“MiIuji tě, Tonio. Můj ženich mě opustil. Ale ty se mi líbíš víc než on. My oba jsme zrůdy. Jsme si rovni. A zplodíme zrůdy, jaké ještě svět nikdy nepoznal… Budou tak směšné, že se všichni lidé zalknou smíchem. A potom bude země patřit našim potomkům. Nikdo se jim už nebude smát, protože všichni lidé budou jen příšerné zrůdy. A zrůdnost bude prohlášena za krásu. A největší mrzák bude prohlášen za největšího krasavce…“
Tonio se probudil a na celém těle mu vyrazily kapky ledového potu.
Jaký ohavný sen… pomyslel si. A náhle se rychle posadil na posteli a chytil se za hlavu. Ohromila ho jedna myšlenka: Prchl jsem ve snu před ohavnou miss Vedetovou. Ale jsem snad já lepší než ona? Ano, Hedda Lux měla pravdu, měla stokrát pravdu, když mě odmítla. Jak jsem k ní byl nespravedlivě krutý při našem posledním setkání… Což jestli ji můj smích skutečně zahubil? Opustil jsem ji v bezvědomí. Možná, že má slabé srdce…
Vyskočil z postele a začal přecházet po místnosti.
Musím poslat Hofmanovi telegram a vyptat se ho na ní. Jenomže Hofman už zřejmě odjel… Jestliže jsem ji skutečně svým smíchem zabil, dojde k procesu, zavřou mne, obžalují mě patrně z vraždy a popraví. A zemřu jako zrůda… Ne! Jestliže Hedda zemřela, nedá se to už napravit. Kromě Hofmana nikdo neví, kam jsem odjel. Nejprve se musím vyléčit a potom se už uvidí… Jak mám ale pocuchané nervy! Musím se vzpamatovat! Přinutil se ulehnout, ale až do rána ani oka nezamhouřil.
Ohavnost je ta nejtěžší nemoc, opakoval blouznivě. Usnul teprve, když se první jitřní paprsky dotkly vrcholků stromů. A v polospánku stále opakoval neznámá, nepochopitelná slova, která zněla jako zaklínání: Hypofysa… Hormon… Akromegalie… Hyperfunkce..
„Ne, z toho by se mohl člověk opravdu zbláznit,“ řekl si, když se v jedenáct hodin dopoledne probudil. „Musím naprosto přesně vědět, co to jsou ty hormony a hypofysy a znát celou jejich mechaniku, pak se vše osvětlí a v hlavě budu mít zase pořádek.“
Když se umyl, přistoupil k velkému zrcadlu v koupelně a pozorně si prohlížel svou tvář. Nebyl nadarmo filmovým hercem. Znal každý milimetr svého ošklivého a směšného obličeje.
„Ty ušatá zrůdo s chobotem místo nosu,“ oslovil svůj obraz v zrcadle. „Už brzy s tebou bude amen. Shoříš, odplyneš, vyprcháš a místo tebe… chtěl bych vědět, jak vlastně budu vypadat po skončení léčby,“ řekl Presto už docela jiným tónem.
Rychle se oblékl a vydal se za doktorem Zornem, ale ten se právě věnoval jiným pacientům, a tak se Presto vydal na procházku do parku.
Řediteli pouťové boudy by jistě při pohledu na všechny ty zrůdy zahořely oči. Mohl by z nich vytvořit nejednu společnost trpaslíků a obrů. Presto potkával muže i ženy, tlusté, že se sotva valili na sloupovitých nohách, i hubené jako kapitán Fracasse; potkával muže s ženským poprsím, viděl vousaté ženy… Byly to všechno oběti hry neznámých sil, které se skrývají v hlubinách lidského organismu.
Tady jde mrzák s ohromnou hlavou a kratičkýma nohama. Kretén. Pozorně se podíval na Tonia a náhle se idiotsky zasmál.
„Jime! Jime! Pojď sem honem! Podívej se na ten zázrak! Tonio Presto seskočil s plátna a obtěžoval se k nám. Tak pojď, pojď, máme tu zadarmo biograf!“ hulákal na jiného nemocného.
Každý, kdo chodí do kina, Presta ihned poznával. A kdo nechodí do kina? V patách „živému Prestovi“ šli kreténi i obři. To Antonia rozčilovalo. Ostře odbočil na vedlejší cestu a nečekaně se ocitl na tenisovém hřišti. Muži i ženy v bílých sportovních šatech hráli se zaujetím tenis. Byli to naprosto normální lidé. Patrně uzdravení pacienti, usoudil Presto.
Opodál stáli mrzáci. Sledovali dychtivě hráče.
Jak se později Presto dověděl, panovaly mezi mrzáky a lidmi, kteří již získali normální vzezření, zajímavé vztahy. Mrzáci se snažili přijít co nejvíce do styku s těmi, kdo již ukončili léčbu. Jejich společnost je povzbuzovala, posilovala v nich naději, že i oni budou zakrátko stejně normálními lidmi. Ale uzdraveným pacientům byla jejich přítomnost na obtíž, stranili se jich, protože jim vzhled mrzáků připomínal nedávnou minulost. Přítomnost mrzáků je rozčilovala. Některé ženy dokonce vytahovaly zrcátka, aby se přesvědčily, že se doopravdy zbavily své ohavné masky. Proto existovala v Zornově městečku vždy jakási společenská hierarchie, podobající se hierarchii společenských tříd. „Plebejci a páriové“ — mrzáci — přecházeli průběhem léčení s celou svou kastou, svým klanem do „vyšší“ třídy.
I zde si brzy Presta povšimli. Zamířil tedy až na samý konec parku. Za nevysokou zdí zaslechl dětské hlasy. Bylo tam dětské oddělení.
A zase ony dotěrné pohledy nemocných, které potkával, zase smích a přidušený šepot: „Presto! Podívejte, Presto!“
Byl tu poslední z páriů.
Vrátil se domů a do večera nikam nevycházel. Teprve když nastala tma a většina nemocných se rozešla do svých vil, vydal se Presto znovu k dotorovu domu.
V polovině cesty Zorna potkal.
„Jdu za vámi,“ řekl lékař. „Pojďte se projít. Je to zdravé před spaním. Jak jste spal včera?“
„Špatně. Myslím, že za to mohou vaše hypofysy. Chci vědět, co je to zač, jinak mi bude pořád připadat, že mě na každém kroku obklopují démoni zla, jako si to mysleli moji dávní předkové.“
„Nu což, budeme se tedy seznamovat s démony“.
„Je-li to možné, doktore, pojďme po téhle cestě.“
A Presto ukázal na krajní zapadlou cestičku, po níž téměř nikdo nechodil.
Zorn přikývl a začal svůj výklad.
„Právě jste nazval žlázy s vnitřní sekrecí démony. Nu, a tito démoni mohou být zlí i dobří. Jak je to možné? Hned vám to vysvětlím. Víte zajisté, že lidské tělo se skládá z mnoha miliard živých buněk, to znamená drobounkých uzlíčků živé hmoty. Tyto malé buňky vykonávají různé funkce podle své povahy a žijí a působí na sebe v podivuhodném a naprostém souladu. Čím více poznáváme život lidského těla, tím více nás udivuje tato harmonie jeho jednotlivých částí, tento pořádek a soulad, který vládne mezi všemi buňkami a orgány. Kdo tento pořádek řídí? To je otázka, která zajímá vědce už velmi dávno. V devatenáctém století se vědci domnívali, že všechny buňky a části organismu spojuje a sjednocuje nervová soustava a centrem že je mozek, kterému jsou všechny buňky podřízeny. Ukázalo se však, že tomu docela tak není. Mozek má mnohem skromnější, i když velmi důležité místo. Reguluje přenášení podnětů z jednoho místa těla na druhé. Tomuto přenášení se říká reflex. Ale reflexy ještě vůbec nejsou vyčerpány všechny projevy života organismu, centrální nervová soustava není soustava jediná. V organismu vládne mnohem složitější řád. Buňky produkují zvláštní chemické látky, které podněcují činnost žláz a svalů. Svaly hromadí pro buňky výživné látky a produkty látkové výměny, a žlázy vylučují zvláštní látky, kterým říkáme hormony. Tyto látky organismus většinou nevyměšuje, ale mají velkou aktivní úlohu při určování jeho forem. Výměna hormonů vnáší do celého organismu harmonii. Miliardy buněk žijí v přesně vymezené součinnosti. Některé orgány na příklad vylučují pouze hormony. Takovým orgánům říkáme žlázy s vnitřní sekrecí a jestliže řekněme jeden z těchto orgánů, z těchto žláz, pracuje příliš aktivně, začne ovládat práci organismu, množství ostatních faktorů se zmenšuje a organismus dozná značné změny: člověk nadměrně tloustne nebo hubne, v dětském věku nadměrně roste nebo naopak se jeho růst zastaví, dochází i k mnohem hlubším změnám, končícím tělesnou zrůdností. Takovým způsobem orgány s vnitřní sekrecí, nebo-li žlázy, plní úlohu jakýchsi regulátorů. A není jich málo: štítná žláza, hypofysy, nadledvinky a mnohé jiné. Mimochodem k té štítné žláze. Kde jste se narodil?“