Víc však ještě než po velkém stanu toužil starý Humberto při předvádění šelem po "kulaté práci", jak říkali cirkusovému uspořádání na rozdíl od jednostranné produkce divadelní, za jediné umění, které je opravdu ve styku s obecenstvem. Dresura ve zvěřincové kleci ho mrzela, tam bylo všecko obráceno jen k mříži a tři strany obzoru byly mrtvé a hluché. Proto jak se Cirkus Humberto trochu vzmohl, pořídil si převoznou klec, skutečnou klec, celou ze železného mřížoví, namontovanou na nízkých kolech, do níž vehnal ve zvěřinci šelmy určené k vystoupení a kterou pak ve čtyřspřeží slavnostně přitáhl do manéže. Klec byla tři metry na tři metry, stačila tedy s nouzí na dvě zvířata, ale Carlo Humberto bylblažen, když mohl v ní, jak to tehdy bylo krotitelskou módou, honit zvíře z kouta do kouta, práskat bičem, vystřílet spoustu slepých patron, donutit vyděšenou šelmu, že řvala a cenila uby, a nakonec ji přimět, aby si lehla s hlavou na prackách, a on, dompteur signor Carlo, postavil pravou nohu theatrálně na její hřívu za potlesku, který se k němu snášel ze všech stran.
Jednou zastihly velikonoce Cirkus Humberto v severním Lombardsku. Na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu nemohlo se italskému národu hrát. Ty dny byly určeny pro větší správky a pro opravy stanů, vozů i nářadí, nad čímž vždy dohlížel děla Humberto s babičkou Luisou. Tenkrát prohlásili Bernhardu Berwithovi, aby dozor na opravy převzal sám. Ukázali mu, kde co vadného měli v merku, a odjeli. Při stlaní objevila Antoinette Berwitzová, že tatínek vzal s sebou krabici od doutníků, kterou si vždycky na noc dával pod polštář. Byla to škatule, ovázaná mnoha motouzy, kterou mu na smrtelné posteli odevzdala matka Bolierová. Krabice byla skoro plná zlatých lousdorů, které jasnovidka dovedla poschovávat před svým opilým krotitelem. Antoinette věděla, že tatínek už dávno tu krabici doplnil. Otevřel ji jen několikrát za žiot, když stihla cirkus těžká pohroma nebo když se vyskytla neobyčejně výhodná koupě drahého zvířete. Pak však zase škudlil a schráněl, dokud krabice Habanos nebyla zase plná. Berwitzovi tedy věděli, že se něco velkého s dědou děje. Na Bílou sobotu se vrátil s babičkou jakoby nic. Teprve při božíhodovém obědě se zatvářil slavnostně a při sklence červeného vína jim zvučnou italštinou s mnoha dvornými přízdobami oznámil, že se toho roku dožívá sedmdesáti let, že se cítí sice zdráv a svěží a ůže, jak celý svět ví a uznává, kdykoli převést svou produkci v plné síle, ale že boží moudrost doporučuje, aby lidé nepřepínali zbytečně strunu života; a že se proto po příkladu všech svých předků, kejklířů a provozovatelů slavného rodu Humbertova, rozhodl uchýlit se na zasloužený odpočinek, k čemuž si právě s mama Louise zakoupil v Horním Savojsku příjemný domek, obrostlý révou, se zahrádkou a dvorkem, kde hodlají v bázni boží civičit pro Cirkus Humberto psy, kočky, opice, papoušky a jinou drobnou havěť. A protože zásluhy, kterých si jako zakladatel podniku dobyl, nelze pominouti mlčením a protože k železnému zákonu všech lidí na kolech patří povinnost všecko, co dělají, dobře prodat, žádá a jako senioršéf zároveň nařizuje, aby se v každém městě, v kterém do jeho odchodu budou působit, uspořádalo vždy jedno představení v gala na rozloučenou se signorem Carlem Humbertem, prvním a největším krotitelem dravé zvěře, slavným umělcem na provaze, obdivovaným cvičitelem koní a velezasloužilým zakladatelem tohoto Cirkusu Humberto, jenž si dobyl slávy a přízně všech korunovaných hlav Evropy. Děda Humberto se dostal při svém proslovu do nejlepšího svého vyvolavačského ohně, že mu rodina bezděky zatleskala.
Toho roku se pak stala v rodinné kronice ještě jedna znamenitá věc. Společnost byla v Antverpách, když za nimi přijel z Bruselu starší ctihodný pán s licousy, provázený dvěma slečnami. Dal se uvésti do direktorského vozu, kde požádal pana Berwitze staršího, aby Cirkus Humberto uspořádal v Bruselu dobročinné představení, při němž by vedle umělců a umělkyň vystoupili také pánové a dámy z nejlepší bruselské společnosti. Pán s licousy byl královský podkomoří hrabě d'Ascensons-Létardais, jedna z dam byla jeho dcera Marie Anna, druhá její přítelkyně Anežka Steenhouwerová, dcera vládního komisaře v Turnhoutu. Podkomoří zaručoval řediteli normální příjem vyprodaného domu, přítomnost krále a jeho rodiny s celým dvorem, a bude-li Jeho Veličenstvo uspokojeno, zajisté také nějaký řád. Bernhard Berwitz přijal ovšem tuto skvělou nabídku a od příštího dne začala již komtesa Marie Anna i její přítelkyně docházet dopoledne do koníren i do hlavního stanu a zkoušely se ve skocích a v jízdě na nejlepších hřebcích humbertovských. Později přibylo ještě několik mladých dam a pánů, kteří měli jezdit čtverylku. Celému tomu šlechticko-měšťanskému kroužku byl přidělen Petr Berwitz jako vrchní štolba i učitel. Po deset dnech opustil Cirkus Humberto Antverpy a odjel do Bruselu, kde měl již připravenou velikou reklamu. zahajovací představení ve prospěch královského sirotčince mělo obrovský úspěch, hrabě d'Ascensons-Létardais vystoupil v něm jako znamenitý střelec, nějaký mladý markýz dokonce jako clown a slečna Anežka Steenhouwerová vynikla nejen jako jezdkyně, nýbrž předvedla nejkrásnější volnou skupinu šesti bílých lipicánů. Jeho Veličenstvo bylo nadšeno, Bernhard Berwitz dostal řád velice vysoký, s palmetami a s titulem královského dvorního štolby, děda Humberto zlaté hodinky a Petr Berwitz zlatý prsten s brilianty. Mimo to se Petr stal osobním přítelem mnoha mladých šlechticů a šlechtičen.
Cirkus Humberto zůstal v Bruselu pět neděl. Před koncem té šťastné doby v království, jež se vynořilo z operní arie, přišel Petr Berwitz za maminkou, když ve voze strouhala brambory, a s mnohými rozpaky se jí vynal, že on a Anežka Steenhouwerová se milují a že se chtějí vzít a že komtesa Marie Anna to nadšeně schvaluje a slibuje jim všechnu přímluvu u rodičů Anežčiných. To byla věc, kterou maminka nemohla vyřídit sama. Šla na to oklikou přes dědu Humberta. Škrabal se za uchem, mluvil cosi o morganickém sňatku umělce s měšťanskou dcerkou, ale připouštěl, že ta holka vedla licipány znamenitě a při skocích že seděla v sedle jako přibitá.