To už nebyl Antonio Presto, jakého znal od dětských let. Antonio Presto ztratil svou dřívější tvář. A náhle se necítil ve své kůži. Jako by se jeho vědomí přestěhovalo do cizího neznámého těla. Zkoušel hýbat rukama — uviděl cosi nového, jakýsi dosti plavný, dokonce graciésní pohyb, ale nicméně pohyb cizí. Fysické pocity byly nové a neobvyklé. Každé gesto prováděl s podivuhodnou lehkostí. Údy měl ohebné, pohyblivé. Zmizela hranatost pohybů. Prestova chůze, která dříve připomínala let netopýra, se stala plavná a lehká. Všechno by bylo neobyčejně příjemné, kdyby to nebylo tak nové — tak děsivě nové.
Ale změny jako by neprobíhaly jen v Prestově organismu, ale v celém okolním světě. Dítě roste po léta, pomalu a nepozorovaně. Presto rostl rychle, „ne po dnech, ale po hodinách“, jako pohádkoví bohatýři. A jak rostl, připadalo mu, že prostory a rozměry věcí kolem něho se rychle zmenšují. Postel, která byla při jeho příjezdu téměř třikrát větší než on, se zkracovala, židle a stoly snižovaly. Když se teď chtěl posadit na židli nebo do křesla, nemusel už používat ekvilibristiky. Knihy a psací potřeby na psacím stole mohl už rozestavovat dál od sebe. Když si stoupl na špičky, sundal už bez cizí pomoci s věšáku plášť i klobouk. A jak se s tím vším dřív natrápil. Dříve musel co chvíli jako malé děcko volat někoho na pomoc, a když se snažil samostatně dosáhnout na něco, co leželo vysoko, nebo se chtěl někam výš dostat, každý se mu smál. Svět není vytvořen pro trpaslíky…
Byly to příjemné novoty. Ale největší pozornost budily v Prestovi přece jen změny vnitřní.
Někdy neodcházel celé hodiny od zrcadla. Studoval své obnovené tělo. Měl z něho radost a podivoval se čarodějné moci vědy. Ano, ted už věřil, že lidské tělo není neměnnou formou, vytvořenou jednou pro celý život, věřil, že formy se neustále mění, odplývají jako voda. Je třeba jen probudit v organismu „vnitřní síly“, budovatele živého těla — hormony.
Slova hormony, hypofysa, štítná žláza už mu teď nepřipadala jako nějaké nepochopitelné čarodějné zaříkávání.
„A přece je to všechno podivné,“ říkával při pohledu do zrcadla.
A ze zrcadla na něho hleděl hezký mladík s krásným úzkým nosem, dosti vysoký, urostlý, štíhlý.
Nové tělo bylo oblečeno do nových šatů. Presto se podíval na starý oděv, malé kostkované šaty, s krátkými, téměř dětskými kalhotami. A náhle mu tyto šaty připadly ubohé a dojemné. Jako by zde zůstaly po zemřelém chlapci — synovi nebo bratru.
„Tonio Presto zemřel. Tonio Presto už neexistuje,“ řekl tiše.
Náhle mu začalo být líto mrzáka, který poznal bídu, dětství bez lásky, život na ulici…
Vzpomněl si, jak jako chlapec opustil rodné hory a vydal se na východ za chlebem. S jeho postavou však nebylo lehké dostat stálou práci. V jednom městě dělal kamelota, v jiném chodil jako živá reklama v šaškovských šatech a nosil plakát: „Kupujte krém značky Slunce!“ Kluci se mu pošklebovali a často mu namlátili. A znovu se musel vydat na cestu. Konečně se mu v jednom městě poštěstilo dostat se do pojízdného cirkusu. Zase natáhl šaškovské šaty, jenže tady ho už netloukli. Zval diváky k návštěvě cirkusu a měl u čumilů veliký úspěch. S tímto cirkusem navštívil četná americká velkoměsta i městečka. V jednom městě v Kalifornii byly filmové ateliéry a jejich majitel dostal nápad vytvořit speciální scénář a nafilmovat cirkus. Cirkus ještě hostoval ve městě, když se nový film začal promítat. A tak Presto prvně v životě uviděl sám sebe na plátně. Neměl velkou úlohu — jako vždy jen zval návštěvníky.
