"Inu, při Panence Marii a svatém Ježíškovi", dodal pak, zbožně se křižuje, "všelicos na světě je možné, i to, že by se holka z rodiny mohla dodat svobodnému umění. Vládní komisař není nijak větší tutul než dvorní štolba Jeho veličenstva krále všech Belgů. Jen by se doporučovalo pozeptat se její rodiny, jak ji míní vybavit. Já jsem na medvěda a opici vyženil celý zvěřinec".
Po tomto dobrém zdání dědově nemohl už Berwitz otec klást žádné velké překážky. Vyžádal si den na rozmyšlenou, ale to bylo jen proto, aby si ještě jednou prohlédl synovu nevěstu, když dopoledne jezdila v manéži na hřebci Pomponovi. Shledal, že děvče je štíhlé, vysokch nohou a ohebných kloubů, že pěkně nese páteř a hlavu, že má velitelský chod a že drží koně pevnou rukou. Pak už jen objal Petříka a přál mu dobré pořízení v Turnohoutu. Tam byly svatební námluvy těžší, s křikem a slzami, ale po intervenci hraběcí rodiny ascensonské se to skončilo tichou resignací rodičů a blaženým vítězstvím dcery jedináčka. Poslední potíže byly ještě při skládání svatební smlouvy; způsobeny byly tím, že signore Carlo Humberto neuměl číst ani psát.
Tak se odchodem dědy Humberta do savojského ústraní posunula zároveň ostatní kolečka: otec Berwitz se stal šéfem seniorem a Petr převzal rozhodování o firmě. To už přestal jezdit divoké jízdy se salty jako Signore Pietro. Otec si ponechal vystupování se šelmami a Petr podědil koně. Pod jménem Minsieur Alfred předváděl velké skupiny nádherných hřebců a jeho žena vynikla jako Madame Sylvia ve vysoké škole na onom vraném Pomponovi, na němž si před tchánem vyjezdila své štěstí. ku podivu se ukázalo, že Petr svou volbou nikterak nchybil. Mladá ředitelka si přinesla z domova znamenité vychování. Několika maličkostmi u stolu udělala z prostého oběda hostinu a zvláště děda Humberto si před svým odchodem liboval, že "ta holka zavedla konečně způsoby, jaké se sluší osobám, k nimž chodí krlové na návštěvu". Mimo to byla Anežka velmi hospodárná. Několik generací úřednických kariér měla v krvi a z toho umění, jak počítati s málem a jak z mála udělat mnoho. Necouvla před žádnou prací, která ji čekala, ráno byla první na nohou, aby ostatním uvařila snídani, večer po představení sedala s jehlou v ruce a spravovala garderobu nebo šila novou. A do třetice všech potřebných ctností milovala zvířata. Nedovedla projít stájí nebo podél klecí, aby se nepomazlila se vším tvorstvem kolem a nedala každému nějaký pamlsek. Šla-li do města nakupovat, měla vždy o tašku více, aby do ní z kapesného, které jí posílali rodiče, nakoupila mrkve, tuřínu, jablek, oříšků, žemlí, cukru a odřezků masa. Zanedlouho byl každý její návrat z trhu provázen velkým křikem, jekem, dupotem a pobíháním za mřížemi menažerie i veselým ržáním v konírnách. Z opičince trčeo padesátero chlupatých praciček, které růžovým vějířkem lysých prstů žebronily o dárek. Mývalové, lišky, vlk, jezevec, medvědi stáli u mříže nebo sítě na zadních nohou, lvi a tygři se tlačili k železným tyčím, aby ji zdaleka mohli zahlédnout, papouškové se čepýřili a křičeli svou vlastní chválu, vlnité ovce byly sraženy v popředí kotce, cvičené husy kejhaly a starý kozel Modrovous, kterému děda Humberto barvil dlouhé vousy krásnou azurovou barvou, div nevyrazil branku své ohrádky. Modrovous se čtyřmi bílými kozami vlastně nic neuměl a vystupoval v cirkuse jen v někdy pantomimích, když znázorňovali útěk sedláků před cizím vojskem. Pak se hnal divokým úprkem za letícím hejnem hus a za jásotu dětí přeskakoval nejkrkolomnější překážky. Bylo to málo, co za své neutišitelné žroutství poskytoval, jinak působil jen samé neplechy, ale vozili ho světem, protože se věřilo, že kozy zahánějí od zvěřinců nákazy. Cirkus je pln všelijakých pověr a humbertovští lidé nemálo oceňovali, že se nová principálka od první chvíle všemu přizpůsobila. Krátce po svatbě ji zachytila babička Humbertová za ruku, když chtěla položit spravený kostym na postel.
