"Nemohli bychom to nechat na večír? Pít pivo před samým obědem..."
"Nepovídej, nepovídej. Bodejť bys nešel na pivo - dyť jsi Čech".
Tak přišel Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, v podjaří roku 1862 k cirkusu. Odpoledne tam stanl, všecek užaslý, i jeho sedmiletý Vašek.
III
Humbertové bývali slavná italská rodina jarmarečníků. Původně, pokud je známo, byli provazolezci a skákači. Jeden z nich, Carlo Humberto, spadl jedno v Arrose, když pod ním povolio špatně uvázané lano. Přerazil si nohy, že již nemohl bezpečně na provaz; chodit mohl, ale ztratil cit v palci a pružnost v chodidlech a bez těch dvou vlastností se nelze na šňůru odvážit. Koupil si tedy medvěda a opičku a vycvičil si psa a s těmi doprovázel produkci své rodiny. Na jarmarku v Lyoně se setkal s Luisou Bolierovou, jejíž rodiče mli zvěřinec. Byla to ubohá průchodní bouda s půltuctem opic, dvěma hyenami, páchnoucí liškoua opelichaným lvem, který byl mrzutý, protože ho bolely zuby. Carlo Humberto nebyl spokojen mezi svými, sourozenci mu vyčítali, že nepotřebují k svému úspěchu jeho medvěda s opicí. Luisa Bolierová byla nešťastná, protože otec Bolier mohutně pil a zvířata hladověla. Rodinu živila vlastně matka jako vykladačka karet. Carlo Humberto si tedy vzal Louisu Bolierovou, která mu věnem přinesla menažerii; zeť však navzájem musel ze svých úspor vyplatit její rodiče tím, že jim koupil malou boudu, ve které by mohla madame Bolier vystupovat jako věštkyně a jasnovidka. Zprvu jezdily obě domácnosti společně, ale nedělalo to dobrotu; když měl papá bolier v hlavě, popletl si někdy vyvolávání a vykřikoval před boudou své manželky, že jest tam k spatření nejhroznější ze všech šelem; a někdy ze starého zvyku vylezl na podium před menažerií a zval pány a dámy, aby vstoupili a zvěděli svou budoucnost. Byly z toho nepořádky a Humberto raději znovu sáhl do sáčku a koupil tchyni malou korbu s plachtou a vychrtlou herčičku a sám se svými dvěma vozy s klecemi a se zeleným obytným vozem obrátil do Italie.
V Grenoblu se setkal s vysloužilým felčarem, který se mu nabídl, že vytrhne lvovi tři nemocné zuby. Zvíře pak okřálo, že bylo možno ve větší kleci provést s ním několik primitivních kousků dresury, které si starý Hasan pamatoval ještě z mládí a které dělal více méně proto, aby pak už měl svůj svatý klid. Předtím v Marseilli získal Humberto v přístavu krajtu tygrovitou. Cestou do Alp cvičil selské koníky, kteří tahali jeho majetek, a po vsích posbíral pět voříšků, které učil chodit po zadních nohách a dělat kotrmelce. S tím vším, i se svým starým tančícím a zápasícím medvědem a s opičkou Fiamettou mohl v Turině zahájit znamenitý Národní cirkus Humberto, kde singora Humbertová vystupovala jako anglická krasojezdkyně a indická hadí tanečnice a signor Humberto zápasil se lvem a s medvědem a dva jejich pomocníci dělali šašky a převáděli psy s opicí. Za pár let měl Carlo Humberto šest ušlechtilých koní k produkci a čtyři tažné, ve zvěřinci párek mladých lvů, krokodila a dvanáct klecí s různou havětí a v obytném voze dcerušku Antoinettu, která půvabně tančila na hřbetech koní a skákala skrze zalepené obruče. V Münsteru se k nim přidal mladý Bernhard Berwitz ze saské komediantské rodiny. Vystupoval jako žonglér a vrhač nožů, ale vedle toho si přivedl skupinu scivčeného osla, koza a prasete, které spolil s tradičními psy Humbertovými ve velké komické číslo. Po několika letech si vzal Bernhard Berwitz Antoinettu Humbertovnu a začal s německou houževnatostí zvětšovat rodinný podnik. Když se jim po letech narodil syn Petr, měli již pěkný kruhový stan s devítimetrovou manéží, čtyřiadvacet koní, tři lvy, dva tygry a zvěřinec, na který se chodily dívat školské výpravy. Petr Berwitz vyrůstal ve voze svého italského dědečka a francouzské babičky, po tátovi měl obratnost, odvahu a houževnatost, od nich však přejímal zálibu ve všeliké okázalosti. Starý Humberto byl slavný vyvolavač, kteřý v šesti řečech dovedl improvisovat fantastické kaskády ohromující výmluvnosti, a všecko, co podnikal, zaplňoval oslňující pathetikou. Miloval krásná, zvučná, malebná slova, miloval vznešené, hrdinské i vorné postoje a uhlazená gesta, miloval třpyt a lesk nádherných kostymů. Jeho žena měla podivuhodný talent, jak ze všelijakých strakamakatých zbytků látek, které za babku kupovla ve skladech velkých měst, ušíti překvapující úbory pro všechny členy cirkusu, že se objevovali davům jako hrdinové a hrdinky z Tisíce a jedné noci. Carlo Humberto, který pro svůj úraz nebyl voják, ctil nesmírně uniformy, a kde se dalo, kupoval u vetešníků nebo z pozůstalostí staré barvité vojenské kabátce, čáky a helmy, pokud se třpytily zlatem, stříbrem nebo mosazí. V jeho cirkuse bylo všecko nevšední. Neměl-li dost peněz na jednotnou livrej štolbů a koňáků, objevovali se tito jeho lidé v nevídaných uniformách jako sbor nejexotičtějších vojenských atašé. A jeho koně dostávali během doby stále dokonalejší, stále krásnější postroje z napouštěných kůží, lesknoucí se tpytnými kovovými zdobami a vrcholící se obrovitými chocholy z pštrosích per nebo barevných žíní.
