„Chtěl bych mluvit s miss Lux.“
Tisíce mladých lidí s hlavou plnou snů o slávě filmového herce chtějí mluvit s miss Lux a doufají v její protekci. Desetitisíce lidí všeho věku a obého pohlaví by pokládaly za štěstí uvidět na vlastní oči „božskou“ Heddu. Kdyby však měla přijímat každého, kdo přijde, nezbyla by jí už ani chvíle na práci.
„Miss Lux není doma,“ odpověděla tedy jako obvykle komorná.
Ale Presto dobře znal tuto vytáčku.
„Pro mne ale je doma!“ řekl významně. „Jsem její starý přítel a jistě mě ráda uvidí.“ Při slově „starý“ se komorná pousmála. „Ano, starý, jen se neusmívejte,“ pokračoval Presto. „Znal jsem Heddu ještě jako docela maličké děvčátko. Přijel jsem si na několik dní něco vyřídit a rozhodl jsem se, že se za ní podívám. Ale cestou měl můj vůz poruchu no a…“ Presto ukázal výmluvným gestem na svůj oděv. „tak jsem musel jít pěšky.“
„Koho mám ohlásit?“ zeptala se už přívětivějším tónem komorná.
Zase ona osudná otázka!
„Víte co,“ zrozpačitěl Presto, „rád bych miss Lux překvapil. Řekněte, že přišel její starý přítel.“
Komorná pootevřela, uvedla Presta do velkého přijímacího pokoje, požádala ho, aby počkal na odpověď, a šla ho ohlásit. To znamenalo již polovinu vítězství.
Ženy jsou zvědavé, uvažoval Presto. Hedda bude jistě chtít vidět starého přítele, obzvlášť až jí komorná vylíčí můj zevnějšek. A to určitě udělá…
„Miss prosí, račte do jejího budoáru,“ vyzvala ho komorná a Presto vešel rozčileně do známého pokoje vystlaného měkkými koberci, na nichž všude ležely taburetky, polštářky, lví a medvědí kožešiny.
Lux si hověla na divanu a když Presto vešel, vstala a udiveně na něho pohlédla. Zase podvod! Na jaké mazané nápady nepřijdou tihle zbožňovatelé a lovci slávy!
„Co si přejete?“ zeptala se stroze.
Presto se uklonil.
„Já jsem vás neoklamal, miss. Jsem opravdu váš starý přítel, i když mě nemůžete poznat.“ Jeho příjemný baryton a upřímný tón řeči udělaly na Heddu dobrý dojem.
„Prosím,“ řekla a ukázala mu na nízké křeslo.
Tonio se posadil. Hedda se znovu opřela o divan a chvíli bylo ticho. Potom začal Presto s významnými pohledy hovořit:
„Abych vás opravdu přesvědčil, že jsem vás neoklamal, mohu vám vyprávět něco, co nezná nikdo kromě vás a… ještě jednoho člověka. Budu vám opakovat, co vám říkal Tonio Presto při vašem posledním shledání, a také to, co jste mu odpověděla. Budu opakovat slovo od slova.“
„On vám to řekl?“ ptala se Lux.
„Ano, on mi to řekl,“ usmál se Presto. „Velmi se omlouval, že vás… rozrušil, když vás přinutil k takovému smíchu…“
„Div jsem z toho neměla smrt.“
Presto přikývl.
„Já vím.“
„Ale co vy s tím máte co dělat?“ vyptávala se dál herečka. „Tonio vás požádal, abyste se mi za něho omluvil?“
„Ano, bylo to… jeho přání.“
„Zemřel snad?“ vyděsila se Hedda.
Tonio neodpověděl.
„Dovolte, abych vám připomněl, co jste mu odpověděla na jeho nabídku.“
„Bože můj, ale já jsem přece nemohla předpokládat, že ho mé odmítnutí zabije. Byl vaším přítelem. A vy ho patrně přicházíte pomstít…“
„Nedělejte prosím ukvapené závěry a vyslechněte mě. Vy jste tedy tenkrát řekla Prestovi, že vás od něho dělí nepřemožitelná překážka. A touto překážkou že je jeho fysická zrůdnost. Je tomu tak? Kdyby tedy nebylo této překážky, měl by nějakou naději?“
„Ano, ovšem,“ odpověděla.
„Tak tedy,“ pokračoval Tonio, „nyní už tato překážka není. Antonio Presto nezemřel, ale změnil svůj zevnějšek.
