Soudce se zamyslel. Argumenty mu připadaly přesvědčivé. Ovšem, Presto přece nebude utíkat od miliónů. A Presto ovšem je pravý Presto. Soudce už dříve slýchal o Zornovi a o jeho zázracích. Presto není první, kdo musí prokazovat svou totožnost. Ale to není hlavní. Hlavní jsou milióny, které se vrátí zpět do jeho rukou. Prokázat v těžké situaci úsluhu milionáři není k zahození. Mister Peatch bude zřejmě nespokojen. Ale co počít? Udělal všechno, co bylo v jeho silách…
Peatchův právní poradce nenazval nadarmo svého šéfa prozíravým. Mister Peatch předpokládal patrně i toto zakolísání soudcova svědomí a postaral se, aby ji zajistil i své zájmy z jiné strany.
Soudce už chtěl Presta pustit na svobodu, když mu byla doručena spěšná zásilka od prokurátora, který žádal, aby proces s občanem, vydávajícím se za Antonia Presta, byl odročen, a aby nebyly podnikány žádné kroky, protože v tomto procesu jsou některé okolnosti, které si vyžadují zásahu prokuratury.
Soudce si dopis přečetl, zatřepal jím a řekclass="underline"
„Nemohu. Nemohu nic dělat. Váš proces se bude projednávat za přítomnosti prokurátora. Do té doby vás musíme nechat ve vězení.“
Nebyly nic platné žádné argumenty. A tak byl Presto z policejního komisařství dopraven do vězení.
Tak začal jeden z nejspletitějších a nejkuriosnějších procesů, jaké kdy probíhaly v amerických soudních síních. Byl to opravdový zlatý důl pro novináře. A nejen noviny, ale i rozsáhlejší časopisy rozebíraly na svých stránkách spletité okolnosti procesu.
Má člověk právo měnit svůj zevnějšek?
Může se nazývat krádeží odcizení vlastního majetku?
Stal se Presto opravdu novou osobností?
Musí nový Presto dokazovat svá dědická práva na majetek starého Presta, nebo stačí, když prokáže svou totožnost se starým Prestem?
Měla by Prestova žena (kdyby byl ženat) právo žádat o rozvod na základě toho, že se její muž k nepoznání změnil?
Nebudou mít podobné proměny za následek nové zločiny?
Nedostanou tak vlastně zločinci jakýsi „divotvorný klobouk“, který je ukryje před státními orgány?
Jak se na takovéto převtělení z hlediska náboženských a morálních zásad dívá církev?
Neohrožují tyto metamorfosy základy našeho sociálního zřízení?
Každá jednotlivá otázka poskytovala nekonečné možnosti blýsknout se před čtenáři ostrovtipem a ukázat svou erudici.
Prokuratura shromáždila nová fakta v Prestův neprospěch.
Sluha z hotelu, v němž se Presto ubytoval po návratu ze Zornova sanatoria, sdělil, že sám Presto po příchodu do hotelu přiznal, že on, Presto, není opravdový Presto, ale pouze jmenovec filmového herce. Kromě toho přišla zpráva od civilního soudu, že mister Peatch ještě den před vloupáním dal zajistit Prestův movitý i nemovitý majetek, aby měl záruku na zaplacení smluvní pokuty. Presto mohl být tedy obviněn z pokusu o ukrytí majetku, sloužícího jako záruka. Presto se mohl utěšovat jedině tím, že výpovědi doktora Zorna a několika jeho pacientů hovoří v jeho prospěch: Presto podle nich není podvodník, ale skutečně herec Tonio Presto, který změnil svůj zevnějšek. Ale i to mu bylo málo platné. Prokurátor osobně navštívil Zornovo sanatorium a byl ohromen. Proti všem zvyklostem poskytl novinářům interview a vyslovil svůj názor. Prestovo převtělení se ukázalo opravdu „těžkým případem“ v Zornově praxi.
„Základem našeho státního zřízení je soukromé vlastnictví,“ prohlásil prokurátor. „Každý majetek předpokládá nejen objekt, ale i subjekt vlastnického práva, prostě řečeno, vlastnictví neexistuje bez vlastníka. Ať již je to vlastnictví individuální nebo skupinové, jako na příklad u akciových společností, je vždy primérním nositelem vlastnického práva fysická osoba, člověk, osobnost. Co bude se společností, jestliže majitel vlastnictví bude měnit vnější znaky své fysické osoby jako rukavičky? Na kom budeme vymáhat pohledávky? U koho budeme provádět exekuce? Jak budeme bojovat proti podvodným úpadkům? A hlavně, jak budeme bojovat proti zločincům, kteří padělají své tváře podle tváří milionářů, jako dnes padělají cizí podpisy? Jak rozeznáme skutečného kapitalistu od falešného? Nastane nesmírný chaos. Obchodní život se zastaví. Zemi zahubí anarchie. Ne, v naší zemi nemůžeme povolit svobodu změny zevnějšku.
V dětském věku a s léčebnými cíly je snad možné užití metod doktora Zorna ještě připustit. Ale u dospělých rozhodně ne! A proto přicházím ke kongresu s návrhem: okamžitě vydat zákon, podle kterého se všem dospělým lidem pod hrozbou propadnutí jmění zakazuje jakákoliv změna zevnějšku s výjimkou nevyhnutelných chirurgických zákroků, nutných k zachování života. Pokud jde o našeho obžalovaného, považuji, i když obvykle zákon nemívá zpětnou platnost, za nutné rozšířit sankce nově vytvořeného zákona i na mistera Presta a zbavit ho všech majetkových práv. Bude to výstraha pro všechny.“
„Bude Presto i nadále uvězněn, nebo připustíte možnost jeho osvobození?“ zeptal se prokurátora jeden z korespondentů.
„Protože se ukázalo, že nás Presto nemystifikuje, zmenšila se subjektivně jeho vina,“ odpověděl prokurátor. „Mohl se bona fide s nejčistším svědomím upřímně mýlit ve svých právech na odcizení vlastního majetku. To ovšem podle mého názoru neubírá nic na tíži jeho zločinu, ale přece jen mi to dává možnost pustit ho na revers na svobodu, dokud kongres nezváží můj návrh a neschválí nový zákon. A podle toho, jak bude tento zákon znít, bude také Presto buď obžalován, nebo bude trestní stíhání pro krádež zastaveno.“
Večeře na rozloučenou
Antonio opustil vězení jako člověk bez peněz, bez přístřeší a beze jména.
Vrátil se tedy do hotelu. Za nějakou chvíli ho v jeho pokoji navštívil správce hotelu a připomněl mu uctivě, že mu bude započten pobyt po celou dobu vazby, a že účet musí být rozhodně zaplacen.
„Dobře, zítra ráno vám zaplatím,“ řekl Presto, přecházeje po pokoji.
Správce se uklonil, vrhl na Antonia značně nedůvěřivý pohled a odešel.
„Jenže kde vezmu peníze?“ uvažoval nahlas Presto.
Vzal kufr, otevřel jej a začal vytahovat obleky s nadějí, že v některé kapse nalezne aspoň nějaké zapomenuté peníze. Nikde nic. A on je tak naléhavě potřebuje! Co kdyby poslal Hofmanovi telegram s prosbou, aby mu telegraficky poslal několik tisíc? Jenže při přijímání peněz mohou vzniknout nové obtíže. Ostatně Hofman může přece poslat peníze na jméno majitele hotelu.
Presto přemýšlel o roztržitě si prohlížel noviny. V rubrice divadlo a film, se psalo o poslední novince: miss Hedda Lux hodlá uzavřít manželství s misterem Lorenzo Marrem. Lorenzo! Krasavec Lorenzo, vycházející hvězda filmového nebe, herec, který nejednou hrál s Prestem. Presto vždy nešťastného, Lorenzo šťastného milovníka. Tak tomu bylo na plátně, tak to dopadlo i v životě. To je tedy onen polobůh, kterému dala Hedda svou ruku i srdce! Je snad Lorenzo krásnější než nový Presto? Tonio pohlédl do zrcadla. Ne, Presto není o nic méně krásný než Lorenzo. Ale Lorenzo má jméno a Presto ztratil svou slávu spolu se svou tváří…
Musí se s ní vidět. K čertu! Vždyť mu nezůstal ani vhodný oblek! Vycházkový oblek si docela zničil ve vězení. Vzal pero a rychle napsal telegram, Hofmanovi:
„Pošlete deset tisíc dolarů na jméno mistera Greena, hotel Imperial, Hollywood, Presto.“