„Nepoznal jsi mě, kamaráde? To jsem já, Antonio Presto. Byl jsem na léčení u jednoho doktora a ten mě změnil, trochu mě předělal, rozumíš? No tak, odnes zavazadla!“
Ale Sebastian se nehýbal. Byl oddaným služebníkem, a víc než tím. Díval se na trpaslíka Presta jako milující chůva na svého svěřence a bránil jeho zájmy víc než své vlastní. Dobře věděl, jakému nebezpečí je vystaven život i majetek amerického milionáře a Presto byl multimilionářem. Se sevřeným srdcem čítal Sebastian v novinách o léčkách a lstích, kterých užívají různí zločinci, aby získali cizí bohatství. A v této chvíli ani dost málo nepochyboval, že před ním stojí jeden z těch pacholků, který ho chce napálit a vyloupit Prestův dům.
To jsi padl na toho pravého! naježil se děda.
Na něco takového by přece neskočil ani ten nejhloupější zelenáč a tím méně světem protřelý Sebastian. Podvod je příliš průhledný. Copak je možné, aby se člověk tak změnil?
„Tak co stojíš?“ ptal se netrpělivě Presto.
„Jděte, odkud jste přišel!“ osopil se na něho Sebastian a vystoupil o několik schodů výš, aby pro každý případ zaujal nejvýhodnější pozici u dveří. „Pán není doma a v jeho nepřítomnosti nikoho do domu nepustím. Mám to přísně zakázáno.“
„Ale jdi, ty blázne, vždyť ti říkám, že já jsem tvůj pán, Tonio Presto.“
A udělal netrpělivý pohyb rukou, který něčím připomněl Sebastianovi gesto starého trpaslíka Presta. Rozčilením a hněvem, že Sebastian ho nechce pustit do vlastního domu, zvýšil Antonio hlas a v poslední jeho větě „já jsem tvůj pán, Tonio Presto“ zazněly tóny jeho starého falsetu.
Sebastian si ještě jednou nechápavě prohlédl neznámého mladíka.
Co je to za čertovinu! říkal si. Jako by v něm opravdu seděli dva různí lidé!
Prestovi by se bylo dost možná podařilo využít tohoto Sebastianova zakolísání a přesvědčit ho, kdyby se do výstupu nepřipletl ještě jeden jeho svědek. Rozmluva začala zajímat šoféra. Pohlédl úkosem na Presta. Ovšem, to přece není Tonio Presto. Kdo by neznal Tonia Presta! Šofér byl zjevně na Sebastianově straně a nepozorovaně na něho zamrkal, jako by ho chtěl varovat: Nepouštěj toho člověka do domu, je to lump.
Sebastian mrknutí pochopil a vystoupil ještě o několik schodů. Teď už stál přímo přede dveřmi. Prestovi už docházela trpělivost. Začal také vystupovat po schodech, ale Sebastian domnělého zločince nespouštěl z očí. Náhle s nečekanou rychlostí, při jeho letech obdivuhodnou, proklouzl dveřmi, zastrčil železnou závoru, zamkl, zaháčkoval a zařetízkoval dveře. Za Prestovy nepřítomnosti si Sebastian sám vymyslel všechna tato složitá ochranná opatření a dal je vyrobit u zámečníka. Teď byl v naprostém bezpečí a mohl vydržet obléhání celé tlupy banditů.
„Tak co, chlapečku, nepovedlo se?“ řekl už za dveřmi se zlomyslným úsměvem.
Tonio začal bušit na dveře, ale Sebastian neotevřel. Nepomohly prosby ani hrozby. Sluha byl neoblomný jako skála.
„Tvrdohlavý, hloupý dědku!“ zaklel zlostně Presto.
Provázen výsměšným pohledem šoféra sestoupil pomalu se schodů a promýšlel svou situaci. Možná, že jeho vlastní šofér bude rozumnější. Zašel ke garáži, v jejímž sousedství stál malý šoférův domek. Na dveřích visela velká závora.
„Ten darebák podle všeho můj vůz pronajal!“ zabručel Presto. Nezbývalo mu už nic jiného, než ubytovat se v hotelu. Řekl šoférovi jméno jednoho z nejlepších městských hotelů.
Zůstalo mu už sotva na zaplacení cesty. Ještě dobře, že měl na sobě drahé, krásně ušité šaty a přepychová zavazadla s imposantními nálepkami nejlepších evropských i amerických hotelů. Vrátný mu uctivě otevřel dveře.