Antonio Presto jsem já. Nemůžete přece říci, že jsem ohavný.“
Presto vstal a udělal několik kroků jako „živý manekýn“ v módním oděvním obchodě. Lux mimoděk ucouvla. V očích se jí zračila hrůza. Její mozek pracoval na plné obrátky. Kdo je ten podivný návštěvník? Blázen? Zločinec?
„Co ode mne chcete?“ zeptala se s vypětím vůle.
„Přišel jsem si pro odpověď a dostal jsem ji. Řekla jste ano.“
„Ale vy nejste Presto… Prosím vás, netýrejte mě! Co po mně chcete?“
„Uklidněte se, miss Lux. Nehrozí vám žádné nebezpečí. Nejsem šílenec ani bandita. Vím, že můžete těžko uvěřit, že neznámý mladík, který s vámi hovoří, je opravdu váš neúspěšný nápadník Antonio Presto. Ale já se vynasnažím vás o této neuvěřitelné věci přesvědčit.“
A Presto vyprávěl Heddě všechno, co se s ním od jejich posledního setkání dělo, ukázal jí novinové výstřižky o „zázračných přeměnách“ doktora Zorna a nakonec vytáhl fotografie, na nichž byly zachyceny všechny etapy procesu, který proběhl v jeho těle. Tyto fotografie byly nejpřesvědčivějším argumentem. Když však od nich Hedda odtrhla zrak a pohlédla na mladého krasavce a představila si starého Presta, její rozum se přes všechno vzpíral uvěřit, že je taková změna možná.
Zamyslela se. Nastalo mlčení, které Presto nepřerušoval. Čekal na její odpověď jako na ortel. Konečně zvedla hlavu a pravila:
„Mister… Presto…“ Takový začátek se Toniovi příliš nezamlouval. Dříve ho Hedda nikdy neoslovovala tak oficiálně, říkala mu prostě kamarádsky Tonio. „Dejme tomu, že je všechno skutečně tak, jak říkáte. Nedělí nás už stěna fyzické zrůdnosti, ale… “
„Jaké ale tady může ještě být?“ ptal se Presto netrpělivě.
„Já jsem vás vyslechla, vyslechněte teď vy mne. Vzpomeňte si na naši rozmluvu, když jste ještě byl mrzákem Toniem. Říkala jsem vám tehdy, že mé postavení mě zavazuje. Obdiv davu přináší mnoho výhod, ale také si mnoho žádá. Dav, který navštěvuje kino, si ze mne udělal bohyni. A já se nehodlám s diváky znepřátelit. Říkala jsem vám, že diváci by viděli nejraději, kdybych zůstala věčně svobodná. Potom by se aspoň každý písař, každý metař, který nosí na srdci mou fotografii, mohl vidět ve snách jako můj kavalír. Dav mi ještě odpustí, vdám-li se za opravdového hrdinu…“
„Boha nebo poloboha jste tenkrát řekla.“
„Ano, za jednoho z těch mužů, kterého si vyvolil sám dav.“
„A Presto není takovým bohem?“
„Vy už nejste Presto. A v tom to všechno vězí. Byl jste bohem zla, ale byl jste ve své ohavnosti nenapodobitelný. Teď jste krásný jako Narcis, ale takového vás zase diváci neznají. Stal se z vás neznámý krásný mladík. A neznámá krása je horší než slavná Prestova ohavnost. Nechci a nedopustím, aby se o mně vykládalo, že stárnoucí Lux — jsem přece o dva roky starší než vy, vždyť to víte — že stárnoucí Lux si za své milióny koupila mladíčka, netalentovaného, neznámého, ale roztomilého chlapíka. A vy sám byste asi také sotva chtěl být mužem slavné ženy. To není žádná příjemná úloha pro člověka s trochou sebevědomí. A vy jste zhýčkaný slávou a úspěchy.“
„Kdo vám řekl, že jsem tak neznámý? Copak nejsem Tonio Presto? Presto si prostě navlékl novou masku. Přestal snad proto být sám sebou? Copak mi nezůstal můj talent? Dříve jsem vyvolával v lidech smích, teď budu vyvolávat slzy. Byl jsem komik, šašek, teď budu tragéd. Jak já budu hrát! Věřte mi, diváci budou do hloubi srdce otřeseni, až uvidí na plátně tragéda Presta. A jestliže jsem byl polobohem, stanu se bohem…“
„Budu, budu, stanu se… To jsou všechno jen sny. Cesta na stříbrné plátno je velmi trnitá, těžká a nejčastěji docela neschůdná pro toho, kdo se žene jen za slávou… “