Doktor rozhodil ruce a pokračovaclass="underline"
„Vaše zrůdnost je právě taková nemoc jako jakákoliv nemoc jiná. A proto jako lékař nemám právo odmítnout vám lékařskou pomoc.“ Poslední větu řekl obzvlášť hlasitě a zřetelně. „Jde o velmi složitý konflikt a nejlepším východiskem z něho může být jedině to, že se dobrovolně vzdáte svého úmyslu. Proto vás mohu jen prosit, snažně prosit, abyste se svého záměru zřekl. Ještě jednou si všechno dobře rozmyslete. Den dva ještě počkáme. A jestliže dospějete k rozhodnutí..“
„Mé rozhodnutí je pevné!“ zvolal Presto. „A dva dny na něm nic nezmění.“
Zorn vzdychl a ještě jednou rozhodil ruce.
„Co dělat? Tím berete celou odpovědnost sám na sebe.“ A nyní se Tonia vyptával již tónem lékaře: „Na co si stěžujete, mister Presto?“
„Na osud.“
Zorn nasadil chápavý výraz a mlčky soucitně přikývclass="underline"
„Pro nás, moderní lidi, je osud jenom kausální zákon. Proto už osud nevzýváme, ale sami si jej podrobujeme podle svého… Jste dnes můj poslední pacient! Pohlédl na hodinky a dodaclass="underline" Končím návštěvní hodiny. Můžeme si vyjít do parku a popovídat si.“
Vše je v pohybu.
Vydali se po cestičce vysypané žlutým pískem do odlehlé části parku.
„Vy si tedy stěžujete na osud?“ opakoval Zorn.
„Ano,“ odpověděl vášnivě Presto. „Proč se jeden člověk rodí jako krasavec a druhý jako mrzák? A toto mrzáctví leží na něm jako prokletí, jako Kainovo znamení, a nedá se změnit, nepočítáme-li poznenáhlé změny, které s sebou přináší dospívání od dětských let do stáří.“
Zorn zavrtěl hlavou:
„Nemáte pravdu. Naprosto nemáte pravdu! Nejen naše tvář, ale celý tvar našeho těla není vůbec stálý, nehybný. Vše je v pohybu, vše plyne jako řeka. Naše tělo neustále vyhořívá, vyprchává a na místě starého těla vzniká tělo nové. Za okamžik už nejste tím člověkem, jakým jste byl před chvílí, a přibližně za sedm let nezůstane ve vašem těle jediný atom z těch, které je tvoří dnes.“
„Ale přes to všechno se dnešní já jako vejce vejci podobá včerejšímu,“ povzdychl si Presto.
Zorn se usmál. Ale nebyl to úsměv urážlivý. Doktor se smál jeho slovům a ne gestům, kterými je provázel.
„Ano, je to jakási iluze o stálostí forem. Ale ta iluze vzniká proto, že formy těla se obnovují podle téhož vzoru jako tělo bývalé, které zmizelo, shořelo při výměně látek. A tvary těla se vytvářejí stejně jenom proto, že orgány vnitřní sekrece řídí pomocí hormonů jejich výstavbu podle vytčeného plánu.“
„Ale cožpak to nesvědčí o stálosti forem?“
„Rozhodně ne! Socha odlitá z bronzu se nemění, dokud ji nepoškodí čas. Má stálé formy. Ale s formami našeho těla je to zcela jiné. Stačí, aby jediná žláza s vnitřní sekrecí začala pracovat s malou odchylkou od určeného plánu, a formy našeho těla se začnou měnit. Prosím, podívejte se laskavě na tyto pacienty.“
Proti nim po cestě přicházel veliký člověk. Proporce jeho těla byly nepravidelné. Měl neobyčejně dlouhé nohy a ruce, krátký trup a maličkou hlavu. Přes svůj veliký vzrůst měl ve tváři čistě dětský výraz. Když zahlédl doktora Zorna, začal si upravovat šaty, přesně tak jako to dělají malí chlapci, kteří se bojí, že je dospělí pokárají.