To všechno měl Petr Berwitz od dětství na očích, slýchaje zároveň proudy obdivných řečí dědových, který sám se opájel pohledem na nádheru, kterou vlastníma rukama vytvořil. Carlo Humberto si ze všeho nejvíce zamiloval koně, protože cvičení s nimi bylo nejpanštější a nejvznešenější. Ta láska přešla od malička na vnuka, jemuž již v šesti letech pořídili malého pony, aby se účastnil parádních karavan, když Cirkus Humberto vjížděl do nového města. Petřík prožíval tři čtvrtiny svého mládí ve stájích a mezi koni; nejlepší krasojeezdci, které otec získal, učili ho všem jezdeckým kouskům, nejzkušenější cvičitelé koní ho zasvěcovali do svých tajemství.
Bylo mu patnáct let, když jejich krasojezdkyně, slečna Arabella, měla nehodu při skoku přes objekt, jak se říká těm barevným pruhům látek, které se hvězdicovitě rozepnou nad manéží, aby jezdkyně je přeskakovala. Slečna Arabella při doskoku na nakloněné panneau sklouzla, spadla a vymkla si nohu. Otec Berwitz prohlásil, že program nemůže být bez krasojezdkyně; a protože jiné v tu chvíli nebylo, oblékli nazítří Petříka do trikotu a gázových sukýnek, sešněrovali ho v pase, nalíčili a hoch jezdil, tančil a skákal tři neděle jako Mademoiselle Arabella za hřímavých potlesků a se stále se zvětšujícím úspěchem. Dopalovalo ho zprvu, že musel přijíždět a dosedat po žensku, ne rozkročmo, ale pak si našel svou soukromou zábavu v tom, že se snažil dokonale napodobit všechny ženské pózy. Děda Humberto funěl a prskal rozkoší za zelenou gardinou v bráně, když viděl Petříka, jak se dává se vzpřímenou tajlí vyzvednout do štolby na koně. Kluk se potom zakousl do produkce tak, že jim k úžasu obecenstva přeskočil poslední objekt saltem. Po prvé, když to bez ohlášení provedl, byl by málem spadl, protože si v chlapecké horkokrevnosti nerozvážil, že dopadne o vteřinu později. Panneau mu také skutečně proběhlo pod nohama, ale hoch byl dost obratný, že se měkkými střevíci udržel na širokém zadku grošovatého hřebce. Dostal za svou odvážnost od táty záhlavec, ale ještě než sňal paruku, takže to nebylo tak zlé; že však byl jeho nápad úspěšný, viděl hned vzápětí, když otec nařídil na ráno zvláštní zkoušku, aby se vyzkoumalo, jak třeba zpomalit běh koně, aby hoch doskočil na panneau. Slečna Arabella zatím zuřila a utíkala jim z postele, al všechna její žárlivost a řevnivost nepřekonala bolest v levé noze. Musila se na čas smířit se svou podvrženou sokyní. Za tři týdny se chlapec tak zdokonalil ve skocích a prováděl je s takovou bravurou, že skákal saltem přes osm objektů po sobě. Starý Humberto zářil a při obědě tloukl pěstí do stolu a přesvědčoval zetě, že je tu definitivně objeveno nové číslo. Uznávali to všichni, a když pak v Ulmu slečna Arabella znovu nasedla na svého grošáka, nemohla zabránit tomu, aby v druhé půli programu nevystoupila Miss Satanella, která bravurou skoků daleko zastínila její tradiční vystoupení.