Zhublý mister Peatch přemlouval Lorenza a Heddu, aby zůstali v té podobě, jako vytvořily „jedy“ v Prestově víně.
„Budete mít jistě stejně sensační úspěchy jako starý Presto.“ Peatch sliboval miliónové honoráře a Lorenzo už začal váhat. Když se však podíval na Heddu, odmítl tuto lákavou nabídku.
Léčení pokračovalo a všichni dostávali pomalu své dřívější vzezření. Hedda Lux se zmenšovala, mrňavý Lorenzo vyrostl o značný kus, Paetch už nabýval své normální tloušťky. Všichni mluvili o brzkém odjezdu.
Několik dní před jejich propuštěním přijeli do sanatoria noví pacienti. Byl to soudce, prokurátor a guvernér. Jak však vypadali! Z prokurátora byl prcek jako Lorenzo, soudce ztloustl jako mister Peatch a guvernér vypadal jako rozený černoch. A být černochem v Americe není vůbec veselé, obzvlášť pro guvernéra. Cestou k Zornovi musel přetrpět spoustu nepříjemností.
Seznámil se tak se všemi rozkošemi jim-krouismu.[3]
Když vstoupil do jídelního vozu, cestující ho v rozčilení nad drzostí „negra“ málem, vyhodili. Na nádraží došlo také k několika srážkám. V těchto horkých chvílích bleskly dokonce guvernérovi hlavou neobvyklé myšlenky o tom, že americké zákony o černoších možná nejsou tak docela spravedlivé a humánní, a že by je případně bylo třeba pozměnit.
Hrozně se bál, aby nezůstal černochem na celý život. Chodil všude v doprovodu dvou věrných sluhů, před jejichž zraky se postupně změnil v černocha, a sluhové při všech srážkách a nedorozuměních svědčili, že guvernér černochem není. Ano, Presto způsobil guvernérovi nesmírnou nepříjemnost tím, že ho donutil na čas žít v kůži černocha. Guvernér se několikrát denně koupal v horké vodě, zuřivě se drbal žínkou, ale jeho kůže ne a ne zbělet. Přivolaný lékař konstatoval, že kůže není nabarvena zevně, ale že obsahuje tmavé pigmentové barvivo jako kůže černochů.
Když mister Peatch vyslechl smutné historie nových pacientů, prohlásil, že se jistojistě také stali oběťmi Prestovy pomsty.
„Ale jak to jen mohl udělat?“ nechápal guvernér.
„Mohl podplatit sluhy a ti mohli přimíchat prášky do nápojů,“ vyslovil svou domněnku Zorn. „To vše je jen práce hypofysy, mozkového podvěsku. Hypofysa vylučuje zvláštní látku, která má zajímavé vlastnosti. Docela malá dávka této látky, vstříknutá do krve, rozšiřuje buňky obsahující barvivo. Vědci už před několika lety dělali podobný pokus: vstříkli výtažek do krve světle zbarvené žáby a kůže žáby velmi rychle tmavla.“
Guvernér se zašklebil, nelíbilo se mu přirovnání. Tihle vědci mají ale způsoby srovnávat guvernéra s nějakou světle zbarvenou žábou!
„Hypofysa působí i na barvu kůže u člověka,“ pokračoval Zorn. „Jistojistě víte, že těhotné ženy mívají často skvrny ve tváři. Tyto skvrny jsou ve spojitosti s cirkulací hormonu zadní části hypofysy v krvi, a tento hormon také vyvolává ono tmavé zabarvení.“
Je to čím dál tím lepší! Teď ho zase srovnávají s ženou v jiném stavu! A tak aby zakončil ten nepříjemný vědecký výklad, zeptal se:
„A léčba?“
„Působení na hypofysu.“
„Tak na ni propána působte!“ vykřikl guvernér se zápalem, jako by hypofysa byla jeho úhlavním nepřítelem.
„Stejně nemohu pochopit Prestův cíl,“ zapištěl prokurátor. Seděl v křesle a zamyšleně pozoroval své krátké nožky, které nedosahovaly na podlahu. „Že by se nám chtěl opravdu jen pomstít?“
„A co jiného?“ zeptal se guvernér.
Všichni mlčeli.
