Bylo kolem jedenácté hodiny v noci. V postranním okně ještě plálo světlo. Sebastian nespal. Tonio opatrně proklouzl kolem zahradní mříže ke skupince mladých cypřišů a lehl si na teplý písek. Nad hlavou mu jasně zářily hvězdy. Eukalypty voněly. Chvílemi se zamíhala na silnici světla aut a zazněl klakson.
Půlnoc… Světýlko v krajním okně stále ještě plálo. Copak chce Sebastian celou noc zůstat na stráži? Ten je všeho schopen.
Auta, vyhlížející ve světle reflektorů jako zářiví brouci, projížděla stále řidčeji. Presto hořel netrpělivostí. Vstal a začal pomalu přelézat vysoký železný plot. Věděl, že se vrata na noc zavírají. Ještě dobře, že na zahradě nejsou psi. Presto je neměl rád, protože nesnášeli jeho rychlé pohyby a vždy na něho štěkali. A proto přes všechno Sebastianovo přemlouvání nedovolil, aby v domě byli hlídací psi. Ted z toho měl obzvlášť radost, mohl aspoň bez nebezpečí proniknout až k domu. Přitahovalo ho stále ještě osvětlené okno. Opatrně se k němu vyšplhal. Rolety byly staženy. Spí Sebastian nebo ne? Není snad osvětlené okno jen válečná lest, která má od domu odhánět zloděje? Tonio počkal ještě půl hodiny.
Konečně v jednu hodinu usoudil, že je nejvyšší čas jednat.
Přešel na protější roh domu a vylezl na okno. Bylo zavřené a tak nezbývalo než vymáčknout sklo. Ale jak to udělat bez rámusu? Presto zkoušel opatrně tlačit na sklo, aby prasklo. Ale okno nepovolovalo. Má je rozbít? To může přivolat starého sluhu, jestliže opravdu je vzhůru. Lehce se přitiskl na okno ramenem. A náhle se sklo s třeskotem vysypalo.
Všechno je ztraceno! pomyslel si Presto a odběhl. Přelezl plot, lehl si na zem a upíral oči do tmy, aby viděl, až Sebastian vyjde z domu nebo otevře okno. Ale dům tonul v tichu. Uběhlo několik minut. Nikde nejmenší známky života. Presto vydechl úlevou. Sebastian tvrdě spí. Sklo je rozbité. To hlavní má za sebou.
Znovu přelezl plot a vydal se k rozbitému oknu. Začal opatrně odstraňovat střípky. Když už zbývalo jen několik kousků skla, začal spěchat a pořezal si ukazováček na pravé ruce. Ovázal si ho kapesníkem, prolezl oknem a s jistotou procházel místnostmi.
Naplňoval ho podivný pocit. Byl doma, ve své vlastní vile, kde znal každou maličkost, a přece se musel plížit jako zloděj. Ano, vždyť také byl „zlodějem“. Přišel sem proto, aby ukradl peníze ze své vlastní ohnivzdorné pokladny. Opatrně, po špičkách prošel jídelnou se stěnami a nábytkem z černého vyřezávaného dubu, minul oválný velký salón s bílým klavírem, který probleskoval tmou, prošel knihovnou se spoustou stolů, skříní a vitrin. Tady musel být obzvlášť opatrný, aby nenarazil na schůdky, stojící v uličce. Konečně došel do pracovny. Ohnivzdorná pokladna je ve stěně vedle psacího stolu. 3-6-27-13-9 a pod tím 32-24-7-8-12. Tak musí stočit čísla na dvou kruzích, aby se pokladna dala odemknout. Je to složitý, výborný systém. Ještě dobře, že nový Presto zdědil paměť po Prestovi starém a že je tato paměť tak věrná. Cožpak to není jasným důkazem, že je Prestem, anebo při nejmenším aspoň zákonným dědicem jeho kapitálu a veškerého jmění?
Začal si cpát bankovky do kapes. A náhle měl pocit, že slyší ve vedlejší místnosti plíživé kroky. Strnul a zatajil dech… Ne, všude je ticho… To se mu jen něco zdálo. Pokračoval tedy ve své práci. Vtom se rozsvítilo a zář elektrické lampy Presta oslepila a ochromila ho.