„Vaše jméno, prosím?“ tázal se ho mladý obrýlený muž za přepážkou.
„Tonio Presto, filmový herec,“ vystřelil Tonio.
Dříve se nemusel nikomu představovat. Všichni vrátní, číšníci i správcové hotelů s potlačovaným úsměvem vždy první vyslovovali jeho jméno. Znali ho všude lépe než presidenta. A ted se musel představovat. Ale to ještě nestačilo. Slova „Tonio Presto“ měla na úředníka nečekaný účinek. Poodstoupil dozadu a několik minut hleděl vyjeveně na Tonia. Potom líbezně, ale ledově praviclass="underline"
„Ráčíte zřejmě být jmenovcem známého Tonia Presta?“
A tu propadl Presto malomyslnosti. Nehodlal mladíka ujišťovat o tom, co vypadalo jako očividný nesmysclass="underline" obrýlený mládenec by mu jistě neuvěřil stejně jako Sebastian. Proč by se tedy měl dostávat znovu do hloupé situace člověka, který se zjevně vydává za někoho jiného?
„Ano, jmenovec,“ přisvědčil raději a spěchal do výtahu, aby se již mohl ukrýt ve svém pokoji.
Co bude dál? přemýšlel ustaraně. Jak se ukazuje, je ztráta vlastní tváře krajně nepříjemná záležitost.
Dostal hlad. Ještě dobře, že se v hotelu dá snídat i obědvat a není třeba při každém jídle platit. Presto zazvonil a objednal si snídani. Neušlo mu, že si ho číšník nějak prohlíží. Zpráva o neznámém mladíkovi, který je tak netaktní, že si přisvojuje slavné jméno, už se zřejmě rozletěla po celém hotelu.
Antonio posnídal a jeho nálada se zlepšila. Konec konců se všechno vysvětlí a ještě se sám bude smát svým nehodám.
Nyní se rozhodl uskutečnit svůj dávný sen, kterým se opájel po celý svůj pobyt v Zornově sanatoriu: rozhodl se, že jeho první návštěva bude platit Heddě Lux. Omluví se jí… Jak jen ho teď přijme?
Ještě jednou se kriticky podíval do zrcadla a shledal, že je opravdový krasavec. Kdo se ted hodí lépe pro role ve vysokých tragediích? Jeho sny se splní… On jako Romeo, Hedda jako Julie… Presto udělal pózu a vztáhl ruce k nepřítomné Julii. Velkolepé! Neodolatelné! Tomu jistě neodolá. Ted mě nemůže odmítnout! ujišťoval se, vzal si nové šaty a vyšel z hotelu.
Nové odmítnutí
Vila Heddy Lux stála za městem nedaleko filmařského městečka mistera Peatche, půl míle od vily Antonia Presta. Presto však už neměl peníze na taxi.
Půjdu pěšky, rozhodl se. A hned se utěšil tím, že procházka je velmi užitečná věc. Nicméně se však velmi brzy přesvědčil, že i ty nejužitečnější věci je třeba brát s mírou. Aby si zkrátil cestu, rozhodl se jít po nové, právě dokončené silnici.
Bylo nesnesitelné horko. Bílá, ještě nevyasfaltovaná silnice zářila, až oči bolely. A ke všemu po ní každou chvíli projížděly oběma směry automobily, které tak prášily, že se Presto dusil. Už dávno zapomněl, že se za auty zvedá oblak prachu, který může být tolik nepříjemný člověku, nucenému vláčet se pěšky po silnici. A automobilisté jako by se Prestovi vysmívali. Když ho míjeli, houkali vyzývavě a oslepovali ho mračny prachu a plynu, že Tonio zlostně zatínal pěsti.
Známá cesta mu ještě nikdy nepřipadala tak dlouhá.
Když konečně došel k Heddině vile, neměl právě representační vzhled. Obličej a límec mu zčernal špínou a potem, vlasy se lepily, na šatech a botkách ležela vrstva prachu. Podíval se na sebe a zaváhal, má-li se v takovém stavu před herečkou objevit. Ale touha brzy ji uvidět ho přiměla, že odhodlaně stiskl zvonítko. Dveře se otevřely a Presto spatřil onu komornou, kterou div nezahubil smíchem spolu s její paní. Dívka ho nepoznala. Trochu přezíravě si přeměřila jeho oděv, ale když mu pohlédla do tváře, přívětivě se usmála. Tento úsměv Presta povzbudil a vlil do něho novou naději.