Pohled na vlastní obraz na plátně Presta velmi vzrušil. Tonio Presto — tehdy ještě obyčejný Tom Johnson — rázem stoupl ve vlastních očích. Když může hrát ve filmu, v takovém filmu, v jakém hrávají jeho oblíbení hrdinové, musí přece také za něco stát! Zachvátila ho dosti rozšířená choroba — vášnivá touha stát se filmovým hercem. Mikrob této nemoci není ještě dostatečně znám: snad je to docela obyčejný slavomam, nebo touha po rychlém zbohatnutí, nebo snad podvědomé přání přemoci čas a smrt, konzervovat na filmovém pásku aspoň několik chvil života — to všechno nevíme, jisté je jen to, že jde o nemoc s neobyčejně bouřlivým průběhem.
Tonio tedy zašel za majitelem ateliérů a nabídl se mu jako filmový herec. Podnikatel se dal do náramného smíchu. Ale Tonio si nedal pokoj. Dověděl se o americkém filmovém centru Hollywoodu, rozloučil se s cirkusem a vypravil se tam. Dlouho s ním majitelé ateliérů, režiséři a kameramani nechtěli ani pořádně promluvit. Jeden nápaditý kameraman se však zamyslel a navrhl řediteli:
„A proč bychom z toho kreténa nemohli udělat druhého Jackie Coogana? Tenhle přinejmenším aspoň nevyroste.“
Ve velkém podniku nehraje několik set metrů filmu žádnou roli. A tak ředitel povolil udělat zkoušku. Presto se snažil a mával rukama jako větrný mlýn. Režisér nad ním dělal kříž: „Ale vždyť nemá nejmenší ponětí o hře!“ Ale kameraman se nevzdával.
Film měl u obecenstva úspěch, jaký ředitel a režisér vůbec neočekávali. A v Prestově osudu nastal kouzelný obrat…
Presto se snažil rozpomenout na celý svůj život. Chtěl si ověřit, zná-li nový Presto opravdu vše, co starý prožil. Nenarušilo fysické „převtělení“ jednotu vědomí? Ne, jeho paměť je normální. Nový Presto je pokračovatelem duševního dědictví Presta starého. Ale přece došlo v jeho psychice k podstatným změnám. Nový Presto je klidnější, rozvážnější. Umí se lépe ovládat, nerozčiluje se tolik, nepobíhá jako divý. A to je také velmi zvláštní. V Prestově bytosti jako by se zachovala jen tenoučká nitka, která spojuje jeho bývalé „já“ s nynějším, nitka jednoty vědomí. Kdyby se tato nitka přetrhla, starý Presto by definitivně zahynul a na jeho místě by se „narodil“ nový, sedmadvacetiletý muž. A jestliže se tato tenoučká nitka opravdu přetrhne? Potom zapomene Tonio všechno, co se s ním dělo do začátku léčení. Kým bude potom? Tonio si přejel rukou po čele, odstoupil od zrcadla a znovu do něho pohlédl.
„Ano, Tonio Presto ztratil svou tvář…“
Zločinec
Zázračné převtělení“ bylo dokončeno. Ze zrcadla nehleděl odpudivý mrzák, ale hezký, urostlý, trochu pohublý mladý muž. A nejpodivuhodnější bylo to, že v novém Prestovi s jeho bezvadně pravidelnými formami normálního člověka bylo něco, co připomínalo Presta starého, ona podobnost, kterou můžeme postřehnout ve dvou sochách, které mají zcela rozdílný tvar, ale které vytvořil jeden mistr. Doktor Zorn si prohlédl své dílo s pocitem umělce, spokojeného s vykonanou prací.
„Báječné! Přeji vám mnoho úspěchů v novém životě. Vnitřní procesy přestavby vašeho těla jsou skončeny, ale přesto takové dva týdny svůj zevnějšek dobře pozorujte. Kdybyste postřehl ve své tváři sebemenší změnu, okamžitě ke mně přijeďte.“
Presto nadšeně tiskl doktorovi ruku.
Utratil v sanatoriu téměř všechny peníze, které měl s sebou a bylo to kolem sta tisíc dolarů. Nechal si jen na cestu a poslal Sebastianovi telegram, že přijede zítra ráno.
V určenou hodinu přijelo ke vchodu do Prestovy vily najaté auto. Starý sluha vyběhl na široké schodiště, které klesalo v mírném půlkruhu k vypískované cestě, ale náhle se nechápavě zastavil. Místo svého pána uviděl jakéhosi mladého krasavce. Když si neznámý všiml sluhova údivu, rozesmál se a řekl příjemným barytonem: