Presto pohlédl na Smaragdové jezero, na daleké modravé hory, na knihu a zápisník a nakonec na bílý hlídačský domek. Okna i dveře byly dokořán. Ellen ještě uklízela.
„Ne, Pipe, dneska z procházky nebude nic. Lehnu si tady pěkně pod borovici a budu se koukat na nebe,“ řekl.
Pip si hlasitě vzdychl. Znal Prestovy zvyky. Když si jednou lehne pod borovici, znamená to konec, nikam se nepůjde. Je po ranní procházce.
A Tonio Presto k velké nespokojenosti svého čtyřnohého přítele lehával často pod borovicí celé hodiny. Po neobyčejných zážitcích posledních dnů potřeboval nutně odpočinek, i když sem nepřijel jen proto.
Nejbláznivější byly poslední dny před večeří na rozloučenou, na kterou budou její účastníci dlouho pamatovat.
Již během procesu nabízeli Prestovi pomoc nejlepší advokáti. Oficiálně zastupovat u soudu, jak tomu normálně bývá, ho nemohli: k tomu by bylo zapotřebí notářsky ověřené plné moci, protože Presto byl prohlášen za nesvéprávného. A soud by takovou plnou moc jistě neuznal. Proto advokáti navrhovali neoficiální, nepřímé, zákulisní působení na úředníky a soudce. Nejlepším prostředkem k tomuto působení byly peníze a soukromé styky advokátů. Peníze Presto neměl — nebo při nejmenším s nimi nemohl disponovat, jeho majetek byl zabaven. Nejlepší advokáti měli ovšem vlastní peníze, nebo si je mohli vypůjčit. Jejich výdaje na tajný vliv se nedaly spočítat. A pak, mohli předkládat fingované účty. Přitom požadovali za riziko horentní částky. Tonio se nemohl rozhodnout.
Několik dní před památnou večeří ho navštívil osobní tajemník a zástupce vynikajícího newyorského advokáta Pearcea. Pearce býval členem Nejvyššího soudu, ale později změnil čestnou funkci za výnosnější místo advokáta Byl považován za nejlepšího znalce zákonů v zemi. A hlavně se doposud osobně stýkal s nejvyššími soudními činiteli. Nepotřeboval vábit své klienty, lidé se k němu hrnuli sami. Pearce však se zabýval jen miliónovými pohledávkami a dědictvími a ještě většinu případů dával vyřizovat svým četným zástupcům. Jeho kancelář byla rozsáhlým obchodním podnikem a Pearce získal brzy význačné postavení. Tento znamenitý advokát tedy vyslal za Prestem svého posla pod záminkou, že se zajímá o spletitý případ. To mu samozřejmě naprosto nevadilo, aby stanovil podmínky, které Presto v duchu nazval vyděračskými. Prestovo jmění se mělo ztenčit téměř o polovinu. Několik dní se dohadoval s Pearceovým zástupcem, ale podařilo se mu dosáhnout jen nepatrných ústupků. Advokátova obratnost ho dokonale vyčerpala a nakonec byl přinucen podepsat všechny možné dlužní úpisy, dokonce i směnky. Co mohl dělat? Vlčí zákon — na raněného se vrhá celá smečka. A Pearce byl ještě šlechetnější než ostatní — ještě Prestovi něco ponechával. A záležitost bude ve spolehlivých rukách. To, co dokáže Pearce, nedokázal by jistě žádný advokát v celých Spojených státech. Říkalo se, že Pearce ještě neprohrál ani jediný případ, kterého se ujal.
Nyní se tedy mohl Presto věnovat jiné, stejně závažné věci, k níž potřeboval naprostou samotu.
Před zahájením léčby řekl Prestovi doktor Zorn:
„Ještě nikdy jste neviděl svou skutečnou tvář, jakou byste měl, kdyby vás nemoc v dětství nepoznamenala.“
Ted už svou fysickou tvář uviděl, ale k té se nehodil způsob hereckého projevu mrzáka Presta, tak jako se staré šaty trpaslíka nehodily na jeho nové tělo. Nová tvář, nové tělo vyžadovaly také nový vnitřní obsah, nové životní cíle, nové umělecké metody. O tom se Presto přesvědčil při rozhovoru s Peatchem, Heddou Lux a ostatními. Věc byla složitější, než předpokládal. K novému fysickému výrazu musel najít i nový výraz herecký, nový repertoár, nové role. Musel nad tím hodně uvažovat, úvahy potřebují soustředění a k soustředění je třeba naprosté samoty.