Mister Peatch, který byl důvtipnější, vyslovil svou domněnku:
„A nemůže to snad být v souvislosti s vaším návrhem zákona v Kongresu a vaším veřejným vystoupením, v němž jste odsoudil změnu zevnějšku dospělých lidí?“
Prokurátor chvíli nechápavě a tázavě hleděl na Peatche, ale pak se náhle uhodil do čela:
„Ke všem čertům!“ vypískl. „Máte pravdu. Presto nás zahnal do pasti, kterou jsem pro něho vlastnoručně připravil. Přinutil nás všechny k spáchání stejného deliktu, z jakého jsme obviňovali my jeho. My všichni jsme změnili tvář, zevnějšek. Co když Kongres můj návrh zákona schválí? Sám jsem trval na tom, aby byl vyhlášen se zpětnou platností.“
Zčernalý guvernér zaúpěl. Už také pochopil Prestův chytrý záměr. Bezvýchodná situace! I když je Zorn jistě velmi dovedný lékař, mohou se přece všichni po léčení trochu lišit od svého někdejšího vzhledu. A jestliže se jejich tvář změní, bude se nový zákon vztahovat i na ně a guvernér, prokurátor, soudce, Peatch, Lux, Marr, všichni budou odsouzeni k propadnutí jmění, budou ožebračeni…
„Zbývá nám jen jediné východisko,“ zachroptěl tlustý soudce, „buď se vzdáme léčení…“
„V žádném případě!“ vykřikl guvernér. „Abych zůstal na celý život černochem? Nikdy! A pak, vždyť už jsme stejně změnili svou tvář, i když nedobrovolně. Nehodlám obětovat svůj osud vrtochům soudní kasuistiky!“
„Věc je jasná. Zůstává nám jen jedna možnost,“ uzavřel prokurátor. „Musíme okamžitě vzít zpět náš návrh zákona. Tím spíš, že už nejeden milionář změnil svou tvář. To jsem dříve jaksi dost dobře nepromýšlel. A Prestovi budou přiznána všechna vlastnická práva. Co se dá dělat. Doběhl nás.“
Tak skončila porada a Zorn se dal do léčení.
Všichni nemocní byli brzy na nejlepší cestě k úplnému uzdravení. Miss Lux se zmenšila do své normální výšky a nabyla své obvyklé krásy. Lorenzo také vyrostl. Byl však poněku rozhořčen, že jeho nos je trochu tlustší, než býval. Obával se, že nebude moci dokončit natáčení rozpracovaného filmu a že ho vůbec obecenstvo nepozná. Ale i tento nedostatek brzy zmizel.
Všichni nemocní se rozhodli, že odjedou společně. Zorn jejich rozhodnutí schválil. Mohl si tak prověřovat výsledky léčby srovnávací metodou a kromě toho nemohlo škodit, zůstanou-li vyléčení pacienti několik dní pod jeho kontrolou, aby bylo možné sledovat trvanlivost výsledků.
Konečně přišel onen vytoužený den. Všichni zázračně uzdravení ze skupiny „Prestových obětí“ se shromáždili v lázeňské dvoraně. Přesto, že Zorn byl vlastně nepřímým viníkem jejich neštěstí, děkovali mu všichni za úspěšné vyléčení. Obzvlášť procítěný proslov pronesl guvernér, který měl nesmírnou radost ze své změny z černocha v bělokožce.
Cestou domů potom s chutí přikázal vyhodit negra, který měl tu drzost, že nastoupil do vagónu pro bílé cestující.
ČÁST DRUHÁ
U Smaragdového jezera
Presto seděl na soudku ve stínu staré borovice, kouřil dýmku a četl Walta Whitmana. Zajímavá myšlenka, řekl si, vytáhl plnicí pero a zápisník, usedl na trávu, udělal si ze dna soudku psací stůl a zapisoval si:
Přiznejme si, že pro vnímavé oko jsou všechna tato města, překypující ubohými groteskami, mrzáky, nesmyslně se pitvořícími šašky a zrůdami jen jakousi neradostnou Saharou..
„Ubohé grotesky, mrzáci, šaškové a zrůdy! Jaký materiál! Mnohem lepší než zrůdný Presto!“ vykřikl Tonio. Chtěl psát dále, ale bernardýn Pip, který uslyšel pánův hlas, žadonivě zaštěkal. Štěně sedělo proti Toniovi, netrpělivě hrabalo, kroutilo hlavou a zvedalo hned jedno, hned druhé ucho. Presto se usmál.
„To je všechno. Hotovo!“ řekl. Ráno hostil vždy Pipa zbytky snídaně.
Pip krátce zaštěkal, vyskočil a hopkoval kolem Presta. Zval ho na procházku. Byl to velmi chytrý pes. Ráno po snídani chodíval rád s Toniem k Smaragdovému jezeru. Tonio házel udici a Pip upřeně pozoroval splávek. Když ryba brala, kňučel a celý se třásl rozčilením. První úlovek patřil jemu. Někdy odnesl Presto síťku s rybami k nejbližšímu horkému gejzíru, ponořil ji do klokotající vody a vařil si přesnídávku. Pip neměl tuto zábavu rád: nemohl se zbavit strachu před vařícím, syčícím a kouřícím gejzírem a nepřibližoval se k němu.
3
Černochům na jihu USA je zakázán přistup do veřejných knihoven, restaurací a parků, na železnicích mají zvláštní čekárny, jezdí ve zvláštních vagónech a pod.