„Proč mi to všechno říkáte? Copak nevím sám, jak je těžké stát se slavným? Ale já mám v rukou dobré dědictví, které mi zanechal Tonio Přesto: obecně uznávaný talent, výborné znalosti herecké techniky a konečně také styky…“
„Ale nemáte to hlavní: neuvěřitelně směšný, chobotovitý nos Tonia Presta. Bez toho vás dav neuzná.“
„Budu ho už umět přinutit, aby mě uznal. Poslyšte, to už je poslední vytáčka. Ale až k vám přijdu znovu slavný a zbožňovaný… “
„Potom budeme v našem rozhovoru pokračovat. Ale vemte na vědomí, Presto, že vám nic neslibuji a k ničemu se nezavazuji.“
„Máte snad někoho ráda? Máte ženicha?“ ptal se Tonio.
„Mám živé srdce a svobodnou vůli, Presto. Jděte dobývat své slávy.“
Je to náš nos, a ne váš
Ukázalo se, že dostat se k misterovi Peatchovi je pro znovuzrozeného Tonia Presta ještě těžší, než proniknout k Heddě Lux. Drahocenný čas mistera Peatche chránilo několik sluhů, němých a hluchých ke všem důvodům, prosbám a přesvědčování. Když už Presto ztratil všechnu naději ve vítězství své výřečnosti, rozhodl se prolomit blokádu. Odstrčil lokaje a vrhl se dovnitř.Na štěstí dobře znal polohu všech místností a tak celkem bez obtíží doběhl do pracovny mistera Peatche a stačil se schovat za dveřmi.
Uviděl zase známý kabinet s hlubokými koženými křesly a s kobercem a na stěnách záběry z filmů a portréty herců. Na předním místě uprostřed stěny se vyjímal jeho vlastní obraz: Tonio Presto jako Othello s Desdemoniným šátkem v ruce — vše v životní velikosti. Kolikrát byl Presto v tomto kabinetě! Peatch k němu byl vždy stále stejně milý, nabízel mu dobrý doutník a staral se o něho jako o vzácného hosta.
Mister Peatch seděl na svém obvyklém místě u otevřeného amerického sekretáře a rozmlouval se svým právním poradcem misterem Olcottem.
„Ve smlouvě je určena pokuta pět set tisíc dolarů,“ říkal mister Peatch, aniž věnoval Prestovi pozornost. „Jestliže mister Tonio Presto zmizel neznámo kam před dokončením natáčení rozpracovaného filmu Láska a smrt, je povinen zaplatit pokutu a vzniklé ztráty. Hospodářské oddělení vám podá zprávu, na kolik přišel nedokončený film do dne Prestova zmizení a kolik ztrácíme tím, že film nebude uveden do kin. Dělá to pořádnou sumu. Připravte žalobu.“
„Ale na kom budeme peníze vymáhat?“ ptal se právní poradce. „Nebylo by lepší počkat na Prestův návrat? Možná, že už ani nežije. Povídá se ledacos.“
„Tím spíš. Navrhneme opatrovníka pro soudní jednání a dáme jmění žalovaného zajistit. Cožpak nechápete můj záměr?“
Rozhovor přerušil příchod lokaje, který chvíli přešlapoval přede dveřmi a pak se rozhodl porušit přísný řád a vstoupit do místnosti bez ohlášení, aby se omluvil za svůj nezaviněný prohřešek.
„Odpusťte, mister,“ řekl, „tady ten pán,“ a ukázal pohledem na Presta, „vstoupil svévolně do vaší pracovny a nic nedal na moje… “
Mister Peatch pohlédl na Presta. Mister Peatch měl svá pravidla chování. Vydal sluhům nejpřísnější zákaz, aby k němu nevpouštěli „mladé povaleče“, ale když už se někdo jakýmkoliv způsobem dostal až do jeho pracovny, byl milý a nedával ničím znát, že je mu tento vpád nepříjemný.
Mister Peatch propustil kývnutím lokaje a velmi líbezně se zeptal mistera, který se k němu obtěžoval, co si mister přeje.
„Mohu vám poskytnout nějaké informace o Antoniovi Prestovi,“ řekl Tonio.
„Ach tak! To je zajímavé. Mluvte prosím rychle, je naživu? “
„Ano i ne. Tento —“ Tonio ukázal na svůj portrét ve zlaceném rámu, „tento Presto nežije, ale Tonio Presto žije a stojí tu před vámi v celé své nové podobě. Já jsem Tonio Presto.“
Peatch se tázavě podíval na Olcotta.
