Presto zahlédl v dálce osamělý domek, skromnou chatu na horském svahu. Vedla k ní úzká zarostlá cestička, po které by auto zřejmě projelo jen s obtížemi. Byl to podle všeho hlídačský domek. A to bylo to, co Antonio hledal. Rozkázal šoférovi, aby zajel k domku. Šofér poslechl jen nerad, určitě prý „nabourá“.
Ale na svah se dostali v naprostém pořádku. Jenom na jednom místě je postříkal špinavými, horkými žlutými kapkami gejzír, ležící přímo u cestičky.
Byl večer. Slunce už zapadalo za horský vrcholek. Smaragdové jezero zbarvily červánky, že hrálo perleťovými odstíny. Presto dokonce bezděčně vzdychl nad tou krásou. Nebude ho odvádět od jeho myšlenek? Ale kdež, i na krásu si člověk zvykne jako na všechno ostatní.
Antonio měl štěstí. Majitel domku seděl na pařezu a kouřil lulku. Měl rozhalenou kostkovanou košili, kožené kalhoty a vysoké holínky nejlepší oděv pro obchůzky trnitým houštím. Byl prostovlasý a prošedivělý. Tvář měl protáhlou, trochu unavenou, knír a plnovous. Hleděl klidně na přijíždějící auto.
Presto ho pozdravil a vystoupil. Chtěl by najmout jeden nebo dva pokoje. V hotelích je příliš mnoho hluku, potřebuje si odpočinout a trochu pracovat na své knize. Je novinářem a tak trošku spisovatelem. Jmenuje se Smith, Adam Smith..
Stařec si ho zpytavě prohlížel. Mnozí turisté, kteří chtěli najít lacinější ubytování, žádali hlídače parku o pronajmutí pokoje. A každý takový turista si vymýšlel všelijaké příčiny, proč je pro něho pobyt v hotelu „nepohodlný“.
Administrace parku neviděla ráda, když hlídači ubytovávali turisty. Trpěly tím zájmy hoteliérů. Proto hlídači, i když si rádi přivydělali, pronajímali místnosti jen málokdy, vydávajíce turisty za své příbuzné nebo přátele.
Presto viděl, že stařec váhá, a proto rychle dodaclass="underline"
„Zaplatím vám stejně jako v hotelu… dokonce i více.“
„Ale u mne nebudete mít takové pohodlí,“ namítl hlídač, zřejmě již ochoten souhlasit.
„Nejsem náročný. Stačí mi stůl, židle, postel a obyčejný oběd,“ prohlásil Presto. „Potřebuji hlavně klid, a ten tu myslím je.“
„Ano, když si odmyslíte hučení gejzírů. Ale na to si člověk brzy zvykne a vůbec je pak nevnímá. Nu, pojdte si prohlédnout pokoj.“
Hospodář zavedl Presta do domu. Nebyla to vůbec tak malá chatrč, jak se z dálky zdálo. V domě byly tři místnosti, jedna dosti veliká, potom kuchyně a dokonce koupelna. V malém pokojíku, který hlídač ukázal jen zběžně, zahlédl Antonio postel se záclonkami, toaletní stolek se zrcadlem a malé ženské střevíčky. V hlídačově pokoji stála úzká postel, dosti velký psací stůl a knihovna. Na stěnách viseli odborně vycpaní ptáci a barometr. Nad psacím stolem byly zavěšeny v oválných rámech malé podobizny Darwina a Heckela, které Presta značně překvapily.
„Tady máme něco jako přijímací pokoj a parádní jídelnu,“ ukázal Prestovi hlídač velkou místnost, „ale obvykle jíme v kuchyni.“
„Máte velkou rodinu?“ zeptal se Presto s obavami.
„Bydlím tu jen já a moje neteř,“ odpověděl hlídač. „Tuhle místnost vám mohu pronajmout.“
Okna a dveře pokoje vedly na zahradu, na pahorku rostly borovice. Prestovi se pokoj líbil, dohodl se tedy s hlídačem o ceně, dal si přinést zavazadla a propustil šoféra.
„Jak jen se Ellen vrátí, uklidí vám pokoj. A zatím si sedneme v kuchyni, uvařím čaj. Jistě máte po cestě žízeň.“
„Jste velmi laskav, pane…“
„Odpusťte, ještě jsem se vám nepředstavil. John Burry.“
Při čaji Burry Prestovi vykládal, kolik je v parku buvolů, jelenů, kamzíků, medvědů, jaké tu žije ptactvo. S mnohými obyvateli parku se spřátelil, někteří medvědi mu dokonce žrali z rukou chléb. Pak se dal do vyprávění o stromech a o vzácných rostlinách i za hranicemi Yellowstonského parku. Ledacos už Presto znal z příruček a průvodců: na příklad o gigantické výšce a šíři sekvojí, o tom, že na pařezu jedné z nich stálo pianino, seděli čtyři hudebníci a ještě bylo dost místa pro šestnáct tanečních párů, jak na druhém pařezu byl postaven domek s tiskárnou, kde se tiskl „Zpravodaj mamutího stromu“. Jak pro pařížskou výstavu v roce 1900 vyrobili Američané ze sekvoje „největší prkno na světě“ a jak to prkno zůstalo pěkně v Americe, protože je žádná loď nemohla dovézt celé do Evropy.
Podobné historky vykládali americkým turistům, bažícím po „kolosálních sensacích“, všichni průvodci. Ale Burry byl přece jenom hlídačem a jeho vědomosti a přesná spisovná řeč Presta udivovaly.
„Víte, jak dostala sekvoje svoje jméno?“ zeptal se s úsměvem Burry. „Mezi indiánskými náčelníky byl jeden jménem Sequioa. Domníváte-li se, že to byl divoch, mávající tomahavkem a dychtící po skalpech, jste na velkém omylu. Byl to velmi vzdělaný člověk, vynálezce indiánského písma. Na jeho počest nazvali Indiáni tento strom sekvojí. Americké sekvoje objevili vědci před necelými sty lety a nazvali je kalifornskými borovicemi nebo také ›mamutími stromy‹. Mamutími snad proto, že holé suché větve starých sekvojí připomínají mamutí kly. První anglický botanik, který sekvoji popsal, chtěl zachovat věkům jméno anglického hrdiny plukovníka Wellingtona a na jeho počest nazval strom ›Wellingtonia gigantea‹. Ale Američané se urazili a protestovali: nazvat americký strom jménem Angličana a ke všemu ještě generála! A tak američtí botanikové dali stromu jméno amerického národního hrdiny Washingtona — tedy ›Washingtonia gigantea‹. Později se však ukázalo, že ani jeden název není správný, protože strom je jen novým druhem a ne novým rodem. Proto naprosto zasloužený název gigantea mohl být zachován, ale název rodu musí být jiný, a to ten, jaký už měl známý strom téhož rodu,sequoia semprevirens', to jest sekvoje stále žijící. Tak indiánský náčelník porazil anglického i amerického národního hrdinu. Tuhle historii průvodci dost neradi vykládají americkým a anglickým turistům, aby se nedotkli jejich národní hrdosti.“
„Mister Burry,“ nezdržel se už Presto. „Máte tak rozsáhlé vědomosti! Proč jste jen hlídačem a ne alespoň řekněme průvodcem? “
„Právě proto, že mám rozsáhlé vědomosti,“ odpověděl Burry se smutným pousmáním. „A místo hlídače je klidnější. Člověk musí děkovat osudu i za ně.“
„Ale vždyť vy jste vzdělaný člověk!“ rozčiloval se Presto.
„To jsem se před vámi, neznámým člověkem, rozpovídal.“ A po odmlčení se zeptaclass="underline" „Nejste snad z Yellowstonské novinářské společností?“
„Ale kdepak! Se mnou můžete mluvit naprosto otevřeně!“ spěchal s uklidněním Antonio.
„Ano, mám vyšší vzdělání,“ svěřoval se Burry. „Jsem biolog. Učil jsem, ale byl jsem propuštěn pro volnomyšlenkářství.“
Presto si vzpomněl na Darwinův a Heckelův portrét a dovtípil se, v čem asi spočívalo volnomyšlenkářství moudrého a vzdělaného učitele.