí už ho objímal a šimlík ržál a funěl a lísal se k němu. Z dubiny vyběhli teď s velkým křikem dva mužští a ženská a hnai se pěšinou za koněm. Vendelín ho pohladil, poplácal a řekclass="underline" "Tak, šimlíiku, pojď, už jsme zase spolu". A po chvilce zvolaclass="underline"
"Nebojte se, patrone, vedu vám šimlíka!"
Od té chvíle zůstal již Vendelín Malina v Cirkuske Humberto, prožíval jeho růst, viděl příchod Bernharda Berwitze, vezl ho o svatbě do kostela, byl při tom, když ho tygr Paša napadl, všecko všudy s sebou prodělal, i to asijské tažení, leckdy si zabručel na neslýchané nové moresy, třebas na to, k čem je cirkusu třeba slona, takové hovado, oni že obstarali celý krásný program na třech vozech. Jeho šimlík už byl dávno a dávo mrtev, teď už on sám zešimlovatěl, ale sloužil, sloužil, sloužil, při všem první, při všem poslední, tichý staroch, bez něhož si už ti ostatní nedovedli ani Cirkus Humberto předstvit.
Když jednou Karas se smíchem vyprávěl Kerholcovi, jak se hned při prvním setkání Malinovi "zastavilo myšlení" a jak mu pak přišel dopovědět příhodu s medvědem, Kerholec zvážněl.
"Člověče, Antone", povídá mu, "to není jen tak. Ten dědek ti to má v hlavě jak hodiny. Proto ho mám u sebe ve voze. S ním nepotřebuji žádného budíka. Jak přijde čas k nějaké práci v cirkuse, v Malinovi jako když to hrkne. Kdyby spal, probudí se. Kdyby něco dělal, ruce se mu zastaví. Kdyby mluvil, zapomene, co kvákák, a kouká jako pitomej, až se sebere a jde do cirkusu. A my s ním. Ale kdyby jen to. Už se kolikrát stalo, že se najednou v hluboký noci dědek probudil, vstal, beze slova si navlík boty a šel jako náměsíčnej do stájí nebo ke klecím nebo do šapitó - a po každý tam bl v tu chvíli nějaký malér. Jednou se vodvázali koně, jednou byla špatně zavřena klec se lvy a zvířata se dostala do chodby, jednou doutnalo v hromadě smetí za stanem a to si můžeš představit, co by udělal oheň v šapitó. A tu Malina ti vždycky jako stroj jde rovnou k tomu ístu,kde je nebezpečí, vůbec nic neví vo tom, že tam jde, až to najednou spatří a ztropí poplach. Direktor o něm říká, že je to učiněnej strážnej duch cirkusu. A sám mi ho přived, abych si ho vzal do vozu. 'Víš, Karl', povídá direktor, 'já na žádný duchy nevěřím. Pořádek je nejlepší duch v cirkuse. když každý udělá svoje, můžeme všichni vespolek klidně spát. Ale někdy je to, jako bys vjel do manéže zadkem, a to ten zatracenej Vendelín nějak cejtí. Kdybys ho teda viděl v noci, jak se štrachá z kavalce, nelenuj a koukni se za ním. Možná, že bude mít jenom břinkavku,ale možná že nám všem půjde o kejhák', povídal Berwitz. A vono to tak je, člověče Antone. Co jsem s tím dědkem pohromadě, břinkavku ještě neměl, spí jako dudek, i kdyby hromy tloukly nalevo i napravo, ale když vyleze, dycky to něco znamená..."
Toho dne, když se mělo poprvé spát v maringotkách, nehnali se muzikanti tak divoce ke stájím. Kdaždý věděl, že má teď večeři i kutě na třicet krolů a ne až někde na druhém konci Hamburkku, tož to šlo všecko klidněji. Při úklidu koní mrkl Karas do ohrádky poníků a viděl, že jsou tam jen tři. Dovtípil se, že Vašek venku znovu jezdí. Pro jistotu se zeptal Hanse.
"Ju", kývl Hans a obličej se mu rozzářil. "Vašku je na Mary. Moc hodný kluk, statečný, a bude dobrý jezdec".
Když bylo po raportu, vyšel Karas ven a spatřil pár lidí, seskupených kolem venkovské manéže. Dívali se na cosi s velkým zájmem a volali:
"Vašku, drž se!"
Karas popošel a spatřil Hanse, jak stojí uprostřed kruhu s bičem v ruce a žene strakatého poníka v plném klusu kolem. Na bandurku seděl Vašek, ale uzda byla připjata k sedlu a Vašek měl obě ruce založeny za zády. Na koni se mohl držet jen nohama a přitom se musel pěkně v rytmu nadnášet. Nebylo to asi lehké, neboť měl čelo přimračeno a zuby stisknuty; tátu vůbec neviděl.
"Bravo, Vašku!" křikl teď Hans a zavlolal na Mary, která zvolnila krok a zastavila se, "pro dnešek je toho dost".
Hoch seskočil, ale hekl. Bolelo ho celé tělo. Přesto pokročil ke koni, poplácal si jej, rozvázal uzdu a vedl Mary ke stáji. Přitom zahlédl otce.