"Nom de Dieu, ma chère", vykřikla stará jarmarečnice, "jen to en, jen to ne. Kostym přes postel - půl roku bez vystoupení!"
Anežka zvedla obočí, pokývala hlavou a od té doby vždycky hned kostym zavěšovala. Bylo jí jasno, že je ve světě, který má své zvláštní, ale pevné řády.
Všecko tedy slibovalo nejblaženější budoucnost, kdyby cirkus nebyl věčná hra se smrtí. Začalo to tím, že tygřice Miuma měla mít mladé, ale v tom choulostivém čase se nachladila a přes všechnu péči pěstitelů zašla. Tygr Paša osaměl a zřejmě se trudil. Anežka byla jediná, která docházela k jeho kleci s mazlivým voláním a s něžnými slovíčky. Mužští mysleli, že šelmy nelze zvládnut jinak než úděsem a zastrašováním. Paša byl pln nedůvěry k lidem a dost dlouho to trvalo, než si zvykl na štíhlou ženskou postavu, která přinášela kousky masa i mimo čas krmení a nikdy mu neublížila. Pak už ji netrpělivě čekal, a jak se objevila, třel ucho a krk a pak celý bok o mříž, vydávaje tiché kňourání, kterým prosil o pomazlení. anežka vztáhla ruku a škrabala jej lehce, pak vydatněji v naježené srsti. Sklopil uši a byl by zřejmě vydržel tuto líbeznou hru celé hodiny. Když osiřel, stupňovala se jeho náklonnost k Anežce přímo v lásku. Nezajímal e o nic jiného než o ni, přicházela-li skákal za mřížemi jako divý, odcházela-li, kňučel lítostí a dal se pak do neúkojného pobíhavého přešlapování podél mříže. Byl to opravdu krásný bengálský tygr v plné síle čtyřletého samce. Anežka stále naléhala na tchána, aby k němu zase opatřil tygřici. Než se nějaká našla, pokoušel se starý Beršitz zabaviti Pašu tím, že by ho vycvičil k společnému vystopení se lvem Sultánem. Dalo to dost práce, než se obě zvířata v přitažených klecích natolik sblížila, že se mohl odvážit vpustit je do společné klece bez rvačky. Když se to podařilo, začal Beritz s dresurou. Po prvních kouscích chtěl je naučit, aby usedli k závěru na vysoké podstavce, mezi nimiž by se krotitel obecenstvu uklonil. Bylo to k jaru, cirkus tehdy zrovna zabočil do Švýcar. Když byly v Churu, přišly najednou teplé větry, s temen Alp válo podjaří všelijakými vůněmi.
"Paša je nějaký neklidný", řekla jednoho večera Anežka tchánovi, "dejte si, tatínku, na něho pozor. Dnes po mně sekl prackou. Jde na něho jaro".
"Paša je prevít", odpověděl tchán. "Mám vždy při sobě pár pistolí. Ale ty k němu chodíš jen tak, ty mu nevěř".
Ráno se opakovalo v cirkusové kleci cvičení s podstavci. Paša se dlouho vzpíral skočit nahoru. Konečně ho Berwitz k tomu přiměl a Paša se tam usadil se zlým zeleným leskem v očích, supě a prskaje. Sultán zatím pobíhal v protějším koutě mříže. Nyní došlo na jeho apel. Bič zapráskal. "Sultán - hop!" Sultán zarejdil zadkem až do kouta, pak se přikrčil a velkým skokem těžce dopadl na podstvec. Skok byl příliš prudk, podstavec se převrhl a lev na odskoku vrazil do podstavce Pašova. Paša sklopil uši, zafuněl a přikrčil se. A tu udělal Bernhard Berwitz osudnou chybu, že chtěl rychle zvednout padlý podstavec. Jak se sehnul, Paša skočil. Prackami mu dopadl na pravou paži, kterou drápy rozdrásal. Jeho strašné tesáky se zahryzly Berwitzovi do stehna. Krmič, který stál u lece s vidlicí, spusitl křik a běžel na druhou stranu klece, aby Pašu odehnal. Nemohl ho však zasáhnout, protože vyděšený Sultán běhal podle mříží a Paša vlekl svou oběť do středu klece. Anežka v tu dobu poklízela ve voze, když zaslechla křik lidí a řvaní lva. Vyrazila ihned skokem přes schůdky a pádila do stanu. Jak rozhrnula oponu, viděla, co se stalo. Velitelsky vykřikla: "Pašo!" Tygr na její zavolání zvedl hlavu.