„Nevěříte mi a já to docela chápu. Ani rodná matka by mě nepoznala, ale hned vám dokáži, že opravdu jsem Tonio Presto.“
„Jen se prosím neračte namáhat, naprosto vám věřím,“ odpověděl kvapně mister Peatch. „Co si přejete… mister Presto?“
„Slyšel jsem kousek vaší rozmluvy o tom, že na mne chcete podat žalobu, že jsem odjel před dokončením natáčení filmu Láska a smrt. Nemusíte podávat žádnou žalobu. Zaplatím vám pokutu i nahradím škodu. Ale film musí být natočen ještě jednou. A já budu opět hrát úlohu pěvce. Jenomže nový film už nebude komedie, ale tragédie.“
„Tak tak, tragédie,“ neurčitě souhlasil Peatch. „Jste výborně informován o našich záležitostech. Jenže… To se nepovede, mladíku.“
„Tak vy mi tedy nevěříte?
„Věřím, věřím, ale… ale… vy jste Tonio Presto z docela jiného těsta. My vás nepotřebujeme, ať jste kdo jste. S takovými puncovanými Apollony jako vy bychom mohli řeku zastavit, ale Tonio Presto byl ve své zrůdnosti nenapodobitelný, zcela jedinečný. Prostě unikum. A jestliže jste skutečně přerozený Presto, čemuž… samozřejmě věřím, jakým právem jste se odvážil tak přerodit? Uzavřel jste s námi rámcovou smlouvu na deset let a spoustu dílčích smluv na účast v různých filmech. Jediný stát neplatí svému králi tolik peněz, kolik už jste nás stál vy. A zač jsme vám vypláceli takové závratné sumy? Za váš jedinečný nos. Koupili jsme ho od vás dráž, než kdybychom ho byli vyvažovali zlatem. A kde teď je ten náš poklad? Co jste s ním udělal? Briliant veliký jako celý turecký střevíc je laciná tretka ve srovnání s nosem mistera Presta. Neměl jste morální ani zákonné oprávnění nás o svůj nos připravit. Byl to náš nos a ne váš. Tak, tak! Prestův nos náležel všem, jako kouzelný výtvor přírody. Jak jste se mohl opovážit připravit společnost o tento výtvor? Jak vidíte, jednám s vámi jako s Toniem Prestem. Co řeknete na svou obhajobu?“
„Já se nebudu hájit slovy, ale činy. Nechte mě vstoupit před kamerou a uvidíte, že nový Presto má větší cenu než starý…“
Peatch v křesle povyskočiclass="underline"
„Nejste Presto! Teď vidím, že nejste Presto. Jste zelenáč, který se touží stát filmovou hvězdou. Vyslechl jste náš rozhovor o Prestovi a pustil jste se do riskantní hry. Tonio Presto by nikdy neřekl to, co teď vy. Tonio Presto ví, že talent je podřadná věc. Hlavní je reklama. S talentem často lidi chcípají za plotem, neznámí, nedocenění, neuznaní, ale reklama dokáže i naprostý nedostatek talentu vyzdvihnout až na vrcholek slávy. Presto byl nedosažitelný, velkolepý, okouzlující. Ale ať shořím jako starý film, nenajdou-li se desítky stejných Prestů v pouťových boudách!“
„Právě před chvílí jste sám tvrdil, že Presto se svým nosem je unikum!“
„To jsem tvrdil a budu to tvrdit dál. Protože na reklamu toho nosu jsem vynaložil více než milión dolarů, ještě než se ten nos vůbec po prvé objevil na plátně. Sláva každého filmového herce je přímo úměrná částkám, vynaloženým na reklamu. A Presto to velmi dobře věděl, i kdyby si o svém talentu myslel kdovíco. Netvařte se tak tragicky. Dejme tomu, že jste skutečně Tonio Presto, totiž, že jste jím byl. Dejme tomu, že se ve vás zachovala duše a talent starého Presta. A co? Já snad filmuji duši? Můžete být třeba geniální, můžete být tisíckrát geniální, ale obecenstvo vás nezná a v tom je celé vaše neštěstí. A dělat z vás nového Presta, Presta tragéda, to je příliš namáhavé, nákladné a nudné. Dost. Dočasně přerušuji výrobu filmových hvězd a geniů. Je to příliš drahé. My vás nepotřebujeme, mladý muži. Poroučejte se našemu starouškovi Prestovi, uvidíte-li se s ním, a řekněte mu, že na něho netrpělivě čekáme a že ho otcovsky celujeme na jeho nedotknutelný frňáček.“