Tak odešel do ústraní i Buddha, když chtěl najít svou tvář. Tak se uchýlil do mangovníkového háje, do hlubokých lesů. Ale kde takové lesy najít? přemýšlel Antonio.
Dlouho vybíral, kam jet. Vzpomínal na zapadlá místa své rozlehlé vlasti, na hory, lesy a pouště. Nebylo jich málo. Ale jet na nějaké příliš vzdálené a zastrčené místo také nemohl, musí přece sledovat svůj proces. Advokát bude možná potřebovat nějaké informace. Pearceovi ovšem svou adresu sdělí, ale jenom jemu a přísně důvěrně.
A najednou si vzpomněl na Yellowstonský národní park. Park, jehož rozloha je větší než rozloha celé Belgie! Má kde se ukrýt! Jistě se tam najdou zapadlá místa nenavštěvovaná turisty. Neubytuje se v hotelu, ale pronajme si pokojíček u nějakého hlídače nebo hajného. Výborně. Ostatně, alespoň si prohlédne tento slavný park, tento div světa. Vždyť pro samou práci a honičku neměl dosud čas zajet si do této obdivuhodné rezervace. Teď ji navštíví, přijde trochu na jiné myšlenky — a už to opravdu potřebuje — a potom se uchýlí do mangovníkového háje a bude uvažovat o svém osudu.
A Tonio se s vervou pustil do příprav na cestu. Nakoupil horu knih, průvodců Yellowstonským parkem, mnoho knih o kinematografii, literatuře a dokonce i o filosofii. Musí si ujasnit mnoho věcí. Pečlivě sestavil cestovní plán a rozhodl se měnit dopravní prostředky, aby lépe zahladil své stopy. A v té chvíli, kdy hosté na slavnostní večeři ještě dopijeli poslední číše a volali záhadně zmizelého hostitele, byl již daleko.
Hlídač s vědeckou hodností
Třebaže se Presto připravil k návštěvě Yellowstonského parku četbou průvodců a různých knih, byl po příjezdu ohromen. Jako by zde byla příroda shromáždila ty nejfantastičtější formy, všechny kontrasty, barvy, všechno, co může člověka udivit a okouzlit. Hory, soutěsky, vodopády, jezera a lesy se tu střídaly jako v kaleidoskopu. Horká zřídla vynášela na povrch částečky vápence, které chladly, kameněly a vytvářely celý systém teras jako vymodelovaných z mramoru. Terasy, místy úzké, jinde zas velmi široké, byly všude vroubeny přívěsky a důmyslným krajkovím ze stalaktitů. Byly tu terasy sněhobílé, světle žluté, růžové, modré, zelené, hnědé… Presta obzvlášť zaujala vysoká terasa, které se říkalo Ďáblova kuchyně. Byl to temný prostor, naplněný dunivým hukotem. Netopýři kroužili kolem jako černé chomáče a téměř se křídly dotýkali Presta a šoféra… A zase nové dekorace — „Zlatá brána“ z lávy nazlátlé barvy, „Labutí jezero“, divoká pahorkatina se zasněženými vrcholky. Neměl by zůstat tady? Ne, je to příliš nehostinné místo. Dál! Povodí Harrisova gejzíru a horkých zřídel „Černý bručoun“, „Chrlič minut“, který vystřikuje proud vody každou minutu. „Vytrvalec“, vybuchující každých dvacet minut. A dole různobarevné, kalné prameny, růžové, žluté, bílé… A všechny s hukotem chrlí proud vod, které dopadají na zem v divukrásných kaskádách. Raději dál od takového hluku!
V zrcadlovém povrchu Hranolového jezera se odráží Tyrkysový pramen s nebesky modrou průzračnou vodou. Kolem dokola je spousta gejzírů a horkých zřídel, malá horská jezírka, smaragdové potoky s vodopády… Bizarní gejzír „Včelín“, „Mořská houba“, „Lev“. A o kus dále uprostřed skal jiskřících jako topasy a rubíny leží Smaragdové jezero. Prestovi učarovalo. Pravda, i zde stály turistické hotely, domky s benzinovými stanicemi, roztodivné kiosky s osvěžujícími nápoji — jeden ve tvaru buřinky (svérázná reklama továrny na klobouky) — jiný zas jako Buddhova socha, další ve stylu čínské besídky. A všude dotěrné reklamy: na domovních zdech, na plotech, na stromech u silnice, dokonce i na skalách. Reklamy na zubní pastu, šle, břitvy a patentované medikamenty mrzačily, hyzdily nejkrásnější přírodní scenérie světa.