„Ruce vzhůru!“
Ve dveřích stáli čtyři policisté s namířenými revolvery. Presto na ně ve zmatku pohlédl. Neměl zbraň. Z pracovny je jen jeden východ. Vyskočit z okna? Ale nezkušený Presto ani nepamatoval na to, aby je předem otevřel. A zatím co je bude otevírat, policisté budou mít dost času, aby ho chytili nebo zastřelili… Jakýkoliv odpor je naprosto nesmyslný. Zvedl tedy pokorně ruce do výše. A v té chvíli se z druhé místnosti za zády policistů ozval zlomyslný dunivý stařecký smích:
„Však jsem vám říkal,“ poznal Presto Sebastianův hlas, „že se ten ptáček bude k nám obtěžovat,“
Za několik minut už seděl Presto s želízky na rukou v policejním autě. Na policii ho předběžně vyslechli a mohli se popukat smíchy, když prohlašoval, že je Antonio Presto. Tonio byl tak rozhořčen jejich hrubým jednáním, že se ani nesnažil dokazovat jim pravdu, jenom žádal, aby mu hned zítra ráno umožnili setkání s prokurátorem.
„Jen nespěchejte. Setkání s prokurátorem je vždycky předehrou k setkání s katem. A vy máte jistě na svědomí nějaké ty kousky, za které si pět minut posedíte na elektrickém křesle,“ řekl Prestovi seržant, který ho vyslýchal.
Neobyčejný proces
Nazítří se Presto nesetkal s prokurátorem, ale se soudcem, který se projevil jako náramný pedant. Ostatně jeho pedantství mělo své příčiny. Tonio neměl tušení, že Peatch už podnikl kroky, aby nový Presto nebyl uznán za právoplatného vlastníka jmění trpaslíka Presta. Kdyby byla bez odkladů uznána práva nového Presta, mohl by u soudu osobně vystoupit, mohl by povolat na ochranu svých zájmů nejlepší advokáty, vynaložit na to velké peníze a záležitost by se zkomplikovala. Peatche mnohem více uspokojovalo opatrovnictví. Opatrovník, který by zastupoval u soudu “nezvěstného“ Presta, mohl být vybrán z jeho lidí, a takový opatrovník by ovšem co nejrychleji uznal všechny Peatchovy pohledávky. V každém případě bylo třeba záležitost co nejvíce protahovat a zamotat a to soudce dělal opravdu úspěšně. I když Presto velmi přesvědčivě dokazoval, že je hercem Antoniem Prestem, že jen změnil svůj zevnějšek a že tedy nemůže být o krádeži ani řeč, soudce trval na svém:
„Dejme tomu, že vaše fotografie jsou pravé a že to není jen dobře vybraná kolekce snímků podobných lidí, dejme tomu, že doktor Zorn, vyhovím-li vašemu požadavku a vyzvu-li ho za svědka, skutečně potvrdí vaši výpověď, dejme tomu, že slavný herec, který mně samému připravil nejednu veselou chvilku, a vy, mladík, který se mu ani dost málo nepodobá, je skutečně jedna a táž postava — i když vaše postavy se tak liší. Ale to všechno na situaci nic nemění. Již staří římští soudci přišli na to, že slovo krádež „furtum“ pochází ze slova furva — to jest tma, temnota, protože ke krádežím obvykle docházelo clam, obscure et plerumque noctu. Ó,“ a soudce zvedl prst, „to značí tajně, ve tmě a obvykle za noci. A vy také tak tajně, ve tmě a za noci.“
„Dovolte!“ odporoval Presto. „Pokud vím, předpokládá se při krádeži, že je odcizen cizí majetek a tady jde o majetek můj.“
„To jste ještě nedokázal. Měl jste zákonným způsobem prokázat svou identitu.“
„Přijmout zase svůj starý zevnějšek?“
„To by bylo ze všeho nejlepší. Anebo přinejmenším jste měl soudní cestou na základě všech vašich dokladů prokázat, že jste totožný se zmizelým Prestem.“
„Ale k tomu bych přece musel shromáždit dokumenty, informace a podobně. Žádám, abych byl do přelíčení propuštěn z vazby.“
„Jedině na záruku. Pět tisíc dolarů.“
„Copak to, co mi sebrali na policii nestačí? Bylo tam kolem sta tisíc dolarů.“
„To je ale ještě sporný majetek.“
„Jiný majetek nemám. Ale poslyšte,“ zaúpěl Presto, „jak mě ještě více potřebujete zajistit? Copak budu prchat před soudem, když na jeho výroku závisí celá má existence. Můj majetek činí více než sto miliónů. Copak budu od nich utíkat?“