Právě přijela miss Lux. Vešla do pracovny, přistoupila ke stolu mistera Peatche, podala mu přes stůl ruku a pozdravila:
„Buďte zdráv, mister. Vy jste ale den ode dne tlustší.“
„Tloustnu jako divý,“ odpověděl mister Peatch.
Přibíral denně hodně přes kilogram a vypadal jako vypasený pašík.
„Ale vy jste zase předběhla módu,“ konstatoval Peatch při pohledu na sukni miss Lux. Sukně byla opravdu příliš krátká.
Hedda se zmateně podívala na sukni.
„Nic jsem s ní nedělala,“ odpověděla. „Sama nemohu pochopit, co se to děje s mými šaty. Jako by se samy zkracovaly.“
„Anebo rostete,“ zažertoval Peatch. „A vy, Lorenzo, jste každou hodinu hubenější!“
Lorenzo si těžce povzdychl a pokrčil rameny. Vypadal velmi špatně, zhubl tak, že oblek na něm visel jako pytel. Krasavec Marr jako by se dokonce zmenšil, kalhoty mu byly dlouhé a krčily se mu ve varhánkách na polobotkách.
„Byl jsem už u doktora. Předepsal mi vydatnější stravu.“
„Máte docela vpadlé tváře. Půjde-li to tak dál, nebudete schopen filmování. Nepomůže vám žádné líčidlo. Budete si muset vzít dovolenou a vyléčit se.“
Ještě chvíli se radili o práci a o úlohách a pak se odebrali do ateliéru. Kameraman Johnson měl plné ruce práce. Požádal Lux, aby se postavila na značku na podlaze, pohlédl do hledáčku a prohlásiclass="underline"
„Nemám vás celou.“
Lux pohlédla na kameru a na podlahu. Nebylo to možné. Stála téměř ve středu ohniska.
„Nevidím vlasy. Vyrostla jste, miss Lux.
V ateliéru se ozval smích.
„To nejsou vtipy,“ dodal Johnson. „V pátek jsem vás bral na stejném místě. Tady mám značku, kamera je na stejném místě. A v pátek jste se na záběr vešla a teď vám chybí skoro polovička čela.“
Hedda zbledla. Se strachem pohlédla na svou krátkou sukni. Že by opravdu začala růst? Ale to je nesmysl! Není přece holčička. Sukně i zkracující se rukávy však mluvily jasně o tom, že vyrůstá z šatů jako děcko.
Vycvičený Johnsonův zrak objevil ještě něco. Johnson oznámil, že Lorenzo nejen zhubl, ale také se zmenšil o dobré tři centimetry. To už bylo docela neuvěřitelné, ale Johnson dokázal, že tomu tak skutečně je.
Všichni si vyměňovali nechápavé pohledy. Někteří méně významní herci, kteří se také účastnili Prestovy večeře, si dovolili upozornit, že i s nimi se děje něco podivného. Někteří tloustli stejně rychle jako mister Peatch, jiní hubli, jeden rostl, druhý se zmenšoval. Všechny postižené zachvátila panická hrůza. Lux omdlela. Lorenzo naříkal.
Zavolali ihned lékaře a postavili se do řady podle hodností: první stál Peatch — nepostoupil své místo ani Heddě — za ním vzkříšená Hedda, Lorenzo a ostatní rozčilení herci. Ambulanci zařídili v Peatchově pracovně.
Lékař všechny pacienty pozorně prohlédl, ale žádné organické poruchy se mu nepodařilo nalézt. Neurčitě pokyvoval hlavou a krčil rameny. Všechny orgány jsou zdravé. Všechno v nejlepším pořádku. Jenom u mistera Peatche nalezl lékař ztučnění srdce, což je při takové tloušťce zcela zákonité.
„Musíte svou tloušťku léčit. Dieta, gymnastika, procházky..“
„Všechno už jsem zkoušel, ale nepomáhá to,“ odpověděl beznadějně Peatch. „Nemohl mě Presto na večeři něčím otrávit?“ Lékař udělal nesouhlasné gesto. „Nebylo by na tom nic divného,“ nevzdával se Peatch. „Jen si všimněte, že tloustnou, hubnou, rostou a zmenšují se všichni, kdo byli u něho na večeři.“
„Takové jedy nejsou medicíně známy,“ odporoval lékař.
Mister Peatch se nespokojil s odpovědí lékaře a za několik dní sezval celé konsilium. Ale ani konsilium mu nepřineslo útěchu. Dostal radu, aby odjel k léčivým zřídlům, nebo se léčil ve speciálním sanatoriu pro otylé.
Mistera Peatche zajímalo, jak se vede Heddě Lux a Lorenzovi a zatelefonoval jim. Hedda Lux mu plačtivým hlasem odpověděla, že stále roste a nestačí si dávat přešívat šatstvo.
„Jak to všechno skončí? O natáčení se nedá vůbec mluvit,“ vzlykala. „Bude-li to tak pokračovat, mohu se za chvíli ukazovat na poutích.“
„Vždyť vy si také ani neumíte představit, jak jsem se změnil,“ chroptěl Peatch. „Už se ani nevejdu do křesla a sedím na třech židlích. Tělo mám jako hromadu huspeniny. Mluvím a přitom usínám, jak mě tuk dusí.“
Lorenzův hlas mister Peatch nemohl v telefonu ani poznat. Lorenzo hovořil tak pronikavě vysokým hláskem, že se Peatch dvakrát přeptal, s kým mluví. I Lorenzo měl své trápení. A nejhorší ze všeho bylo to, že se změnil i v obličeji: nos u kořene mu propadl, na konci ztloustl a zvedl se, uši odstály, ústa odula.
„Vypadám jako žába,“ pištěl Lorenzo. „To mě jistě začaroval Presto.“
„Já to také říkám. Ale jak to mohl udělat?“
„Možná, že mu pomáhal doktor Zorn, ten u kterého se léčil…“
„Zorn!“ vykřikl Peatch. „Jestli pomáhal Prestovi, aby nás očaroval, to nevím, ale rozhodně může pomoci nám! Nikdo kromě něho nám nepomůže. Že jsem si na něho nevzpomněl dřív! Hned mu zatelefonuji. Jedeme k němu!“
Past
K sanatoriu doktora Zorna přijížděl podivný průvod.
Celá řada aut svážela do Zornova království nevídané zrůdy, jako by se stěhoval potulný cirkus. Mister Peatch sotva složil své napuchlé kulovité tělo do ohromného automobilu. Miss Lux trčela nad hlavami všech. Zato Lorenzo, který ztratil všechen svůj lesk, nebyl téměř ani vidět. Byl tak malý, že mu z otevřeného auta nevykukovala ani hlava. Ve zvláštním voze jela děsivá příšera — nadějný mladý herec s příznaky akromegalie.
Noví pacienti byli rychle ubytováni ve vilách.
Jako všude i do Zornovy pracovny šel první mister Peatch.
Zorn mu sdělil velmi zajímavou novinku. Den před oním neblahým večírkem odcizil někdo z jeho laboratoře nádoby s preparáty různých žláz. Teď už mister Peatch ani v nejmenším nepochyboval, že celé jejich neštěstí zavinil Presto, který se zřejmě tímto originálním způsobem chtěl pomstít všem, kdo se od něho s lehkou myslí odvrátili.
„Ale je naděje na vyléčení?“ ptal se Zorna.
„Stoprocentní,“ odpověděl s přesvědčením doktor, „stačí působit na váš mozkový podvěsek a začnete kvapem hubnout.“
Zorn měl pravdu. Za tři neděle ztratil Peatch třetinu své váhy. Jeho nemoc se dala vyléčit snadno. Horší to bylo s Lorenzem a Heddou Lux. Lorenzo byl tak malý, že ho mohl leckdo pokládat za Heddina syna.
„Jen buďte klidná, někteří lidé dosahují ještě větší výšky,“ utěšoval Heddu doktor Zorn. „Nejvyšší člověk, podle hodnověrných údajů vědců měřil dvě stě padesát pět centimetrů. Pravda, říká se, že ruský silák Machnov byl ještě vyšší, snad dokonce dvě stě osmdesát pět centimetrů.“
„Já budu nejšťastnější, když budu stejně vysoká jako dřív.“
„Dobře, pokusíme se, abyste byla stejně vysoká jako dřív,“ uklidnil ji Zorn.
Nejvíce starostí dělal Zornovi Lorenzo. Docela se zhroutil, plakal, byl vrtošivý jako dítě, zapřísahal ho, naléhal na něho, hrozil, že spáchá sebevraždu. Zornovi dalo mnoho práce, než ho uklidnil.
Ostatní nemocní z Peatchova filmového studia očekávali pokorně svůj osud. Většině z nich bylo léčení u doktora Zorna finančně nedostupné a měli radost, že Peatch vzal všechny náklady na sebe, i když prohlásil, že se později vyrovnají. Peatch nemohl připustit, aby přišel nazmar i druhý nedokončený film.