Obr se doktorovi poklonil a přešel.
„Viděl jste toho velikána? Normální vzrůst Evropana kolísá mezi sto šedesáti dvěma centimetry u Italů a sto sedmdesáti sedmi u Norů. A tenhle obr měří dvě stě třináct centimetrů. A je mu teprve sedmnáct let. Do deseti let rostl jako docela normální dítě a potom náhle začal nezadržitelně hnát do výšky. Proč? Proto, že se přední část mozkového podvěsku — hypofysa — začala rozvíjet příliš rychle, neboli, jak říkáme my lékaři, došlo k tomu následkem hyperfunkce, to znamená zvýšené činnosti přední části hypofysy. Nebo tady ta trpaslice — podívejte se vpravo. Je jí sedmatřicet let a měří všeho všudy devadesát sedm centimetrů. K zastavení růstu došlo proto, že byla oslabena činnost štítné žlázy.“
„Ano, ale všechny tyto změny nastaly v dětském věku.“
„U dospělých je to samozřejmě složitější. Ale věda umí překonat všechny překážky… Zajdeme si tamhle k tomu domku pod svahem. Možná, že se nám podaří zahlédnout miss Vedetovou.“
Před verandou seděla žena, opřená o opěradlo velkého křesla.
„Dobrý večer, miss Vedetová,“ pozdravil ji usměvavě Zorn.
Žena se nepohnula a odpověděla Zornovi na pozdrav jen lehkým kývnutím.
Při pohledu na ni se Presto zachvěl. Seděla tu jakási příšera s protáhlým obličejem, s ostře vystupující bradou a zátylkem, s tlustým nosem a ústy. Měla nestvůrně velké ruce a nohy.
„Jak je ohavná!“ pronesl tiše Presto, když nemocnou minuli.
„Ano, je to zrůda,“ odpověděl doktor. „A jestlipak mi budete věřit, že právě tato žena byla donedávna vyhlášenou krasavicí a dokonce před dvěma léty vyhrála v Chicagu soutěž krásy? A věřte mi, byla to opravdu neobyčejně krásná žena. Mám její fotografii z doby, než onemocněla. Ukáži vám ji.“
„A co ji tak zohavilo?“
„Bez zjevných příčin se jí začaly rozrůstat kosti na obličeji, hlavně na bradě, konečky prstů na rukou i na nohou a zároveň žebra a obratlové trny. Nemoc se projevovala celkovou slabostí. Akromegalie — tak se nazývá ona nemoc, a způsobuje ji chorobné zvětšení, lépe řečeno otok přední části hypofysy. Kdyby se jí to bylo stalo v dětství, byla by z ní vyrostla obryně, ale ve dvaceti letech to vedlo k takovému znetvoření. Mimochodem řečeno, mohl bych uměle vytvořit obra i z dospělého člověka.“
„Je to beznadějný případ?“
„Naprosto ne. Jakmile se nám podaří obnovit normální funkci mozkového podvěsku, formy jejího těla se změní samy sebou.“
„Chcete tím říci, že její kosti se opět zmenší a že se bude podobat zase sama sobě?“
Zorn přikývl.
„Vypadá to jako kouzlo, že? A vy byste chtěl mluvit o nezměnitelnosti forem lidského těla. Není nic nezměnitelného. Všechno je v pohybu, všechno se mění.“
Hormony a hypofysy
Druhou noc strávil Presto téměř stejně špatně jako první. Dlouho nemohl usnout. Seděl v hlubokém safiánovém křesle a urovnával si v myšlenkách vzrušující dojmy dne. Okouzlující žena, změněná zlou chorobou v jakousi děsivou čarodějnici, trpaslíci, obři — a uprostřed všech těchto zrůd a příšer doktor Zorn jako kouzelník, který se chystá zrušit zlé čáry a vrátit všem zrůdám normální zdravou lidskou tvář.
Na Tonia padala dřímota a zdálo se mu, že čarodějnice s ohromnou bradou vstává ze svého křesla, jde k němu, vztahuje své nestvůrně velké ruce a říká: