Potom zavolal telefonem majitele hotelu a řekl mu:
„Mister Green, víte velmi dobře, že jsem schopen zaplatit, a že jsem jen dočasně upadl do finanční tísně. Zítra mi vypomůže můj přítel Hofman. Pošle na vaše jméno deset tisíc dolarů. Vezměte si prosím z těchto peněz, co vám náleží za můj pobyt, a ostatní peníze mi vraťte.“
Majitel hotelu ochotně souhlasil a zanedlouho už měl Presto v kapse peníze — po odečtení dluhu v hotelu, přes čtyři tisíce dolarů. Hofman poslal místo deseti tisíc jen pět. V hotelu znovu poskytli Prestovi úvěr a tváře číšníků dostaly opět uctivý výraz. Antonio si koupil nové šaty, najal auto a vydal se za Heddou.
Když byl uveden k herečce, řekclass="underline"
„Přišel jsem vám gratulovat, miss Lux. Našla jste svého boha?“
„Ano, našla,“ odpověděla.
„Ještě jednou vám tedy gratuluji a přeji vám hodně radosti… já už jsem se smířil s osudem člověka, který ztratil svou tvář. Ale opravdu mi věříte, že jsem Antonio Presto, váš starý kolega a přítel?“
Hedda přikývla.
„Nuže… měl bych k vám jednu velkou prosbu. Chtěl bych uspořádat… večeři na rozloučenou a pozvat na ni všechny své staré přátele. To je k ničemu nezavazuje. Chtěl bych prostě ještě jednou, ještě naposledy strávit pár chvil v milé společnosti a potom… potom váš Antonio zaujme v životě skromné místo, jaké mu přísluší.“
Lux se obávala scén, a když viděla Prestovu mírnost, ochotně pozvání přijala.
„Ale to není všechno,“ pokračoval Presto. „Prosím vás, abyste zajistila úspěch mého rozloučení. Zde je seznam hostů. Najdete v něm jména mistera Peatche a šťastného Lorenza Marra, Drightona, Grenleye a Paina, dekoratéra Boolingha,
osvětlovače Morrise a několika méně významných herců. Byl bych rád, kdybyste se ujala pozvání. Až získáte jejich zásadní souhlas, pošlu hostům pozvánky. Tak tedy v pondělí, v osm večer v kruhovém sále hotelu Imperial.“
Večer se opravdu vydařil. Hosté se dostavili v plném počtu. Presto mohl i ty největší nedůvěřivce přesvědčit, že i při svém novém zevnějšku zůstal stále stejným starým Prestem, nejen podivuhodným hercem, ale také výtečným režisérem. Nový Prestův herecký výkon mimochodem hosté ocenili až po čase. Zato režisérské schopnosti chválili přítomní hojně již během večeře, která byla uspořádána s kromobyčejnou nádherou. Sál byl osvětlen něžně růžovým světlem a otevřenými širokými dveřmi na verandu dopadala do místnosti zář měsíce, krásně kontrastující s vnitřním osvětlením. Na vše bylo předem pamatováno. Neviditelný orchestr hrál půvabné melodie. Na večeři byli přizváni i někteří představitelé tisku, kteří zde nalezli mnoho příležitosti k práci.
Na čestném místě seděla Hedda Lux s ženichem po levé a s misterem Peatchem po pravé ruce. Misteru Peatchovi se Prestův nápad zamlouval. Popíjel výtečné víno, lehce se nakláněl k Heddě Lux a říkal jí:
„Ať už je ten nový Presto kdo chce, nezačíná svůj život právě zle. Něco z něho může být. A pak…“ Peatch si přihnul z poháru, „jeho pohádkové převtělení a fantastický soudní proces mu udělaly náramnou reklamu. Taková reklama se nedá pořídit ani za půl miliónu dolarů. Ano, ten se ještě prosadí. A má-li skutečně talent starého Presta, bude ještě stát za námahu.“
Lux poslouchala a se zájmem pokukovala po Prestovi. Její ženich naslouchal Peatchovým slovům s tajeným neklidem. Z Presta se mohl vyklubat nebezpečný konkurent na plátně i v životě. Lorenzovi připadalo, že se Lux dívá na Presta nejen se zájmem, ale i s něhou.
Presto pozvedl číši žlutého, jantarově průzračného vína a pronesl krátký přípitek:
„Ladies and gentlemen! Nikdo z vás patrně neví, že v Číně existuje výraz “člověk, který ztratil svou tvář“. Říká se to o člověku, který vykonal nějaký špatný skutek. Člověk, který ztratil svou tvář, je odsouzen k občanské smrti. To je ovšem v Číně… a Čína je asijská země… U nás, v nejkulturnější zemi světa, je tomu naprosto jinak. U nás je tvář pevně spjata s peněženkou. A pokud je naše peněženka plná, nemůže nám v čínském smyslu slova hrozit žádná ztráta tváře, ať máme na svědomí jakékoliv hříšky. Ale běda těm, kteří se jako já odváží změnit svou fysickou tvář. Okamžitě jsou zbaveni všeho: peněz, jména, přátelství, práce, lásky. A může tomu také být jinak v zemi, kde vládne dolar? Ať si mí vzácní hosté nemyslí, že snad kritizuji skvělé zákony naší báječné země. Ani v nejmenším! Naprosto uznávám rozumnost těchto zákonů a zvyků. Podřizuji se jim. Skláním se před nimi. Udělal jsem chybu, osudovou chybu, když jsem změnil svou tvář, a nyní činím veřejné pokání. Teď už bych i s pomocí doktora Zorna jen těžko mohl získat svůj dřívější zevnějšek. Ale slavnostně se zavazuji, že už nikdy svou tvář měnit nebudu a prosím společnost, aby mi odpustila mou chybu, které jsem se dopustil z nezkušenosti, a prosím také, aby mě přijala do svého lůna, jako biblický otec přijal marnotratného syna. A uvidíte, že budu důstojným synem společnosti!“
Tento proslov, ve své střední části poněkud podivný, se nakonec všem zalíbil. Všichni tleskali. Novináři psali jako diví.
Antonio vypil číši do dna, uklonil se a vyšel na verandu.
„Chlapík opravdu chlapík!“ hořel nadšením Peatch. „Takové schopnosti dělat si reklamu jsem nepoznal ani u starého Presta. Rozhodně to stojí za to, udělat z něho člověka s jménem. Ale kam zmizel? Chci si s ním připít.“
„Já také!“ přidala se nečekaně Hedda Lux a vstala spolu s Peatchem.
Vyšli na verandu. Presto tam nebyl.
„Presto! Tonio Presto! Kde jste?“ volal mister Peatch a víno mu šplíchalo z poháru. „Tonio! Drahý hochu!“
„Tonio!“ volala vábivým hlasem Lux.
Ale Tonio zmizel. Po Toniovi jako by se byla země slehla. Prohledali celou hotelovou zahradu, která byla pro tento večer zcela k dispozici Prestovým hostům — ale Tonio nikde. Vrátili se do sálu. Nakonec hosté ztratili trpělivost a začali se jeden po druhém vytrácet, odsuzujíce podivné chování hostitele.
„Možná, že je to zase jenom reklama,“ řekl Peatch na zpáteční společné cestě Heddě. „Šprýmař Tonio to trochu přehnal. Všechno má své meze.“ A bez ohledu na Heddinu přítomnost sladce zívl.
Oběti „čar“
Plyne den za dnem a o Toniovi Prestovi není nic slyšet — jako by do vody zapadl. Mister Peatch nějaký čas čekal na návrat marnotratného syna, ale pak mávl rukou: čas a práce nečeká. Lorenzo Marr se obával Prestova návratu nejen proto, že by se mohl stát jeho konkurentem na uměleckém poli, ale i z toho důvodu, že se mohl stát jeho soupeřem jako uchazeč o ruku a srdce Heddy Lux. Po oné večeři na rozloučenou totiž nečekaně sdělila svému ženichovi, neodolatelnému Lorenzovi Marrovi, že na ni nemá se sňatkem pospíchat.
Ze by ji nový Presto okouzlil a že by čekala na jeho návrat? Něco nedobrého se s ní děje. I mister Peatch si všiml, že se změnila, je skleslá, zádumčivá, roztržitá a chvílemi předrážděná. Mimochodem i mister Peatch sám se poslední dobou necítí ve své kůži, bývá mu nevolno, zadýchává se. Ale pracovat se musí! Mister Peatch hodlá uvést nový velkofilm s názvem „Slavnost lásky“ s Lorenzem Marrem a Heddou Lux v hlavních rolích. A mister Peatch se s elánem připravoval na tuto práci. V jeho pracovně se od časného rána radí hlavní osoby, režiséři, kameramani, architekti.
